VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krajina kolem Tiché Orlice před Chocní ve mně vyvolává pocit, že jsem se ocitl v době první republiky. Snad je to tím, že je v ní doposud cítit přítomnost svátečních výletníků, půvabných samot a hospůdek, lázeňských hostů přijíždějících do Brandýsa, dělníků projíždějících na kole do textilky zvané Korábka a také že je dosud vidět péče choceňského Okrašlovacího spolku v parku v Pelinách. Takovou atmosféru jsem vždy obdivoval ve starých filmech, ve Vančurově Rozmarném létě i na starých fotkách, které mi ukazovala babička. Dnes je údolí notně pustější, snad jen rybářů přibylo a také všudypřítomných cyklistů.

Řeka však zůstala stejně krásnou. Meandry, opuštěná ramena, vlhké louky. Hluboké údolí s opukovými skalami. Několikrát jsme ve skalách jako kluci hledali tajné chodby, říká se, že jedna z nich vedla až daleko, ty nejodvážnější báje tvrdily, že dokonce až do Zářecké Lhoty či Svatého Jiří (to je na jedné straně řeky), nebo do kostela na Hemžích (to na straně druhé). Dalo se tam prý dokonce projet i s koněm. Proč a kdo ji vykopal, na to se názory různí, nejčastěji byla připisována loupeživému rytíři Mikuláši z Potštejna, který měl v Chocni svůj hrad za Karla IV. Co na tom, že to byl spíše hrad Hlavačov za Chocní než Mýtkov na skalách před Chocní. Měli jsme podezření, a jak jsme později zjistili, rozhodně ne sami, že je začátek chodby ukryt v starobylé chalupě v Hrádníkách. Bydlela tam stará paní a říkalo se, že nikoho nepouští dovnitř a vše vyřizuje ve dveřích. U splavu v Hrádníkách jsem na školním výletě, mohlo to být ve druhé či třetí třídě, chytal do ruky hrouzky, o ryby v řece nikdy nebyla a ani dnes není nouze. Měl jsem však vážného konkurenta, ledňáčka. Hnízdí na tomto úseku Orlice už dlouhé roky a není vůbec nesnadné ho spatřit. Stačí jít pomalu, pozorně se dívat a poslouchat. Najednou se modře blýskne, ozve se typické písknutí a ledňáček se mihne nad hladinou, někdy dokonce usedne na větev trčící z břehu ještě ve vašem dohledu.

Nádherný tu je podzim, nad hladinou leží tenká vrstva mlhy a v přilehlých tůních nehybně stojí volavky, v zátočině na mělčině loví černý čáp. Všechno má mírně rozmazané kontury, měkké lomené světlo se převaluje v korunách buků a javorů nádherně zbarvených ve všech možných odstínech zlatožluté, hnědé a červené. Na starých jabloních kolem cest a v opuštěných sadech dozrávají jablka napohled nikterak krásná, nicméně sladká a šťavnatá. Nikdo je nesbírá, často zůstanou ve větvích i přes zimu. V jedné z opuštěných zahrad těsně před Brandýsem nad Orlicí stojí už několik let uprostřed zarostlého sadu zahradní stolek s proutěným křesílkem. Když přijde babí léto, má atmosféru Sudkových zahrad, možná také trochu zarůstajícího altánku v petrkovské zahradě Reynkově. Mokré nesečené louky kolem řeky mají režnou barvu od sluncem vyšisovaných trav rozčepýřených prvním jíním, na kosených lukách leží zapomenuté otavy.

Je to správně sladkokyselý sentiment, co mne tu popadá. Za štěkotu podvraťáčka těsně za patami u polorozpadlé samoty v Marjánkách obložené nepředstavitelným harampádím si představuji, jak tu seděli dámy a pánové na nedělní kávě ve výletním hostinci, ještě prosvítá kousek nápisu jeho vývěsního štítu. V houští více než metrových přesliček obrovských vzpomínám, jak pro nás byly v době, kdy nás v nich nebylo vidět, malou soukromou Cestou do pravěku (ten film mám moc rád dodnes). A když se pustím podél řeky na druhou stranu za Choceň, přijde ještě větší nostalgie. Do Vod, jak se říká lukám pod Postolovským mlýnem-pilou, jsem chodil s dědou ještě jako předškolák. Vedl mne a o půl roku starší sestřenku za ruku a ukazoval nám králíky, kteří tu všude běhali. Jeho ruce byly cítit clejkami, které setrvale pokuřoval. Ukazoval nám ptáky, vyprávěl, kde chodí jaký srnec. Později jsem tam chodil s tátou králíky lovit, čekali jsme přikrčeni u staletého solitérního dubu, tiší a nehybní. Při jednom takovém čekání se k nám dobelhala mladá poštolka se zlomeným křídlem, po mírném boji se nám ji podařilo chytit a vzít domů. Krmili jsme ji syrovým masem a léčili křídlo, pamatuji si to jako dnes, už si však nevzpomínám, jak to s ní potom dopadlo. Budu se muset zeptat táty, někdy mám pocit, že má lepší paměť než já.

Krajina kolem Tiché Orlice bude jednou z mých nejoblíbenějších již navždy. Bude jí, protože se k ní vážou vzpomínky. A vzpomínky, připusťme si to, jsou jednou z krásných věcí, které potřebujeme. Možná, že to, jak máme rádi krajinu i lidi kolem sebe, ovlivňují více, než si někdy uvědomujeme. Alespoň mi to teď (ještě plnému sentimentu) tak připadá.