Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Jakub Zdeněk Škrabal, č. 5/2003, s. 21

Vyjděte z Bystřice nad Pernštejnem přes Bratrušín a jděte po táhlé pláni k jejímu vrcholu, kde se křižují cesty, jmenuje se to tam Na křižnici. Podobné stepní trati vidíte okolo sebe, jen severní a východní obzor je ohrazen hřebeny a horami, které nedočkavě prozrazují tajemství.

Zatím na ně zapomeňte a jděte dál. Najednou se to stane. Krajina se zřítí a propadne a pod sebou, před sebou, na co stačí vaše oči, jsou hory. Ano i pod vámi, člověk si může připadat jako poštolka, alespoň moje srdce, které teď vypráví o své krajině, se třepe na jednom místě ve výšce, a vždycky zatoužím plachtit dolů mezi ty strmé kopce, získat rychlost a bez mávnutí křídel přeletět na druhou stranu, obkroužit Čepičkův vrch a pak se rozmýšlet kam dál. Je z čeho vybírat, ale osa je jasná, sever-jih. Abyste to viděli jasně, teď už se vyšplhejte na jeden z těch hřebenů, co se vás snažil přilákat už na začátku, na Zubštejn. Od severu máte chráněná záda před zimou, drží tam stráž Horní les, napravo docela pěkný a daleký výhled, no máte-li rádi západ slunce nad černými lesy… Ale dolů na jih, volný prostor údolí, je cítit, že nekončí ani tam u Doubravníka, kde se očím zavírá, za obzorem cítím roviny lemované svahy s révou.

Takový pocit musely mít všechny národy táhnoucí na jih, v očích slunce a záda přikrytá tlumoky, aby jim severák netáhl na hřbet. Tuhle cestu zvolila kdysi řeka Svratka, jsem si jist, že ze stejného důvodu. Hned poté, co se narodila v sychravých rašeliništích mezi tmavými lesy, zatoužila po slunci. Tápavě zamířila k němu na východ, začala se zakopávat do údolí, aby se chránila před mrazivými západními větry, ale jak zesílila, vrhla se bez váhání na jih. To už měla tolik síly a takovou touhu a takový vztek (hlavně po tuhých zimách, když se nemohla dočkat jara), že začala drtit krajinu, lámat ji, odhazovat stranou a tlačit před sebou. Krajina mého srdce se narodila z téhle zuřivé vášně. Řeka zvítězila a dostala se dolů a tam, užívajíc si tepla mezi Brnem a Pálavou, se líně v zákrutech potuluje krajinou. Ale tady nahoře, mezi Vírem a Tišnovem, se ještě nemůže dočkat té pohody, a proto svoje údolí ozdobila přísliby jihu, kadeřavými listnatými lesy na skalách a tu a tam tučnými nivami. Z obou stran jí při práci s krajinou pomohly nachlazené potoky, spěchající ke Svratce, aby jí svěřily svou vodu a mohly se tak i ony jednou podílet na dunajské slávě. Ty ze západu moc na výběr neměly, ale na východě se mohly rozhodnout i pro Svitavu (se stejným plánem), a tak ty malé velké hory jdou až k Boskovické brázdě. Nechce se mi vytyčovat hranice téhle krajiny, která si vleže přechází, kam chce, nedbajíc ani hranic nejnovějších a nejhloupějších. Jen jednu výjimku, úhelný bod (jde skutečně o úhel, jak uvidíte). Vyjděte na Horní les, téměř na samém konci rušené a nezrušitelné země Moravy. Je tam teď vysílač Telecomu, jenž svou existenci obhajuje pro lidi nemobilizované rozhlednou, čnící nad smrkové lesy, které se tady už zmocňují vlády. Podívejte se a uvidíte. To je všechno.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu