Čtení na tyto dny

Horko

voda se poroučí
v tůních
se potápějí básníci
ale nepočteš si

vážka se naklání
ke zvlněnému tichu
všechno už jsem rozbalil
a pořád nic

vyzobali mě plameňáci

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Pavla Chalupová, č. 3/2003, s. 19

Vzpomínám, brouzdám se v paměti a nacházím. Nacházím místa a místečka, mnohá a rozmanitá, plná barev a odstínů. Je těžké mezi nimi najít to jediné, které by bylo tak krásné, aby obsáhlo všechny dohromady. Skoro se zdá, že takové místo je jen ve snu, ale přece se někdy sen stává skutečností…, a někdy zase naopak. Teď se mi však v hlavě rýsuje vzpomínka, obraz skutečného světa. Krajina, která je mému srdci nejbližší. Ne snad proto, že je nejkrásnější, ale proto, že mám na ni nejvíce vzpomínek. Od věku batolete až do dospělosti se mohu procházet známou krajinou. Každý strom, každý kámen, každá chaloupka i každé poutní místo, které se tam nachází, si pamatuje moje dětské kroky i mé zvědavé pohledy. Vesničtí psi, husy, krávy i zlověstné krůty, před kterými jsme s dalšími dětmi utíkaly, vyplňují podstatnou část mých vzpomínek. Teď, přeneseny do velkoměsta, se zdají býti snem, a přece…

Vzpomínky na dětství, na celou rodinu, na hry a smích, na odřená kolena a uplakané dětské tváře jsou největším bohatstvím, které může jakákoliv krajina přinést. Místo známé a důvěrné nás může zakotvit v prostoru velikého světa, a tak, díky svým dětským očím, vás mohu provést tam, kde se při spánku mísí dřevotříska s lepidlem, kde zvuky ševelících lístků zpívají k odpočinku, kde špačkové a sýkorky střídají své dráhy po nebi.

Je jaro. Černobílé vyrovnané vlaštovky na elektrickém vedení už přiletěly a teď tu celý den štěbetají, zdvihají se v dlouhých provazech k nebi a zase rychle usedají. Zobáčky lapají po neopatrných muškách a s mlasknutím se znovu uvelebí nahoře na nebezpečném drátoví. Tehdy mi připadalo velkolepé a záhadné, že je elektrický proud nezabije. Běžím po stráni za naší roubenou chalupou ke stádu kudrnatých bílých oveček. Malé zvonky se jim klimbají v jejich nemotorných pohybech a Slunce právě vychází tam na Východní straně, tam za kopcem a prořídlým lesem, tam kam se moje babička každé ráno dívá a vždycky trochu tesknivě. Sluníčko prozařuje les v dlouhých mihotajících pruzích světla a i z té dálky je vidět třpytivá rosa, která ještě nestačila vyschnout. Sad starých jabloní v kopci vedle naší chalupy se s jarem proměnil ve voňavý rozkvetlý zázrak. Jejich vůně letí do širokých dálek, prostupuje husté a ještě zdravé lesy, mísí se s jehličím a všudypřítomným podhoubím, zatančí si s lesními jahodami, aby se znovu chytila větru a letěla ještě dál, do dalšího lesa, kam už z naší chalupy není vidět. To snad jedině, že bychom se vznesli jako velké káně, co tu den co den létá po obloze, a plachtili na jeho křídlech ještě dál a výš a dál. Přes pole a políčka, malé vesničky s roubenými chalupami a se studněmi, přes rybníky s chladivou průzračnou vodou, přes rozlehlé lány úrodné půdy oseté kukuřicí, hráškem, řepkou olejkou i cukrovou řepou pro dobytek, až bychom se z té podívané snesli dolů k vrcholkům borovic a jedlí. V jejich stínu, již několik kilometrů od naší chalupy, se skrývá tajemství mořských hlubin, které ani moje mrtvá prapraprababička nepamatovala. Je to tak dávno, že ani ty vysoké a silné jedle a borovice, které jsou hustě obaleny šiškami, si to nemohou pamatovat. Jen kousíček pod jejich vrcholky se rýsují prapodivné tvary pískovcových skalisek. Jako dítě jsem je všechny pojmenovala. Byl tam Červený trpaslík, Zajíc, Ježibaba, Zakletá princezna, Smrťák a ještě další… Všechny jsou do dnešních dnů porostlé růžovým a fialovým vřesem. Prudké svahy vedoucí do úzké rokliny zase vábí množstvím pravých hříbků a miliony malinkatých borůvek.

Tam dole v roklině, která není vůbec strašidelná, vede písečná cesta, kterou lemuje čilý a průzračně chladivý potůček s malými vodopády. Na konci lesní a skalnaté cesty pramen mizí kdesi v zeleném mírném svahu porostlém pampeliškami a petrklíči. Jako dítě jsem v potůčku bosky vířila jemný zlatavý písek a čekala jsem s pohledem upřeným na jednotlivá zrníčka, až všechna klesnou zpátky na moje nárty, abych je mohla znova rozvířit. A kdybych sledovala potůček i pod zemí, kam mohli jenom ti nejmenší, určitě bych se byla prohrabala jako krtek až do Řáholce a do Jičína za Rumcajsem, Mankou a Cipískem. Ale já už nebyla nejmenší, vždycky jsem už byla o trochu starší než můj zlobivý bratranec, a tak jsem doběhla s pusou fialovou od borůvek dolů ke konci lesa a plnými doušky pila z dřevěného koryta hlubinnou chladivou lesní vodu. A pak zase přiletělo káně a hejkalo nám nad hlavami a my jsme se snažili vidět jeho očima, které určitě dohlédly až na druhou stranu od Jičína k Troskám, kde se stále hašteřily Baba a Panna, jak nám babička vždycky vypravovala. Tak jsme s bratrancem natahovali hubené dětské krčky, dokud jsme nezapomněli na Trosky i na Prachovské skály, na naši chaloupku v mírném svahu, na rozkvetlé jabloně, které všude voněly, i na naši babičku, která nám četla a vypravovala o zakletých princeznách a zlých ježibabách. Rozběhli jsme se dolů k rybníku a nazí skočili s výskotem a vřeštěním do bahnité vody, která kolem nás rozlévala nekonečné chladivé a třpytivé kruhy.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu