VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mé srdce je klidné na cestě od naší zahrady k dubu. Zahrada, pás trávy, švestek a jabloní, se dvěma záhonky, sousedí s posledním stavením naší vesnice. Od dubu, který je majestátní výspou listnatého „Hájku“, je vidět daleko na lesy Drahanské vysočiny, údolí Rakoveckého potoka, okolní vesnice a nad nimi položený kostel svatého Martina.

Mírně stoupající cestu lze projít za deset minut. Mně to obvykle trvá déle. Chodím tudy téměř denně, kvůli psovi často dvakrát a za všerůzného počasí. Po Vánocích zmizí cesta v závějích, během roku se příliš nemění: zpevněný štěrk, napravo tráva a řada stromů, nalevo pole.

Sousedé si myslí, že se psem chodívám většinou sám. Pokud se mnou nejde žena nebo některé z našich odrůstajících dětí, skutečně to tak vypadá. Jenže náš domek není daleko a já, jako bych jen vyšel na zápraží. O své zážitky se po chvíli podělím s rodinou, které nemusím vysvětlovat, jak to myslím. To, co se děje na cestě, vnímám očima našich rozhovorů.

Pes, mohutný pastevec Gero, má cestou podobný program jako já. Tu a tam se zastaví a něco pozoruje. Sousedé tomu říkají, že „čuchá“. Mírný nesoulad mezi jeho pobíháním a mou o něco plynulejší chůzí řeší dlouhé vodítko. Nechat ho běžet si netroufám. Mohl by začít zahánět „vlky“ (jiné velké psy a jejich pány) a byla by z toho sociální havárie.

Po pravé straně lemuje cestu vysoká mez s květnatou loukou. Její část obvykle někdo z pamětníků vyseče. Hlavně na neposečeném roste mezi šípky pestrá směsice květin a trav.

Kromě mochny husí, mateřídoušky, šalvěje, pryskyřníku a třezalky neumím většinu z přítomných rostlin pojmenovat. Nebrání mi to každoročně očekávat, až se zase objeví, a se zalíbením pro různorodost sledovat, jak se skládají jedna k druhé a proplétají se s travinami. Znovu a znovu prohlížím kombinace žluté s odstíny modré a rozeznávám nenápadná zbarvení sotva bílých nebo nazelenalých květenství.

Sečená louka je dnes stejně vzácná jako chráněná step na nedalekých Větrníkách. Občas se přistihnu, jak je bezděčně porovnávám. Nevypásaná step je po většinu roku šedá, louka je i v pozdním létě zelená. Obě v letních vedrech lačně lapají sluneční žár.

Před časem mez osázeli třešňovou alejí. Pole, které se nad ní rozprostírá, se s přívalem deště přestěhovalo do vsi a proniklo do domů. Obava z pohromy přivedla lidi k myšlence, že mez zpevní stromy. Louce to neuškodilo. Plody spásají děti a špačci. Radost nad každoročně kvetoucími třešněmi mi však kalí dvě věci.

Na části meze se stromky neujaly. Pokusy vysázet další končily stejně. Snad je to důsledek „zasolení“? Do místa, které nepřeje stromům, směřuje spád pole. Mez zde asi byla zásobována splachy chemikálií nejvíce. Možná, že trávě to nevadí, zatímco stromkům ano. Těžko říct. Po posledním pokusu o výsadbu zbývají dva chřadnoucí stromky a pocit, že něco není v pořádku.

Blíže k hájku, poblíž nové boží muky zasvěcené svatému Josefu, rostla planá jabloň a hloh. Mohutné keře patřily na mez jako vlaštovka do hnízda. Drobné ptactvo v nich nacházelo útočiště. V mezeře mezi nimi se ujal doubek. Rozložité siluety ovšem narušovaly pravidelnost třešňové aleje a padly jí za oběť. Kořeny vytrhávali obecní zřízenci buldozerem. Doubek to naštěstí přežil. Z jeho pocuchaných kořenů vyrazil rozsochatý keřík.

Na mezi u Hájku jsem předloni potkal netopýry. Táhli ze vsi k lesu. Řekl jsem to znalci, Mojmírovi Vlašínovi. Netopýři by podle něj měli létat celé jaro a denně. Jal jsem se tedy vyhlížet jejich těkavý let. Za soumraku jsem potkával jen pár „opozdilců“. Když jsem se za nimi vydal hned po západu slunce, za necelou půlhodinu jsem jich napočítal čtyřicet osm. Rozrušen jsem pozoroval, jak prokmitávají mezi stromy do lesa. Psa netopýři nezajímali. Celou dobu seděl u mě a užíval si „pána“, kterého měl jen a jen pro sebe.

Nalevo od cesty jsou pole. Stejně jako naše zahrada se svažují do nehlubokého závěru údolí. Na jeho dně zeje jáma. Dříve tam z podzemního zdroje vyvěral pramen. Dodnes se tam říká „Ve studýnkách“. Na okraji jámy jsou však už jen zbytky mohutných vrb.

Pramen prýštil z podzemního jezera, do kterého voda přitéká podzemními štěrky. Ty na náhorní plošině za Hájkem vystupují k povrchu. Do půdy tam vsakuje nebývalých 80 % srážek. Voda teče štěrky, čistí se a sytí zdroj. Z pramene je však vodu nutné čerpat. Během čtyř let, co z něj napájeli vodovod ve Slavkově, se dlouhodobá podzemní zásoba ztenčila natolik, že voda přestala samovolně vytékat. V podzemním jezeře, na kterém je závislý obecní vodovod, je teď tolik vody, kolik po dešti prosákne z povrchu. Pramen zmizel a studny v okolí vyschly.

Jedna z nich byla v naší zahradě. Voda na zalévání, která bývala po ruce a zadarmo, se nyní na zahradu dostane až poté, co vodovodem oběhne vesnici. Donedávna jsme za ni platili. Vloni nám před domem opravili obecní studnu. Za vodu už neplatíme, jenom ji na zahradu, kde dříve byla samovolně, musíme vozit v konvi.

Před naší zahradou stojí vrba. Důrazná doporučení, abych tento svévolně rostoucí strom, který prý stíní zahradu, odstranil, jsem zarputile odmítal. Když zpevňovali cestu, poškodili vrbě kořeny buldozerem. S myšlenkou na můj prospěch, chopili se úkladníci příležitosti a pod záminkou, že tak učinili cestáři, osekali zbytek. Vrba jejich dobré úmysly naštěstí přežila. Mám radost, když se na jaře zazelená, a ptám se sám sebe: Není bláhové považovat její mohutnějící větve za symbol schopnosti přírody odolávat představě, že kácení stromů je něco jako úklid v zaprášeném obýváku?

Vrba přežila, ale ořech, který rostl o kus dál, už nestojí. Padalo z něj listí sousedovi na dvorek. Když pod kostelem nedávno vykáceli několik stromů, jedna paní si pochvalovala, že je to tam „pěkně vyčištěny“. Z jiného stromu zase „srali vrabci na auta“… Naše vrba naštěstí zmladila. Nemyslím, že za to vděčí toliko svým genetickým dispozicím. Pomohlo jí, že ji máme rádi. Hlavně Gero jí to dává často najevo svým psím způsobem.

Od vrby vyjdu pozvolna k dubu. Nad mezí, která mi dosud bránila v rozhledu, se otevře výhled na vzdálené lesy a oblaka. Zvečera dává jejich obraz zapomenout na starosti. Slovy Jeníka Hollana: „Vrstva mraků je osvětlena zespodu, sluncem pro nás již zapadlým. Mraky získají úchvatnou plastičnost, v barvách stěží napodobitelných.“ V průzorech mezi nimi můžeme tušit světy, které nám zahaluje oranžově zlatá záře.

Klasy nepokosené trávy se zamyšleně sklání. Neuspořádaná květenství třezalky napodobují barvu mraků. Střemhlav proletí vlaštovka. Kéž by ji náš Pán ve své velkorysosti zachoval do příštích dnů.