VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na přednáškách a besedách o ochraně přírody ve světě je mi často kladena otázka, jak tomu je s naší ochranou přírody z mezinárodního hlediska: jsme lepší nebo horší než ti ostatní, jsme „nej“ v tom či onom smyslu, jsme jenom průměrní, kdo je „nej“ - a tak podobně. Odpovídám tak, jak říkám zde: Ochrana přírody (ve smyslu jejího globálního programového dokumentu - Světové strategie ochrany přírody organizací IUCN, WWF, UNEP, UNESCO a FA0¹) nebyla dosud vyřešena nikde na světě. „Ochrana přírody a výchova k ochraně přírody a k péči o životní prostředí nabývají na významu, poněvadž většina problémů v oblasti životního prostředí nemizí, ale narůstá. Nové se objevují dříve, než existující mohly být vyřešeny. Jen jedním z četných příkladů je globální acidifikace.“² Tu je něco zvládáno lépe, onde dříve, tam se zpožděním, ale důkladněji - v tak dynamickém a mnohdy rozporuplném činění, jakým je ochrana přírody, těžko vynášet nějaké absolutní soudy. Byli jsme skutečně jedním z prvních států na světě, který ochranu přírody jako povinnost státu i jeho občanů význačně začlenil do svého „zákona zákonů“ - ústavy. Je však nehorázností omílat při různých příležitostech, že máme „první v Evropě, či dokonce na světě nejlepší a nejpokrokovější zákon na ochranu přírody“: náš zákon (číslo 40/1956 Sb.) až ostudně nebyl první, ani ve své době nebyl ničím světoborným a dnes už je dočista zastaralý podle parametrů jak mezinárodních, tak i vnitrostátních. V Krkonošském národním parku funguje košatý systém rozvinuté výchovně vzdělávací činnosti (rozvinutý hlavně zásluhou jednoho jeho bývalého ředitele); přitom Krkonošský národní park je zařazen do seznamu nejohroženějších chráněných území světa v důsledku poškození imisemi (které však mohou vyřešit jen řídící činitelé mnohem výše postavení, a to - vzhledem k výrazně mezinárodnímu rázu problému - činitelé nejen českoslovenští). A tak bychom mohli pokračovat dále.

Lze bez nadsázky říci, že se zahraniční a mezinárodní ochranou přírody jsme u nás v Československu odedávna solidně drželi krok. Spojení našinců s otcem evropské „péče o přírodní památky“ pruským profesorem Hugo Conwentzem (dnes i v NDR stále vděčně vzpomínaným) nebylo zdaleka jen platonické. Proud informací (zejména přijímaných a prezentovaných dále našim kruhům) byl vždy hojný: člověk se až diví, kolik zahraničních údajů zpracovával vysoce kvalifikovaný, u nás někdy pohříchu opomíjený Jan Svatopluk Procházka v prvních desítiletích tohoto století; nedávno se divili jistí profesionálové z IUCN a WWF, jaké množství jejich informačních materiálů se objevuje v českém přetlumočení na stránkách časopisu „Památky a příroda“, oficiálního časopisu státní památkové péče a ochrany přírody ČSR. Legendární generální konzervátor Rudolf Maximovič čerpal mnohé prozíravé ideje ze své návštěvy v Sovětském svazu v polovině třicátých let (mimochodem, napsal o tom obšírněji do tehdejších „Krás našeho domova“: je to čtení velmi zajímavé nejen z hledisek pouze ochranářských). Týž Maximovič zasedal jako československý delegát na obou poválečných konferencích o mezinárodní ochraně přírody (Basilej 1946, Brunnen 1947), jimiž se švýcarští iniciátoři snažili ze rmutu na jedné a nadšeného odhodlání na druhé straně po druhé světové válce konečně vykřesat efektivní mezinárodní organizaci ochrany přírody. (Zdařilo se v roce 1948, tam jsme už nebyli, ale důstojně jsme se zapojili v roce 1958.)

Mezinárodní spolupráce se dnes utěšeně rozvíjí ve všech možných oborech lidské činnosti, od atomové fyziky až po sběratele pivních tácků, a všude je nepochybně ku prospěchu. Ochrana přírody patří k užšímu výběru oněch odvětví, kde je mezinárodní spolupráce nezbytností, ať už dvoustranná (mezi dvěma partnery, zejména pak sousedícími státy) nebo v širším měřítku mezinárodně regionálním až celosvětovém. Tato nezbytnost vyplývá ze samotného základního principu jednoty biosféry (hutně zformulovaného heslem stockholmské konference „Jenom jedna Země“), z volného pohybu různých přírodních složek (a také vražedných škodlivin) přes hranice různých politických útvarů a seskupení. Proto mezinárodní spolupráce v ochraně přírody neznamená jen výměnu zkušeností a z ní vyplývající dvoustranné až mnohostranné obohacování vedoucí ke zkvalitňování vlastní činnosti v oboru. Měla by vždy vyúsťovat ve společných projektech, programech a opatřeních.

O československé ochraně přírody můžeme s jistým uspokojením konstatovat, že do mezinárodního dění vnesla své nepochybné přínosy. Protože téměř vše v našem oboru, jak jsme už výše na vybraných příkladech viděli, má svoji kladnou i zápornou stránku, mohli bychom těmto přínosům vytknout to, že často šlo hlavně o přínosy ideové, poněkud už zaostávající v realizačních výstupech - a to hlavně u nás doma. Abych byl zase konkrétní: Rok 1987 je rokem desátého výročí Mezivládní konference o výchově v oblasti životního prostředí, jak to také pracovně vzpomněla v srpnu letošního roku v Moskvě mezinárodní konference „Tbilisi plus deset“ (mezivládní konference roku 1977 se konala v Tbilisi). Je nám nepochybně ke cti, že českoslovenští odborníci patří přímo k tvůrcům tohoto nově zformovaného odvětví výchovy, zvaného tu „výchovou k péči o životní prostředí“, tu „výchovou ekologickou“. Nápady a modelovými experimenty oslňujeme v RVHP i v UNESCO, zatímco na široké frontě našeho školství chodí kovářova kobyla bosa, a to byly závěry Tbiliské konference dokonce schváleny usnesením vlády ČSSR! Když se konečně pozornost ochrany přírody ve světě začala obracet i k ochraně flóry, vnesli jsme do věci pozoruhodný ideový podnět celostátní konferencí s mezinárodní účastí „Flóra a člověk 20. století“ (Pardubice, 26. 7. - 1. 8. 1970). Bylo tu předneseno mnoho nového a závažného z oblasti druhové ochrany přírody: kolegové z NDR nám poté občas trpce připomínali, že jsme z konference ani nedokázali vydat obvyklý sborník a zbytečně tak je (i sebe) připravili o určité priority. Nicméně byla tenkrát naše státní ochrana přírody požádána, aby se ve věci druhové ochrany květeny ujala mezinárodně, alespoň evropsky, koordinace. Tak velkého sousta jsme se zalekli. (Dnes je druhová ochrana rostlin celosvětově řízena z Botanické zahrady v Kew u Londýna.)

Československo je jedním z několika málo posledních států v Evropě (a na světě vůbec), které se dosud nepřipojily k žádné ze čtyř mezinárodních úmluv pro oblast ochrany přírody. Ale aspoň se chystáme. I v obesílání významných mezinárodních akcí se držíme až příliš zpátky.³

Nejkonkrétnější výraz, jak už bylo řečeno výše, musí nacházet a nachází mezinárodní spolupráce v projektech, programech a opatřeních. Nepochybně z nejvýznamnějších jsou projekty biosférických rezervací v mezinárodním projektu MAB⁴ vedoucí k dokonalé ochraně a výzkumu reprezentativních (unikátních i typických) souborů ekosystémů a krajinných celků a modelové péči o ně. V duchu našich tradičních ideových přínosů naše biosférická rezervace a chráněná krajinná oblast „Třeboňsko“ byla loni povýšena do modelové polohy v rámci celého příslušného mezinárodního programu. Usnesení vlády ČSR, rovněž z loňského roku, o ekologizaci hospodaření na Třeboňsku dává naději, že tentokrát by ani skutečný realizační výstup nemusel přijít zkrátka. Takže můžeme konstruktivně a optimisticky uzavřít úvahu, jež by se snad v některých svých bodech (jen povrchnímu) čtenáři mohla zdát příliš skeptickou.

A ještě jen jeden jediný postřeh závěrem (jímž se zároveň vracíme do Brna a blízkého okolí). Významná je mezinárodní spolupráce především v chráněných územích tzv. bilaterálních, po obou stranách státní hranice. Tři ze čtyř dosavadních československých biosférických rezervací jsou území pohraniční, včetně Pálavy. A tak se rýsují určité smělé perspektivy, opírající se i o určité rakouské a mezinárodní iniciativy: rozšíření stávající BR a CHKO směrem jihovýchodním, vytvoření bilaterální čs.-rakouské biosférické rezervace, idea mezinárodního parku v Podyjí a Pomoraví. Zbývá jen doufat v pozitivní vývoj a vyvinout v tomto směru maximální úsilí, abychom tyto konkrétní naděje v nějakém podobném eseji za deset, dvacet let nemuseli zařazovat do výčtu ztracených šancí.

1. IUCN (International Union for Conservation of Nature and Natural Resources) = Mezinárodní unie pro ochranu přírody; mezinárodní nevládní organizace, světová odborná centrála ochrany přírody se sídlem sekretariátu v Glandu ve Švýcarsku, založena 1948.
WWF (World Wildlife Fund) - Světový fond (= nadace) ochrany přírody; mezinárodní nevládní charitativní (podpůrná) organizace se sídlem ústředí v Glandu ve Švýcarsku, založena 1961.
UNEP (United Nations Environment Programme) = Program Spojených národů v oblasti životního prostředí; specializovaná organizace (agencie) Systému OSN, založena 1972 jako realizační výstup stockholmské konference, ústřední sekretariát sídlí v Nairobi, Keňa.
UNESCO (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization) - Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu se sídlem ústředního sekretariátu v Paříži, Francie.
FAO (Food and Agricultural Organization) - Organizace (systému OSN) pro výživu a zemědělství (včetně lesnictví) se sídlem ústředního sekretariátu v Římě.

2. Bod 1 „Kiskunságských tezí“ - závěrů z mezinárodní regionální konference IUCN v biosférické rezervaci a národním parku Kiskunság v MLR z května 1986.

3. Roku 1984 se konalo v Madridu ve Španělsku 16. generální shromáždění IUCN; z ČSSR byly přítomny 2 osoby, obě jako delegáti. Roku 1986 se konal v Barceloně ve Španělsku kongres Mezinárodní speleologické unie (UIS); z ČSSR bylo přítomno 68 osob, z toho 3,5 delegáta. Tato data nejsou uváděna v duchu trpké anekdoty o sousedovi, koze a Pánubohu, ale jako důkaz, že zřejmě zdaleka nejsou vyčerpány všechny možnosti.

4. MAB - program Man and Biosphere = Člověk a biosféra. Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu - UNESCO.