VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na počátku mne oslovily potoky. Hned tři se spojují na Zlatníku v bystřinu Mohelnice. A ten, který byl slyšet až za okny myslivny a ve dne v noci zpíval svou jednotvárnou, a přece tak působivou písničku, mne oslovil nejvíce. Znal jsem důvěrně jeho nejbližší vodopádek za hradbou dřeva, kde za svých návštěv vysedával otec s nerozlučnou knihou a notesem a kde vznikaly jeho mystické verše. Tomuto potoku říkali Travenský, asi proto, že pramenil kdesi v úbočí a v grapách hory Travný. Na jeho konci u skládky dřeva ve stínu starého smrku bručel splávek nad zelenou tůní a v ní se pravidelně a jen velmi krátkou dobu slunil tmavý pstruh.

Pod Zlatníkem se potok změnil v bystřinu sílící tou měrou, jak z každého bočního údolí nabíral nové a nové přítoky. Několikrát do roka se potoky po dlouhotrvajících deštích řádně rozdivočely. Obyčejně tak třetí den se rozhučely. To už lesní půda vodou přesycená nezvládla další příděly. V myslivně jsme tento přechod od klidného pobrukování k sílícímu temnému hukotu vnímali obzvlášť citlivě. A jak voda stoupala, byl z okna vidět kalný proud jak rychle ubíhající šňůra.

Bohyně - kopčisko v ráztokách Lysé hory se vyzývavě smálo do oken myslivny. V letech mého mládí strmost kopců a strání byla přímo úměrná mému potěšení je slézat. Proto hned první den jsem lezl nejkratší cestou na Bohyni. Vše se mi tu vyjevilo na malé ploše kopce. Vše, co mne čekalo a co jsem potkával v těchto horách. Vzorně zalesněné paseky s bohatým nárostem listnáčů, smrkové mlaziny, kde měl svá hřibová místa otec, velké plochy starého smíšeného vysokého lesa se zdravými, válcovitými jedlemi a sytě zelenými smrky. A nahoře výhled až k Visalajím, s údolím Vyšní Mohelnice jako na dlani. Na hřebenu vedla zatravnatělá lesní cesta s vysokými keři maliní a s pasekou, která v odpoledním slunci plála nazlátlým žárem. Stály na ní divizny, veliké, štíhlé, zlatovlasé jak andělé na prahu ráje. Ano, pro mne tehdy tyto hory představovaly skutečný ráj. V přívalu nenávisti, zabíjení, národního ponížení a válečného běsnění mi Beskydy nabídly azyl pokoje a nevšedních zážitků v dosud nezkažené přírodě.

Pravou stranu od Zlatníku k Visalaji tvořil rozsáhlý komplex téměř stejnověkých smrčin rozdělených četnými průseky. Kopec se jmenoval Obidová. Měl jsem v ní utajené chodníky - strýc jim říkal „piršštajgy“ - a rád se jimi toulal během srnčí říje. Kupodivu v tomto jednotvárném a málo úživném prostředí se zdržovalo hodně zvěře. Podle prastarých záznamů zde zhruba před sedmdesáti lety rostlo docela jiné, zvěří spíše vyhledávané, lesní společenství. Les byl majitelem jednorázově smýcen a vysázen smrk, ale zvěř přesto zůstala věrná dávným tradicím. Všude tu na prosvětlených místech rostly keříky borůvky a na nich pravidelně hodovali dva tetřeví kohouti. Nemohl jsem se vynadívat na tyto rytíře s tmavomodrou hrudí, jak silným zobákem obratně obírali chutné plody. Snad zde měli větší klid než na prosluněných „pasinkách“, kde v době sběru halasily zástupy „boruvčářů“. Už tehdy jsem tušil, že se blíží doba, kdy tetřevi zmizí i z těchto hor.

Dnes už nemohu povědět, kolikrát jsem stanul na hoře Travný, na hoře vysoké přes dvanáct set metrů. Vždy nově zapůsobila svými dalekými výhledy se siluetou slovenských Fater, nebo blízkými pohledy do roztřepených úbočí Lysé hory. Chodil jsem na ni v každé roční období a téměř v každou denní dobu.

Poznal jsem ji v žáru letního slunce, kdy les těžce dřímal a vydechoval pryskyřičnou vůni. Co tu bývalo borůvek! Na hřebenu spolykaly vysoké keře celý azur nebes a modraly se a modraly oblohou. Nikde nerostly tak veliké plody. Ve žhavých dnech chutnaly sladce a chutnaly i chladem vonící hluboké polštáře mechu. Znal jsem zde několik skrytých pramenů ledové vody, o kterých snad věděla jen jelení zvěř. A nad vrcholem hory skromně prozpěvovala horská pěvuška, vítr si cosi povídal a zvonivě hrál hmyz. Zůstával jsem na ní do večera, dokud se rudý pecen neponořil do stínů Lysé hory a sliboval další krásný den. Hluboké byly zpáteční pochody večerním lesem plné napětí ze záhadných šelestů, praskotu větví a omamných výdechů stromů.

Ale přišlo září a s ním i tichý mír sladkého podzimu. Říkají, že v Beskydech je nejkrásnější. Též na Travném. Už tak daleké obzory se ještě více pročistily, v dálce na Rozsutci se zaleskl první sníh. Stále častěji jsem v tichých dnech vysedával u opuštěné salaše a naslouchal. Tady jsem zaslechl troubení svého prvního jelena a dokonale mne chytlo u srdce. Ozvalo se ze zalesněných strání Lysé hory a odpověď přišla z nedaleké pralesní rezervace. Tehdy jsem přišel do myslivny až v noci a musel strýci vše podrobně vyprávět. Celé září jsem pak běhal za jeleny.

Dlouhé byly večery v myslivně, kdy se šeřilo velkým listopadovým stmíváním a za okny hučely podzimní větry. Častěji a častěji mne strýc posílal přiložit do kachláku v „poschodí“, kde jsme spali. Usínal jsem s vroucím přáním, aby už přišla zima.

A když přišla, až z myslivny se mi zdálo, že vidím na vrcholu hory jiskření sněhu na zavátých stromech. Za nimi jsem to chodil na lyžích bílou stopou kolem sněhových bariér mlčících smrků. Nahoře kroužilo ticho, a jak stoupalo slunce a opřelo paprsek do bílých spoust, spustila sněhová hudba. Spršky sněhu brnkaly do větví a celé buchty bubnovaly zasypanou horou. A střechýlky jak skleněné vánoční ozdoby svítily v slunci a odkapávaly čas. Snad jsem tehdy něco pochopil z věčnosti.

Někdy už v březnu alespoň malou skulinkou nahlédlo jaro i do hor. Z vrcholu Travného začal sníh klouzat do údolí, deště jej umyly a přebytečnou vodu vsála země do hlubin. Se zbytkem pomohly potoky a spustily jarní muziku. Na lukách postávala voda a nad ní se houpavým poletováním vznášeli žlutí konipasi. A ráno, když jsme otevřeli okna myslivny, z vysokých jedlí na Bohyni pohvizdovala kvíčala. Takovéto jarní ráno dovedlo léčit všechny zloby času. Plné světla a slunce se všemi barvami zeleně a modra klepalo zlatými prsty na chatu země, až šavle trav poslušně vystrkovaly hroty. Byla to slavná rána, když ranní les s první vůní pohltil celý dům. Slunce hořelo v dálce kdesi za pozadím kopců, ale jeho píseň pohrávala vrcholky stromů a na pastvinách proti světlu hmouřily oči tisíce sedmikrásek. Tak přicházelo jaro tenkrát v Beskydech.