VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Za svůj třicetiletý život už měl jsem možnost poznat mnohé krajiny u nás i v cizině. A bylo mezi nimi dosti krásných, výjimečných, silných i nezapomenutelných míst. Ale ať už to byla útulná parková krajina v Anglii, utajená údolí řek Oslavy a Chvojnice, geometrická krajina podhůří Pyrenejí, laskavá krajina středočeské pahorkatiny či jiné, vždy mně na těchto úchvatných místech cosi chybělo. Něco, co bylo by pro mne ještě osobnější, něco, co by souviselo s mým vnitřním předobrazem domova, něco blízkého základnímu naladění mé duše.

Myslím si, že člověk má v životě dva domovy. První je domov jeho dětství, který mu byl vybrán a jehož hodnotu těžko může kdokoli popřít a později i cokoli předstihnout. Druhým domovem je domov jeho dospělosti, který je vybrán buď osudem anebo svobodnou volbou každého člověka. Mým domovem dětství je Chropyně, perla na Hané, městečko obklopené lesy, loukami, mokřady, řekami a rybníky a také lidmi a jejich pozoruhodnými výtvory. A domov mé dospělosti poutal od malička mou pozornost, zaměřenou na blízké horizonty.

Pokládám si za čest, že se mohu připojit tímto k řadě obdivovatelů a opěvovatelů Valašska, v mém případě především oblasti zhruba ohraničené údolím Vsetínské Bečvy. Je to kouzelný, trochu zapomenutý kus ještě panenské země. Obce zde mají často jména po lidech, ať už je to dnes zjevné nebo v současných názvech ukryté. A tak jsou tu Karlovice, Karolínka a Janová, ale také dřívější Rozinkov, dnes Nový Hrozenkov, nebo místo původního Helenkova dnešní Halenkov. A zdejší krajina skrývá mnoho osobitosti, kouzel, darů i příběhů. Je především veliká, a to veliká uvnitř sebe sama. Je jaksi vnitřně rozlehlá tou spoustou drobných skrytých údolí, často s bezejmennými potoky, množstvím bočních hřebenů s nesčetnými vrcholy a také bohatstvím usedlostí rozesetých po kopcích, někdy ukrytých ze všech stran lesem. Kdo putoval někdy ze Soláně na Benešky nebo Javorníčkem ke Ztracenci, dobře ví, o čem mluvím. A ještě lépe to ví ten, který sešel z cesty, ať už úmyslně nebo tím, že překročil bludný kořen.

Je tedy mou milou posedlostí brát si z pestrého bohatství valašské krajiny. Dosyta využívám její velké laskavosti, která se projevuje nejvíce v tom, že je tu kouzelně v kteroukoli roční dobu a za jakéhokoli počasí, ačkoli tvář mé krajiny se proměňuje od nejpřívětivější až po otevřeně výhružnou. Na jaře těším se, až rozkvetou orchideje, a pak s některými putuji do kopců, protože tam ještě kvetou, zatímco v údolích už se kvapem blíží léto. Tehdy pravidelně navštěvuji příslop mezi Stolovým vrchem a Válečkovou Kyčerou, protože toto mé nejmilejší místo je nejkrásnější právě o tom čase, kdy kvetou tu stovky prstnatců bezových a uprostřed louky, nevím proč, také dva velké trsy bílých narcisů. Tehdy si také ale najdu čas zajít pod Gigulu v Malých Karlovicích na jiný příslop, protože zdejším bukovým lesům kralují něžně fialové kvítky měsíčnice.

V létě pak přitahují mne nejvíce zdejší vody. Modrozelená voda štěrkoviště u Nového Hrozenkova, přezdívaného velkolepě Balaton, ale ještě více čarovné vany v řece Bečvě. Vyhloubila je divoká voda v geologických vrstvách flyše přímo u ústí údolíčka Kadějov mezi Hovězím a Janovou. Tou dobou už také rozkvétají na Bezníkové a na Soláni mečíky a z pastvin se začínají klubat pcháče bělohlavé, dominanty srpnových pastvin a obrazů malíře Ilji Hartingera. V létě se ale také nechávám rád uvěznit mnohodenním deštěm na chalupě v Karolince pod Kaním, protože samota je tu velkým darem a má daleko k tesknému osamění. V praskání dřeva a rytmickém bušení kapek clo střechy napadají mne věci, ke kterým zdlouhavě a tápavě jsem se dobíral předtím měsíce. Z těchto chvil je pak možné čerpat sílu a inspiraci po dlouhý čas.

Podzim ohlašuje se s předstihem květy bartolomějek, které později vystřídají ocúny. To už ale ze všech stran zvoní cirkuláře, jak si hospodáři připravují dostatek dřeva na dlouhou zimu. O tomto čase zdejší příroda přináší pestrost barev a bohatou úrodu v podobě ovoce, velice důležitého, protože kromě dostatku dřeva také dobrý kvas zaručuje úspěšné přežití zimy. Tehdy je snad vůbec nejpříjemnější toulat se krajinou a číst její mladou historii. Třeba z hromadisek na Koncové, kamenů vybraných z bývalých polí, dnes skrytých ve smrčinách. Kde byl kdysi les, bylo pak pole a teď je tu les nazpět.

Rok uzavírá pravá valašská zima. Je-li křišťálově průzračná s blankytnou oblohou, láká nejspíš do běžkařské stopy. Promění-li se ve strašící chumelenici, zahání zpátky do chalupy k rozehřátému pecku a kalíšku slivovice nebo pálenky z valašských jaderniček.

Závěrem musím učinit jedno choulostivé doznání. Snad může za to nějaká má osobní slabost nebo prazáklad přinesený z domova mého dětství. A ještě raději bych se vymluvil na osud, ale prostě musím přiznat, že domov mé dospělosti není na Valašsku. Mým domovem se stala krajina okolo Kopřivnice a Štramberka, také krajina kopců, ale i rovin a plná lidí. Valašsko mám však na dosah, kdykoli můžu vstoupit do jeho magické krajiny a dělám to tak po většinu dní. Dál prožívám všechny ty malé rituály tepající v ročním rytmu a nechávám se unášet novými příběhy.