VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krajina mého srdce žije už jen v mých vzpomínkách a paměti. Neexistuje už ve skutečnosti. Zastavěná, změněná.

Krajina mého srdce…? Je to něco jako mateřská řeč. Vnímána jako primární vtisk do duše dítěte a časného dospívání. Všechny další krásy světa se mohou vrstvit ve vzpomínkách i ve fotodokumentaci, ale již nemohou být „krajinou mého srdce“.

Vyrůstala jsem v Brně, náš balkon vedl do korun vzrostlých stromů v Lužánkách. Trávila jsem tam mnoho hodin svého dětství, pozorovala ptáky, vosy i čmeláky, kteří na balkon přilétali, snažila se polapit rorýsy v jejich akrobaciích a svistu těsně kolem našich hlav. Ale toto nebyla krajina mého dětství, Lužánky se svými houpačkami a ohrazenými trávníky i záhony mne do společnosti a her mých spolužaček nelákaly.

Lákaly mne osamělé pěší výpravy za město: Tehdy za Lužánkami už město končilo a za humny činžáků už byla pole. Černá pole. Takže blízké vycházky školačky vedly tam - nejprve do tajemného seskupení domků slepených z cihel, bedniček, plechů - nouzové kolonie Planýrka, která byla za války zrušena. Zůstala po ní jediná chatrč, kde žila babka se stádečkem koz, která také brzy po válce zmizela. Ale mé objevitelské toulky na Planýrce mne vedly dále mezi pšenici, bažanty, koukoly i chrpy, které zabydlovaly pole táhnoucí se až k bývalé Tišnovce. Planýrka sama zůstala travnatou plání, kde jsme v zimě lyžovali i sáňkovali, ale v létě jsem pátrala v zaniklých „zahrádkách“ po stopách mně neznámých a vzácných zahradních květin, které jsem pak neuměle vyrývala a sázela doma na balkoně do květináčů… Zahynuly ovšem všechny kromě rozchodníku, který pak více let přežíval v mé balkonové zahrádce. Když se ze školačky stala studentka, vedly její objevitelské toulky dál: k Tišnovce, kde na náspu vedle idylické jednokolejky rostl šípkový keř. Ten se stal na dlouho jejím důvěrníkem a baldachýnem ke snění. Také překročila pomyslnou hranici Tišnovky a začala objevovat krajinu za ní - to už byl skutečný les s kapličkou a osamělým odpočívadlem „U sv. Antoníčka“.

Jak se posunovala léta studentky od primy do oktávy, rozšiřoval se i akční rádius jejích toulek. V těsné blízkosti konečné stanice tramvaje „jedničky“ se rozprostřela krajina srdci na dlouho nejbližší: Z Řečkovic kolem starého mlýna na Ponávce do cípu lesa k Soběšicím: co tady kvetlo kručinek, zběhovců, truskavců, konvalinek! Polní cestu, která les lemovala a protínala cíp pole, střežilo stromořadí starých třešní. Jaro i léto zde přinášelo vždy nové a nové prožitky. Při úvozu cesty rostla borovice a šípkový keř. I ty se staly baldachýnem mých snů a představ o budoucnosti. Dnes celý tento kus „mé“ krajiny zabrala Lachema.

Nejen severní okraj Brna, ale i Hády a údolí Svitavy byly mým „domovským“ areálem. Hády na jaře se žlutými pochodněmi dřínů a s modrým kobercem konikleců mně už dávaly odstup od malých zastavení kolem Tišnovky: Brno jako na dlani, silueta Pálavy v dálce. Kolik romantiky poskytla pouť přes Šumberu, kolik petrklíčů a podléšek hlásalo slávu jara! Nazpět údolím Svitavy: Veselá voda skákala přes kameny, shlížely se v ní podivné opuštěné velmi starodávné chaty, jednoduché, dřevěné, které brzy zmizely do nenávratna. Druhá strana řeky skrývala tajemství obřanského železničního tunelu. Nad ním se slunila skutečná zahrádka dálné východní stepi: vlály kavyly, voněly ožanky.

Druhou krajinou mého srdce, nesmazatelnou, bylo okolí Rožné nad Pernštejnem, kam jsme jezdili na „letní byt“. Tam dodnes bloudí mých 16 let. Dlouhé osamělé procházky podél Nedvědičky, po hřebenech kopců, kde bylo možno narazit na jednoduchou kamennou usedlost Běhounků, chudých chalupníků, kteří hospodařili na políčkách kolem. V této krajině o prázdninách bylo možno všude něco sezobnout: potkat tu cíp hrachu, tu políčko vodnice, tu políčko máku, všechny meze strážily třešně ptáčnice s plody sladkými jako hrozinky. A když se nenašlo nic jedlého na poli, všude na mezích rozkládaly své ježaté listy pupavy, jejichž sladké lůžko připravil k jídlu malý kapesní nožík.

Nejen volná krajina kolem, ale i romantický lom na lepidolit přitahoval mé sběratelské nadšení. Tam se dalo vždycky nasbírat něco úlomků fialového jiskřivého lepidolitu a hledat sloupečky černého turmalínu.

Doba dospívání koncem války mne a mé tehdejší vrstevníky sbližovala. Do Rožné tehdy jezdilo více rodin z Prahy i Brna (v Protektorátu nebyly pohraniční hory ani Slovensko, jen část Beskyd, takže Českomoravská vysočina byla letním azylem mnoha), bydlilo se v místním hotelu U Hájků, a brzy se vytvořilo letní společenství studentů, kteří se zde každoročně potkávali o prázdninách. Kromě mých samotářských toulek jsem plnými doušky prožívala sounáležitost s vrstevníky, pozorovali jsme se sympatiemi vysoko na nebi plující formace amerických letadel, my ještě středoškoláci jsme snili o láskách, tanečních, dozrávání i o své budoucnosti, podnikali společné výpravy za koupáním přes les a meze až do „Štorfu“ (tak říkali místní lidé vesnici Josefov). Večer jsme se scházeli s kytarou na terase u Orlovny nebo u táboráku před „Chatou dědy“, zpívali jsme a snili, snili…

Co říci závěrem? Obě krajiny mého srdce zapadly do pokladnice mých vzpomínek. Už je nelze navštívit, už se nelze vrátit. Za Brnem v Černých Polích vyrostly paneláky, za Řečkovicemi tovární haly, Hády byly z větší části vytěženy a zbytek se stal promenádou místních obyvatel sídliště a výběhem pro jejich psy. Rožná se změnila k nepoznání těžbou uranu a socialistickým hospodařením v krajině. Rozeseté kopanice nad Jabloňovem, Věžnou, na Suchých Loukách zmizely pod družstevními traktory.

Krajina mého srdce je uložena hluboko v duši, bohužel jen ve vzpomínkách. Ale poznamenala mne na celý život a dala mu dokonce profesionální zaměření. Dítě leží na bříšku v trávě, hlavu v dlaních, a kouká, kouká. Jakpak se jmenuje tahle společnost trávy a různých bylinek, jak se daří a jakpak se asi žije těm trsům trávy, jitroceli nebo jetelíčku, mezi kterými putuje mravenec nesoucí kuklu? Tajemství louky mne pak neopustilo po celý život: jihomoravské stepi, zaplavované luhy u Lanžhota, chudá pastvina „U nás v Kameničkách“, byly povýšeny do hierarchie mezinárodních vědeckých projektů. Všechny však mají svůj původ v krajině mého srdce, od Planýrky přes údolí Nedvědičky až po kopaniny nad Jabloňovem.