VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Prastrýc Alex se narodil ve Strmilově. Tam, kde si rodiče před pěti lety koupili dům a zrádně prodali lesní chatu s latrínou a s ní taky kus mrákotínské krajiny, ohraničené prosluněnou mýtinou. Jestli jsem v životě něco vlastnila, pak to byla právě mýtina uprostřed lesa, krajina kolem latríny a dřevěná chata na kraji louky. Jen to, co není, vlastně je.

Krajinu srdce pochopíme, až když se nekonečně vzdálíme. Teprve když zmizí, když už dokonale zmizela, teprve tehdy v ní ucítíme vůně a pachy a teprve tehdy si všimneme docela nepatrného mravence vklíněného do spáry ztrouchnivělého pařezu, na kterém jsme kdysi seděli. Jen to, co není, vlastně je. Teprve v unikavých představách skutečná krajina přetrvává. A čím víc nás její nedostupnost trýzní a drásá, tím více po ní prahneme.

Rakev s mrtvým Alexem obletěla půlku světa. Stojíc s konví před jeho strmilovským hrobem, vždy znovu mě to udiví. Leží tam nedaleko starého mládence, smradlavého pana Karla, který za celý svůj život dojel nejdál do Kunžaku. Leží tam vedle těch, jejichž krajinu kdysi zbrkle opustil. V jinošských letech zpívával Alex v brněnské operetě, beznadějně zamilovaný do místní subrety. Šťastně zrazen subretou se poté oddal vědě. Můj nejodvážnějsí, nejtajemnější a nejnepravděpodobnější strýc. Světoznámý vynálezce, uvězněný na stáří v rozlehlém domě arizonské pouště poblíž Tucsonu, v domě, po kterém celý život toužil. Světoběžník, mající poslední roky svého dobrodružného života už jen jeden jediný skromný sen. Vrátit se. Vrátit se tam, kde se za Rakouska-Uherska narodil. Vrátit se z Arizony domů. Do své krajiny.

Ale kde byla vlastně ta jeho krajina? Neopustil ji náhodou, aby ji celý život mohl nosit v sobě? - napadá mě teď, s konví v ruce před jeho hrobem. Nevozil si ji s sebou zabalenou v kufrech mezi košilemi přes Indii, Austrálii, New York, Chicago až do Tucsonu, aby se tam, v poušti, mohl dožít devadesátky? U Alexe jsem bydlela necelý rok. Den před odletem mi řekl dva vtipy. Na rozloučenou. Oba byly sprosté a oba byly české. Dva vtipy na rozloučenou a úplně nakonec s tím svým protáhlým chrčivým „er“ vizionářskou větu: „Tak ve Strmilově, na-přřes-rrok.“ Marně jsem prastrýce napřesrok vyhlížela. Jeho rakev byla neprodyšně uzavřená, snad aby neviděl, kolik bylo v tom lednovém pohřebním dni všude bláta.

Krajinu svého srdce pochopíme teprve ve strachu, že už ji nikdy nespatříme. V sentimentálním stesku, za který se stydíme a který přesto vyhledáváme ve chvílích diskrétní samoty. Jen to, co není, vlastně je.

To proto jsem odjela do arizonské pouště? Tehdy o Vánocích jsem tam, v tucsonské pustině snad konečně cosi pochopila. Nebo už? Odněkud ze sousedství zní „Jingle bells“. Procházka kolem domu, směšný čúrek říčky, zlověstné kaktusy saguára, ostré slunce a dva, možná tři pouštní králíci. A pak, najednou, při chůzi vrzajícím pískem, bytostný prožitek české zimy. Písek byl sněhem a ostré slunce mrazilo. A přitom, vůbec nic mystického. Jen obsedantní trapný pocit, že jsem si doma zapomněla běžky. Pocit jakoby ze snu a přece tolik skutečný. Pocit ne nepodobný tomu z pozdějšího výletu do pouštní rezervace, kde jsem z auta otráveně pozorovala americké přitroublé turisty, jak s nepatřičnou bezstarostností sáňkují z pouštních dun.

Přešlapujíc nerozhodně s konví před Alexovým hrobem, myslím si: krajina mého srdce je mýtina uprostřed mrákotínských lesů, mýtina, do které nikdy nevkročím, aby se mi blízkostí nevzdálila. Krajina mého srdce je ohyzdná brněnská periferie, dvory a zákoutí, jeskyně domů. Kdykoliv z mého města vyjedu pryč, do cizích měst, objevím další z brněnských skrýší. (Naposledy před měsícem, v pařížské ulici Cité de Midi.)

Je všude tam, kde zrovna nejsem. Smyslně číhá za každým rohem, uniká…

To není pseudobarokní mystérium, to je upřímný a trochu zmatený povzdech. Mýtíme ve vzpomínkách krajinu, aby se nám zjevila. Lépe a přesvědčivěji. Jako zaklínadlo věčných ztrát. Jen to, co není, vlastně je. V mlhavé naději návratu.