VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Byly mně tehdy sotva čtyři - koncem pověstného února 1928, když za bezpříkladné pozdní zimy došlo ke katastrofě. Přívaly sněhu za mrazů kolem minus třiceti a následný orkán doslova „položily“ většinu umělých smrčin od úpatí u Okříšek až po parovinu Vysočiny. Obraz té poničené krajiny se v dětské duši sice neotiskl, ale do srdce se nezapomenutelně vrylo, jak do vyhřáté kuchyně našeho třebíčského bytu vstoupil ráno můj třešťský strýc - čtyřicetiletý obr - v řeznickém kožichu, z něhož si oprašoval vrstvy navátého sněhu. Moji rodiče - učitelé, i můj devítiletý bratr se právě chystali do školy, zatímco já zahalen v dece jsem seděl opřen o zeď na stole. Strýc chtěl cosi říci, ale místo toho pokročil k tatínkovi, mlčky ho objal a rozplakal se jako dítě. „Franto, ty překrásný lesy mezi Třeští a Třebíčí leží na zemi.“ Vida dětskýma očima, jak tohle ztělesnění zdraví, mužský v plné síle se rozplakal, bezděčně jsem taky počal vzlykat, až mě maminka rychle uložila do postýlky ve ztemnělé ložnici…

Ač třebíčský rodák, prožíval jsem prázdniny až do čtyřicátých let na otcově rodné Vysočině - v Třešti. Po té smršti zařádila v lesích ještě mniška, ale umělé smrčiny se rychle vzpamatovaly. Můj zájem směřoval dvojím směrem - k vodě a do hlubokých lesů mezi Špičákem a Javořicí ležících vesměs mezi sedmi až osmi sty metry nad mořem. Ty byly protkány nádhernými palouky a sečemi s meandrujícími račími a pstruhovými potůčky lemovanými olšinami. V jejich blízkosti se pod nohama pohupovaly jedinečné rašelinné louky se suchopýrem a ostřicemi poseté bledožlutě kvetoucími pcháči a vyššími bodláky. Na jejich rudých květech se to jen hemžilo přívaly perleťovců, černokřídlých okáčů, pavích ok, žluťásků a přehršlí dalších motýlů, čmeláků a pestřenek. Byla z toho nejenom pastva pro oči, nýbrž i stažené hrdlo z pocitu, že to všechno „nedostanu“ do své klukovské sbírky. Nejvíce mě lákaly při rodičovských výletech nádherné rybníčky v proláklině Zadních pouští směrem na Stonařov - Buchsbaum, Durchák a Petrchák - kde v lesní tišině za vrcholícího léta a bezvětří se neozval ani střízlík, jen nad korunami stromů se ozývalo „klié, klié!“ - to káně vyváděly mláďata.

Koupání skýtalo rozkoš spíše otužilcům, protože křišťálové rybníčky byly v prameništích, a tak jsem po krátkém šplouchání trochu zezelenal a roztřásl se zimou, a rychle se zamotal do deky, na které maminka vsedě chvíli pletla. Cestou zpět jsme se dali okrajem smrčin kolem Vrátilovy hájenky (poznamenané tragédií - v nedalekém rybníčku utonuly obě Vrátilovy děti) nebo přes stonařovskou hráz a bez dlouhého hledání donesli do tetčiny hospody rance hub - praváků, křemenáčů, masáků, lišek a bedel. Ve večerním šeru spustila malou turbinu „panská“ elektrárna pod Novým rybníkem a od salavického rybníku začala strouhou táhnout celá hejna okounů. I na obyčejný lískový prut a červa se jich daly nachytat desítky - bože, to byla pochoutka.

Největším dobrodružstvím však byl celodenní výlet na třešťsko-salavický Špičák se zbytkovou pralesní bučinou obklopenou maliništi - maliny spolu s jahodami jsme sbírali do plechových konviček. Skupina „letňáků“ (třešťských rodáků v úřednických funkcích, rozesetých hlavně po Čechách, včetně pražských ministerstev) uspořádala občas dvoudenní výlet. Jelo se lokálkou do Telče a po prohlídce tamního renesančního zámku s arboretem a prohlídce pohřební kaple pánů z Hradce (blízkých jihočeským pánům z Růže) jsme se po přenocování u známých dali směrem k ruině hrádku na vrcholu zbytkové bučiny Mrhatina. V těch zdánlivě nekonečných lesích dosud přežívaly staleté jedle. Odtud jsme lesními pěšinami dosáhli nádherných a proslulých „pařezitých“ rybníků. Ani tam mnozí neodolali a osvěžili se v jejich chladivé nahnědlé rašelinné vodě. Po krátké siestě jsme se vydali vzhůru na Roštejn s jeho ojedinělým herbářem - nástěnnými renesančními malbami. To už bylo pozdní odpoledne, a tak jsme přidali do kroku, protože před námi se už rýsovala vesnička Čenkov s bronzovou pamětní deskou na rodném domku legionářského hrdiny plukovníka Josefa Švece. Pokud zbýval čas a zachtělo se smýt prach z dlouhého pochodu, odbočili jsme - už na okraji Třeště - do teplého „mlýnského“ rybníka Valchy, dějiště romantické scény z Jasného filmu Až přijde kocour.

Po večeři v tetčině hospodě jsme ještě, jako odrostlejší kluci, směli přihlížet do kuželny. Tam se scházela pestrá společnost: od emancipovaných kosteleckých, hodických a zejména třešťských Židů rozvrstvených od pejzatých řemeslníků a ševců až po zámožné továrníky (Štrausové, Münichové, Grünbergrové, Meissnerové, Friedové) se stejnou směsicí rodilých Třešťáků. S jejich děcky jsme se prali a kočkovali při koupání v rybnících směrem na Batelov - kde žili příbuzní legendárního Gustava Mahlera - například v malebné Puchýrně, pamatující středověký rozkvět z dolování „jihlavského stříbra“, či v Záchozném rybníku (Záchoďáku). Když jsme koncem prázdnin odjížděli vláčkem směrem na Kostelec, odtud po přestupování do Jihlavy, defilovala nám jakoby na rozloučenou ještě jednou ta nezapomenutelná panoramata Vysočiny s desítkami rybníků a hejny divokých kachen, lysek a roháčů.

Když dnes zavřu při usínání oči, vidím nejenom tu zmizelou „kavánovskou“, „jamborovskou“ a „blažíčkovskou“ vysočinnou přírodu - krajinu mého srdce, ale bodne do něho také osten tragédie z válečného masakru, který pohltil desítky mých známých, postřílených - už po válce - esesáky na nádvoří třešťské soudní budovy, mého statného strýce, který se po zatčení k smrti popral s jihlavskými gestapáky, i plynem umlčené kamarády, kluky Friedovy, Meissnerovy včetně jejich skvělých rodičů. Přiznám se, že se musím přemáhat, abych ta místa alespoň občas navštívil a poklonil se už jen památce těch neuvěřitelných padlých. Přímo symbolicky stojí v Třešti (konečně) také socha Franze Kafky, který zajížděl do emancipované komunity zdejších Židů, aby si v hlubokých lesích (obvykle doprovázen Frantou Gellnerem, intimním přítelem mého otce) posílil své chatrné zdraví. Díky alespoň za to.