VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nosím v hlavě obrázkový slovník, v němž se mi zjevují pravzory věcí, ale i činností a pocitů. Ta nejzákladnější slova: řeka, les, most, hora, blesk - běžet, pršet, zranit se, básnit - radost, únava, údiv, strach, se v něm spojují s výjevy z okolí Poličné u Valašského Meziříčí. U našich tet Vivy a Slávy jsem tam prožil - posuzováno ne podle délky fyzikálního času, ale podle intenzity zážitků - většinu dětských let. Začínám sentimentální cestu po starých paměťových stopách v Abácii, parku mezi Vsetínkou a Rožnovkou. Vzpomenou si na něj i čtenáři Gabry a Málinky? K ostrohu mezi vodami se pojí hned tři slovníková hesla: Spoj, Řeka a Říčka. Toky jsou dosti drsně obezděny, ale přírodně pění v kamenitých naplaveninách. Mezi vodami nacházím tabuli naučné stezky T. G. Masaryka s mnoha zajímavostmi o Bečvách. Jako kluk jsem symbolicky začínal prázdniny přebroděním Bečvy. I nyní vstupuji do vlahých vod Vsetínky. Voda chladí a kameny porostlé řasami hladí mé nohy. Pokračuji proti proudu, míjím pomníček připomínající, že břeh se stal za války popravištěm tří mladých Meziříčanů. Želím zmizení mohutných topolů, které kdysi řeku lemovaly. Za chvíli jsem u Železňáku, svého Mostu, na kultovním místě, kde jsem se přestal bát vody a naučil se plavat. Tady na kamenitých plážích jsme trávili nádherná a neuvěřitelně dlouhá odpoledne. Pod nenápadným dohledem maminky jsme s bratrem házeli žabky, plašili rybí potěr na mělčinách, hledali barevné kamínky a vzrušeně naslouchali dunění vlaků kousek nad hlavou. Někdy jsme se odvážili vyběhnout na most a posadit se na pilíř, aby nás vlak ovanul vichrem a posypal sazemi. K večeru nám tatínek, který pro nemoc nesnášel slunce, přinesl domácí ovocné koláče a prošli jsme se dál proti proudu. Jako často na milých místech, připadá mi, že se svět od mých mladých let zhoršil. Pláže jsou méně rozsáhlé a je na nich víc bláta, rybiček je ve vodě méně, vegetace na břehu všednější. Hráze, vytvářející koupaliště, se už lidem nechce stavět.

O něco výš se Bečva přimyká k Piškové, výspě Hostýnských vrchů. Jen úzký chodníček dělí Řeku a Horu, spadající desítky metrů vysokými písčitými srázy. To jsou Bražiska, uprostřed rozčísnutá potůčkem, který vytéká z tajemného lesního šera, a dnes olemovaná mohutnými, přímo ukázkovými sesuvy. Tady jsem si představoval a malovával do náčrtníku ideální koupání (jež se nikdy neuskutečnilo, protože maminka by si ve zdejších mělkých a dravých proudech nezaplavala). Mohu je však učinit skutkem dnes. Pak se posadím na balvan uprostřed šumících vod. Bražiska ani dnes nemají chybu, plavou tu ryby a poletují motýli. Stejně jako kdysi mě udivují paralelní sledy balvanů, které vyčnívají ze srázů Bražisek a pokračují v řece. Tatínek jim říkal žebra matky Země. Probíhá chvíle, které bych rád řekl s Faustem: Postůj, jsi krásná.

Z tabule naučné stezky se dozvím, že jsem na místě nejvýchodnějšího výskytu jaterníků. Šerou roklí podél potůčku a pak strmou stezičkou vystupuji na horní okraj Bražisek s úžasným - pořád to tak cítím - výhledem na divokou řeku. Borovice, která za mých dětských let pevně kořenila v zemi, visí krkolomně nad propastí. Po stráních Piškové mezi roztroušenými chalupami dojdu k velkému cíli rodinných výletů - Jarčovské Kule. Je to šedočerný sloupovitý balvan, od něhož jsme se kdysi dívávali do údolí Bečvy a na dýmající vlaky na hlavní trati. Z jejich oken zase bylo možno pozdravit pohledem Kulu. Dnes ji už přerostl les. Prý kdysi Kula vypadla z náručí čertovi, jak o tom svědčí otisky jeho tlap v kamenné hmotě.

Další část cesty nabízí nejlepší výhledy do dálek: panorama nejvyšších beskydských vrcholů - Javorník, Radhošť, Kněhyně, Smrk, Lysá hora. Důležitým zastavením pouti je Hubert. Kdysi tu byl namalován na obrázku, jak sklání pušku před jelenem, mezi jehož parohy svítí stříbrný kříž. Dnes ho nahradila Panna Maria. Malý obelisk připomínající Masaryka, který sem chodíval jako valašský poslanec, přečkal v zapadlém místě nepřízeň časů.

Cestou dolů se stavuji u své Studánky, a teprve nyní se z tabule dovídám, že se jmenuje Janíčkova. Teče z ní přítok potůčku, který je mi zvláště milý, protože tatínek se kdysi dal přemluvit, abychom podle vody vystoupili k jeho prameni. Viděli jsme přitom podivuhodné vodopády. Sám tatínek uznal, že kdybychom tu vše desetkrát zvětšili, nezadalo by si místo se Slovenským rájem. Ve vzpomínce na to sbíhám cestou necestou ke strži, v níž potůček bublá, a sleduji jeho tok. Ale běda, ani s přimhouřením očí nenacházím nic, co bych jako dospělý uznal za vodopád. Zato vdechuji kořeněnou vůni lesa a vyplaším srnku. Kolem kapličky s červenou věžičkou nad Kotlinou (ta není jen v mém slovníku, ale opravdu se tak jmenuje) scházím opět na nivu Bečvy. Přehrazuje ji násep trati, útočiště pro šípkové růžičky a květiny nejrůznějších barev a tvarů. Násep provrtává Tunel - nemohu odolat, abych si v něm nezařval. Jen asi deset centimetrů pod vrcholem jeho klenby vidím čáry svědčící o tom, kam dosahovala voda za povodně. Tudy se roku 1997 valila pohroma na Poličnou.

Z dětských let pamatuji, jak někdy nezbývalo mnoho, aby se Bečva vylila z břehů. Jako obdivovatel hrůzné vznešenosti živlů jsem si tajně přál, aby se to stalo a aby opět, jak jsem slýchal z vyprávění, voda omývala schůdky do chalupy a po ulici bylo možno jezdit v neckách. Nebyl jsem však v Poličné, když přišla stoletá voda. Mezi domy se valil proud dosahující až ke spodnímu okraji oken, vstupoval bezostyšně dovnitř a ničil, na co dosáhl. Dnes už to připomíná jen tabulka na zdi školy a „čáry ponoru“ na staveních. Jedna z nich je i na domě, ve kterém jsme v létě bydleli a na jehož kouzelné zahradě končím svou pouť.