Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Krajina mého srdce


Jana Táborská, č. 6/2001, s. 14

Překlápím papír. Když je na šíř, nikam se nespěchá. Myšlenky klidní běh. Je dohře. Trochu si vymýšlím, trochu sním.

Za Předklášteřím se sbíhají aleje k silnici. A už to není silnice, už je tu cesta, obyčejná, opředená ploty, co za nimi stojí domky a chalupy. Borač. A taky děda, co mu nic neunikne. Ani já. Pozorovatel. Kam že se to chystám? No přece tady dokola, hladím svahy a ruce chytají nedočkavost.

Tady začíná údolí, kterým se dá vyšplhat na Pernštejn. Tady se svahy kopců nad Svratkou najednou blíží jeden druhému jak sudičky nad kolíbkou. Tady začíná zvláštní příběh, tikot mých bot, radost kroků.

Ponejprv jako připomenutí, jako požehnání takových cest, potkávám vodu - ať boračský potok nebo Svratku - pohyb, stále stejné proudění spolehlivé jako čas…, a přece hravé, měnivé, divoké. V duchu pozdravím. Někdy pošlu - vzkaz, voda ho donese. A stoupám.

Není jiná možnost. Každý musí překročit příkrý a lesnatý práh k pohádkové zemi. Nahoru vede kamenný úvoz, ale já radši vybírám cesty, které tu nejsou. Směrem jižním je čelenka lesů víc děravá loukami a sluníčko se protahuje skrz zelené ševelení. Na sever mířím s deštěm a mlhou, která v hloubkách svahů staví chrám. Tajemství vysokých buků provází šepot z Nikoly Šuhaje: „… jsou posud začarovaná místa, odkud se ještě nikdy nedostal ani jelen, ani medvěd, ani člověk.“ Probouzím se.

Jsem tady. Ještě popojdu podél křovinaté stránky a otvírám rozhled. Mozaika. Podzimní louky, točení cest, vřesové kamení. Tmavé řádky polí, švestky, šípek, ostružiník. Veselská lada se smějí barvami kytek. Jednou je spočítám. Mateřídouška je mou pomněnkou na rodný kraj podyjský. Jen je citronová, jiná. S její vůní znova předčítám z Veroniky jedno tišnovské ráno.

Myšlenky tančí podél meze, několik klásků obilí statečně zdobí okraje, v zásuvkách pod keři poslední fialky. Kličkuji mezi svídou a hlohem. A tady nahoře, tady vždycky nadechnu volnost slovenských hor - lesní kopce doširoka. Zdržím se u švestky a utíkám dolů, jen tak. Pod vrškem sedí sad třešní, sem tam tvrdý ořech, a za ním vesnička. Červené střechy propletené větvemi jabloní, okna v jejich stínu. Jen nahlídnu. Očima chutnám aleje v polích. Potkávám tu strom. Roste v trojúhelníku cest a ještě kousek dál - hruška. Nádherná. Zdejší kaplička, na chvíli moje.

Procházím louky po stranách - bosá zastavení, obrazy údolí. Pak vítr proklouzne stébly a já se vracím. Třikrát se otáčím kolem stromů a dole na břehu Svratky večerní sluníčko kreslí ostré hrany.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu