VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mám přátelský vztah k horám, k místům, kdy les střídá tráva, drobnější formy; v italských Dolomitech tak vydržím ležet celý den, mělké dolíky přecházejí jeden v druhý, vlní se, nikde nekončí. Čirý vzduch, čisté vůně, jasné světlo, zvuky, které slyšíte jakoby poprvé. Půlden pozoruji mraveniště, nízké černé kytky - kominíčky, drobné pomněnky, mateřídoušku, růžovočervené jemné rododendrony. Přecházím - pomalu a bez plánu - celý den z jednoho slunného vršku na druhý. Kde chci, usnu. To je moje základní krajina, ta mě pak živí po celý rok; má pro mě volnost, potřebnou samotu - široko daleko celý den nikdo - zároveň obnovuje mou starou důvěru, důvěřivost, víru.

Do severní Itálie jezdím ještě každý rok na jaře a na podzim do starého rybářského městečka Caorle, kde moře prosakuje do krajiny lagunami. Objíždím je na kole, rákosí vedle orchidejí, do toho kukuřice; chodím podél moře kilometry po liduprázdné pláži. Mělké pobřeží je prohřáté jako náruč - z kola někdy vidím hory na obzoru. A mám vztah také k drsnější severské přírodě; když jsem poprvé spatřila dánské pobřeží, opravdu mě bodlo u srdce.

Krásná je obora v Náměšti nad Oslavou, kde jsem vyrůstala. Některá místa si i po letech vybavíte úplně přesně - druh mechu, trávy na konkrétním místě, paprsek světla nad vodní hladinou, vůni stráně po dešti - malé černé žabky na cestě. V posledních letech se těšívám na henčovské lesy u Jihlavy - kam jezdím za rodiči; znám tam malinová a houbová místa a pod jedním bukem jsou pohřbeni naši dva psi.

Jistě jsou další krajiny mého (stejně jako vašeho) srdce, některé již zapomenuté, některé zatím neznámé. Ale to nevadí, přesto jsou - čerpám z nich. Čerpáme i z neviděného (vždyť podobně si bereme energii z lidského společenství). V té souvislosti někdy pomyslím na Mongolsko, v dětství se mi často zdály sny, jak tam jezdím na koni. Někdy se tam určitě rozjedu - stejně jako podívat se na kanadské hory, řeky a jezera.

Na svět prý všichni přicházíme s obrazem archetypálních krajin: vod, hor, údolí, a tak například kdykoli zahoří oheň, uhrane nás. Plamen vykreslí krajiny naší minulosti - nepopsatelné, a přece magicky známé tvary. A dokonce, i když nám hoří střecha nad hlavou, zažíváme to jako přesný zásah - do našeho pudového středu. Oheň má pevné místo ve všech světových mytologiích, pro možnost transformace energií, pro slib nových začátků.

Také voda je důležitá. Od jemných, lehkých potoků až po silná štědrá moře, divoké oceány. A hluboké černé tůně, nebezpečné a tajuplné. I zvuky vod má naše genetická paměť dobře uloženy, odvozujeme od nich - jiné zvuky, přirovnání; ostatně řeč, například česká frazeologie, je toho dobrým dokladem. Podobně zvuky větru - pohyb trav na stepi, šumot listí v korunách, vichr na poloninách, na hřebenech hor, ticho sněhových údolí, hukot lavin - to všechno jsou krajiny naší paměti. A jedinečná místa, ta konkrétní, která milujeme, pravděpodobně nějak korespondují právě s obrazem archetypu.

Vždyť nejvíc si možná pamatujeme právě krajiny představ, které jsme spatřili při naslouchání prvním příběhům - pohádkám, vyprávěním, později při četbě. A také krajiny, o kterých se nám zdá ve snu, naší společné paměti (žijící vlastním životem, živené právě představami), jsou naším domovem.

Když o některém místě řekneme, že je krajinou našeho srdce, podáváme tím také zprávu o tom, jak komunikujeme. Proč ta, a ne jiná…? Co právě v této krajině, místě, se dotklo konkrétní lidské bytosti, v čem se krajina a člověk doplňují? Vztah člověka k místu není jednostranný, a krajina, živý systém, zcela zřetelně reaguje na konkrétního člověka. Přitom jde o druh dorozumění, který nejsme schopni plně vyjádřit, je subtilní! To se spíš podaří hudbě, výtvarnému umění.

Krajina našeho srdce má jedinečnou schopnost vyvázat nás z tradičních kategorií vnímání - dobra a zla, krásy a ošklivosti - učí nás nehodnotit, nesoudit, protože, jak nás přesvědčuje: naše smysly jsou nedostatečné, naše informace omezené, a naše soudy tím pádem velmi relativní. Dostáváme od ní (v jiném kontaktu nezískatelné) informace o čase, o řazení dějů na časové přímce, kauzalitě. Zároveň nám ale někdy nabídne zážitek bezčasí - vědomí čistého řezu, v němž je vše přítomno; možná bychom to lépe pochopili, mít mozek nikoli binárním, ale analogovým vesmírem.

Mystikové jev popisuji jako jasnozřivé prozření, vhled za hranice všech nám kdy představitelných krajin.

Jindy jsme zase zasaženi dynamikou krajinných dějů tak silně, že se nám zdá, jako bychom byli sami stvořitelem. Pak přiznáme vážnost dějům drobným, zdánlivě nepatrným, a přestáváme se bát jevů vesmírných rozměrů, vnímáme je jako blízké. Jako s námi související, jako naše.

Podobně lidské srdce není svou velikostí ohraničeno (snad to nezni moc pateticky!); je živým systémem sytícím se vzájemností, neustále se učícím komunikovat, nesoudit - jen prostě být.