Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Pavel Klvač, č. 1/2004, s. 18

O tom se vedly mnohé diskuse,
co si člověk přeje je pouhá iluze.

Miroslav Daněk

Okolí Drnovic, kde žiju, je pro mě místem s tajemstvím. Zjevnou skutečností se nedám napálit. Krajina je mi průmětem obrazů zjitřené imaginace s vnějším prostředím, jakousi hrou. Vnímám ji jako nedokončené vyprávění, zastřené poselství, výzvu k hledání, objevování.

Už samotné názvy zdejších tratí odkazují k tajuplným místům či událostem - Peklová, U Propasti, Nářek. Čeho jsou dědictvím? Můžeme se jen domnívat. Jejich interpretační rámec je vymezen snad jen konturami naší fantazie. Jindy zůstala pojmenování v krajině spojena s dnes již těžko uchopitelnými příběhy, odkazujícími kamsi k mýtickému bezčasí. Nápadný kopeček na Padělkách tak může být upomínkou na spěchajícího obra, jenž zde vyklepal hlínu ze svých pantoflů. U Černého kříže zase navždy zmizel podivný přízrak, který zde po nocích strašil vyděšené zbloudilce. V lese U Kněžiho háje údajně bývalo pohanské obětiště bohům. Těžké kameny, pozůstatky obětního oltáře, prý odsud zmizely teprve nedávno. U Bílého kamene je naopak místo, kam chodívaly generace Drnovických ulevit své duši, vypovídat se ze svých každodenních trablů.

V okolí obce najdeme pochopitelně i lokality, jejichž pojmenování se zdá být skeptikovi průkaznějším. Budonice jsou podle pověsti jménem zaniklé středověké vsi, která kdysi stávala v místech pozdější podmáčené louky. I tu však stihl její osud. Byla zmeliorována a rozorána. Při pohledu na kukuřičný lán se zdá být její dřívější existence stejně iluzorní jako v případě zmizelé vísky. Za doklad bývalého věhlasu pěstování vinné révy v Drnovicích můžeme považovat názvy tratí VinicaVinohrady. První jmenovanou pohltil les, druhá se změnila v mozaiku sadů, remízků a výslunných mezí s celou řadou cenných rostlinných a živočišných společenstev. (Byla vyhlášena jako jeden ze tří významných krajinných prvků na katastru obce.) Na dávnou slávu místního vinohradnictví dnes upozorňuje pouze vinařská pečeť z roku 1665. Prameny, konkrétněji mapa prvního vojenského mapování z druhé poloviny 18. století, nám potvrzují historické opodstatnění názvu Na Rybníku. V oněch místech skutečně býval dříve rybník. Kdy zanikl, nevíme. Paměť krajiny se zde už léta hlásí o slovo. Ornice bývá část roku natolik podmáčena, že se veškeré pokusy zemědělců o domestikaci této plochy v souladu s jejich linearizujícím pudem naprosto míjejí účinkem.

Kulturní paměť krajiny v okolí vesnice, to nejsou zdaleka jen významná místa, jakési dominanty, ale též cesty, cestičky a pěšiny - tepny a žilky kulturního prostoru. Polní i lesní. Kdysi vyšlapávané za rolnickou prací, za plody lesa, občas i za potěšením z výletu, jen tak. Cesty všední i sváteční, světské i sakrální - poutní. Mnohé z nich dnes těžko hledat. A přece se nepoděly v nicotu. Jejich útržky se vinou ve vzpomínkách těch, jejichž paměť zvolna pozbývá svěžesti. S jejich radou se zánik objevuje snáze. Nepatrná znamení dostávají jinou čitelnost. Sotva postřehnutelná terénní linie se mění ve spojnici smyslu, počátku a cíle. Zarůstající úvoz ztracený v lese, letitý strom na okraji mlází, několik mechem obrostlých placáků z rozpadlého roubení starobylé studánky - stopy někdejší Křtinské poutní cesty. Výzva k putování.

A co by to bylo za krajinu srdce bez místa nejmilejšího? V dětství jím pro mě bývala skládka odpadu, u nás se říká „škarpa“. Bezkonkurenční zdroj nejrůznějších dobrodružství - chaotické historky nakupených opuštěných věcí, zanechaných napospas věčnosti, stranou od žitých epizod. Od doby, co máme popelnice, mi po ní tu a tam bývá smutno. Snad se jednou namane příležitost se k ní skrze nějaký industriálně-archeologický grant opět vrátit?

„Škarpu“ mi časem nahradila místní bažina. Locus melancholicum s těžkou spící vodou, vpíjející pohledy toužebného snění. Brána do podsvětí, kde za skřehotem početného žabího chóru jako by bylo slyšet sotva znatelné šplouchání plavby Charonovy bárky. Svět unášející imaginaci až k laskavému pocitu nehybnosti, do hlubin vlastního nitra, do krajiny vzpomínek časů předešlých, tam kde bylo dávno založeno na budoucnost.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu