Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Dalibor Zachoval, č. 6/2002, s. 16

Snad jako každého kluka mě vždy lákala vůně dálek a touha po cestování. Vše nepoznané a vzdálené mě až magicky přitahovalo. Nepochybně k tomu významně přispěly všechny ty dobrodružně-cestovatelské knihy, které zaujímaly čestné místo v knihovničce a byly v osmdesátých letech - řečeno dnešní terminologií - zlatými akciemi na knižní burze. A tak jsem se pravidelně vydával - byť pouze ve své pestré fantazii - na dobrodružné výpravy do džungle i pralesa, hrdinně jsem zdolával ty nejpustší a nejodlehlejší pouště, slézání strmých vrcholků nekonečných hor pak pro mě nebylo více než pouhou rutinou. Přestože se má představivost stala zdrojem nekonečných imaginací, s přibývajícími léty rostla touha po skutečném poznávání. Naštěstí jsem nemusel nijak přesvědčovat rodiče, abychom projezdili celé tehdejší Československo a navíc navštívili - v rámci „svobodného cestování“ - zbytek světa, zabírající v té době území od Baltského moře po Jadran.

Revoluční listopad mě zastihl coby vysokoškolského studenta. A tak zatímco někteří již brousili kleště na stříhání ostnatých drátů, já vylepoval letáky a přemýšlel, co se svobodou a volností, která nám všem zničehonic spadla do klína. Nepamatuji si už přesně, kde a za jakých okolností (matně tuším, že se tak stalo u vína) jsme si s kamarádem z dětství přislíbili, že do roku 2005 objedeme svět - ten skutečný. Rovněž nevím jak nás tento termín pro uskutečnění cestovatelských tužeb a snů napadl. Nadmíru pravděpodobná se mi jeví alternativa, že když si v devatenácti letech řeknete, že do pětatřiceti poznáte svět, připadá vám, že na to máte věčnost.

Již během studií - z velké části s katedrou etnologie - jsem měl možnost navštívit téměř celou Evropu, s kamarádem pak následovala Afrika, Amerika, Asie a nakonec - v loňském roce - poslední chybějící část atlasu světa: Austrálie. Vybavuji si přesně, jak jsem stál večer na pláži v Palm Beach, nedaleko od Cairns a osamocen přemýšlel o pomíjivosti času (samozřejmě mi připadalo, že teprve včera jsem se „rozjel“ do světa), i o tom, jak se mi splnil jeden z mých velkých snů. Když se ohlížíte zpět, nevyhnete se hodnocení. Kde se mi vlastně líbilo nejvíce? Všude! - zněla jednoduchá odpověď. Africké pouště, východ slunce nad Acapulcem, thajské krásky či australské Sydney - vše má svou vnitřní i vnější neopakovatelnou a neuchopitelnou krásu. Zkusil jsem tedy uvažovat jinak - které prožitky pro mne byly nejintenzivnější, co navždy zůstane v mých vzpomínkách? Opět žádná kloudná odpověď - znovu vše: od káhirského bazaru po indickou čtvrť v Singapuru. A tak jsem se posadil na pláž a vnímal celistvou krásu všeho světa.

Náhle, nevím proč - desítky tisíc kilometrů vzdálen - jsem začal vzpomínat na malebnou vesničku na Znojemsku, kterou jsem měl zpracovat - dnes vím, že řízením osudu - pro svou diplomovou práci. Snad bych to nebyl ani já, aby zadání neznělo na téma: Vinné sklepy v Hnanicích. V rámci výzkumu jsem musel (snad nejkrásnější povinnost v mém životě) navštívit všechny vinaře, sklepy i lisovny. Mám dodnes živě před očima, jak jsem v létě uprostřed kvetoucích a vonících ryzlinků (těm se na Znojemsku obzvlášť daří) rozprávěl s vinaři - vesměs novoosídlenci - o kráse tamního kraje a jeho geniu loci. Vzpomínám, jak jsme s dalším kamarádem - vybaveni pauzáky, pásmem a rysovadly - procházeli a proměřovali tamní středověké sklepy, které byly do té doby pro svou bezprostřední blízkost „imperialistickým štváčům“ neznámé a nepoznané. Po „vysilující“ práci jsme vždy spočinuli uprostřed vinice zalité jedinečným sluncem, kde jsme se znovunarodili, popíjejíce tramíny, neuburgy a sauvignony. Pamatuji si, jak jsem při toulkách vinicemi potkal - díky ti osude - pana Stískala, nestora hnanického vinařství, alchymisty a především milovníka krásy, poctivosti i života - všeho, co v sobě víno může obsahovat.

Právě v Hnanicích - nikoliv v afrických pouštích - jsem poznal, jak nesmírná může být žízeň, neboť s příslovečnou jihomoravskou štědrostí a srdečností jsem pravidelně dostával na cestu do Brna v průměru deset litrů vína (nelze se pak divit, že mé příjezdy se „neopožďovaly“ o hodiny nýbrž rovnou o celé dny). V Hnanicích - nikde jinde - jsem objevil vůni země i jednotlivých ročních období, právě tam důvěrně znám neopakovatelné podoby slunce, větru, zimy i deště - jen tam mohu tak intenzivně vnímat pohodu, klid a především štěstí v té nejjednodušší a přitom nejplnohodnotnější podobě.

Jsem moc rád, že mohu dodnes několikrát do roka navštěvovat tuto Bohem milovanou vesnici s nejstaršími vinicemi na Moravě (1200), gotickým kostelem svatého Wolfganga s jeho zázračně uzdravující studnou, který ve středověku navštěvovaly papežské delegace až z Vatikánu, vinnými sklepy a lisovnami s kládovými lisy.

A tak mne na závěr napadá jen obligátní myšlenka, že jsem své toulky navždy zakončil tam, odkud jsem vyšel. Popíjeje právě kabinetní veltlín pana Stískala, se tomu sám pro sebe - a především nad sebou - musím pousmát.

Vydáte-li se někdy na Znojemsko, zvláště pak do Hnanic, a uvidíte poutníka, jak sní mezi řádky zeleného moře, vězte, že to není padlý pacient docenta Skály, nýbrž romantický snílek a cestovatel, který potřeboval objet svět, aby nalezl - osmdesát kilometrů od domova - krajinu svého srdce.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu