Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Krajina mého srdce


Václav Štěpánek, č. 1/2001, s. 15

Krajina mezi Lyským a Jablunkovským průsmykem. Zbrázděná horskými hřbety a hlubokými údolími, se svahy posetými starými usedlostmi skrytými v zeleni švestkových a třešňových sadů, k nimž stoupají kamenité cesty, hluboce zařezané do strmých strání. Krajina pasek a lazů. To podle toho, jste-li právě na moravské nebo na slovenské straně. Krajina pomezní.

Krajina jalovcových pastvin, orchideových luk i hlubokých lesů.

Krajina, jejíž hospodáři vyháněli terasy svých polí až na samé vrcholy, připodobňujíce tak svahy struktuře velrybího masa, a přesto své rodiny nemohli uživit a v touze po chlebu zaplňovali doly černé Ostravy i daleké Ameriky. Neradi, z nutnosti, neboť staří otcové, nabádající k pečlivému hospodaření, zde vždycky říkávali: „Nechoďte do světa, ve světě vyděláte, ale také to tam i necháte…“ Krajina zbožného lidu. Krajina sakrální, jejíž cesty, svahy i hřebeny jsou vroubeny dřevěnými vyřezávanými kříži i kamennými kapličkami či roubenými zvoničkami. Krajina dvojí víry - evangelické a katolické, jejíž chrámy naplňují hluboká údolí velebným hlaholem zvonů.

Krajina uvážlivých hospodářů. „Kdysi jsme začali s umělými hnojivy,“ říkal gazda z Karlovic, „měli jsme pole na kopci, z jedné strany tekl potok a z druhé taky. Tam bylo raků… A během deseti let ani jediný. A tak jsem pochopil - má-li to vliv na raka, bude mít i na člověka. Od té doby jsme hnojili jen hnojem…“

Krajina pracovitých lidí. „Co bylo třeba na chalupě, vše jsme uměli - šindele, vyměnit roubení… Když si koně potrhali postroje, žádné chození za sedlářem. Vše jsem dělal sám. Jen kola ne. Již jako děcka jsme dokázali vzít pilu do ruky, tesat, hoblovat. V zimě, za mlada, jsem musel i peří drávat. Dělal jsem i plátno na stavu, i huně na valše. Z huní pak jsme šili gatě, papuče, deku na vůz, ze zbytků rukavice. Bratr šil košile i spodky, švadlena by to lepší neudělala. Přes zimu jsem i pět set ovčích koží dokázal vydělat. Dělal jsem patnáct i šestnáct hodin denně, ale byl jsem spokojený,“ vzpomíná hospodář z Vranči.

Krajina zásadových lidí. „Když jsem se vrátil po deseti letech z kriminálu, otec se dal do pláče a povídá - podívej, synku, vše co jsme měli a vám našetřili, nám zebrali. Nebyli bysme udělali lepší, kdyby sme to propili?“ vzpomíná strýc Šarman z Hrozenkova. „A já povídám ne, byli byste z nás vychovali komunisty. A dodnes vidím ty jeho modré oči, jak se na mne podíval a nic neřekl.“

Krajina tvrdých lidí. „Hrávalo sa tu všade, na každom laze, kde boli cérky. Primáš, kontráš a basista, joj, to bola muzika. Jednú sa tam cosi zemlelo, a tak som utekal, a za mnú jeden z valaškú. A jak som preskakoval ohradu, drža se jednú rukú, on s ňú švihol… Ale si mi zaťal, povedám…,“ ukazuje mi starý gazda z Korně pravici bez dvou prstů…

Krajina spjatá s písní. Kdysi jsem, jda pohřížen v nitro horského lesa v kterémsi z nesčetných údolí Javorníků kdesi nad Maříkovou, pojednou uslyšel zarezonovat celým dolem onen neobyčejný souzvuk snad trojhlasého syrového mužského zpěvu, zpěvu, jenž svou lehkostí doslova přeskakoval vršky, zpěvu, který dokázala vymodelovat právě ta krajina, která mne obklopovala, a který nemohl vzniknout nikde jinde a není vlastní žádnému jinému prostředí, než právě tomu svému lazníckému… Mé pátrání po jeho původcích bylo samozřejmě bezvýsledné - byli ztraceni někde uprostřed javornických luk a pastvin a mělo to tak prostě být, ale jejich zpěv mně bude znít v uších snad do konce života. Bylo mi v tu chvíli jasné, co myslel Ulehla ve své Živé písni tím darem místního lidu zrcadlit krásu polí, luk a strání, mlhu dálky, darem, který vede ruku k výšivce a hrdlo ke zpěvu. Ale také krajina zániku. Každým rokem se zahnědá čerstvou orbou méně terasových polí a žluť nekosených a nepasených luk, zarůstajících lesem, je stále častější. Jen rozvaliny starých roubenic vysoko v horách ukazují, že dříve tu bylo daleko živěji.

Tož tak. Krajina mého srdce. Krajina, v níž zažívám to, co tak prostě popsal již před více než stoletím jeden z jejích básníků - „Čeladenský slavík“ Josef Kalus:

Jen chyšky šindelových střech,
zpěv lidu mého, slza, vzdech,
kos řinkot mořem trávy,
pás modrých hor a oblaka,
mou duši mění na ptáka,
mé srdce v píseň taví.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu