Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Jaroslav Střítecký, č. 4/2004, s. 18

Naše vesnice České Meziříčí patřila k prvním, kde pod Orlickými horami směrem k Jaroměři začínalo řepařství. Byl tam cukrovar. Ves bohatá, ale kromě barokního kostela, fary, kamenného mostu a Braunovy mariánské sochy a barokních božích muk na kopečku tam nic zvláštního k vidění nebylo. Nikdy však nezapomenu na podzimní vůni mazlavého bláta, po němž se jízda na kole stávala nejistou. Do cukrovaru sváželi rolníci cukrovku na dřevěných vozících tažených koňmi nebo jen kravkami. Vozy stávaly ve více než dvoukilometrové frontě, strejci seděli ve Staré hospodě a občas vyšli a popojeli směrem k cukrovarské váze. Zpátky vozili řepné řízky, z nichž crčela voda. Když některá řepa z fůry spadla, odnesli jsme ji domů. Maminky nás napomínaly, abychom nekradli, vařily však z našeho lupu báječný „syrob“. Vypadal jako tekutý med, jenže tmavohnědý až do černa a chuti nezaměnitelné. Prý to bylo zdravé na průdušky, podobně jako škraloupy z ještě nerafinovaného cukru, které nosívali dělníci z cukrovaru.

Něco na průdušky jsme potřebovali, podzimy bývaly sychravé, a jak spustila kampaň - říkávalo se „kampánie“ - začalo padat tolik sazí, že se nedalo venku pověsit prádlo. Do konce války jsme bydleli naproti cukrovaru, v prvním patře pekařství pana Šolce. Kleče na židli dívával jsem se z okna a obdivoval korunu cukrovarského průčelí: rovnoramenný trojúhelník, uprostřed něhož byly kulaté hodiny. Také jsem obdivoval, jak němečtí vojáci vytrhali ze silnice naproti řeznictví pana Loukoty dlažební kostky, vykopali díru a na stojato do ní vestavěli válcovité klády. Krychle a válce! Mnohem později jsem se dozvěděl, že to měl být protitankový zátaras. Myslím, že to byl zážitek, který mne připravil ke vnímání geometrických tvarů kubismu a zejména pak obrazů Légerových. Ještě dnes mne táhne v pravém rameni, jak mne od roztesknělých tatíků, obstarožních vérmachťáků, s nimiž jsem se pokoušel kolaborovat, táhla vlastenecká matka nebo služka.

Za kampaně honívaly se pěny. Šlehačkovitě bílé pěnivé mraky z cukrovarních odpadních vod odplývaly po řece. Dodnes je pro mne ta hra obestřena tajemstvím, rád bych byl pochopil její pravidla, jenže jsem měl zakázáno se jí zúčastnit, abych se neutopil. Podobně to bylo v zimě při oblevě a v časném předjaří s přeskakováním z jedné kry na druhou. Přece jen jsem však potají, ale jen jako oukropek, hru s pěnami zkusil. Spadl jsem do vody. Vystrašen vplížil jsem se domů a cvičil na klavír tak dlouho, dokud mi punčocháčky neuschly.

Zakázány měl jsem i zavináče. Chutnávaly ještě lépe než mejdlíčka, která jsem měl rovněž zakázána! Dělal je obchodník pan Zohorna, který prý přišel do vsi s holým zadkem jako učedník k Machačům. Jejich obchodu je mi dodnes líto, jelikož to byla taková přízemní předsecese z konce 19. století. Otylá stará paní Machačová, zcela již poblouzněná, nakonec sedávala nahá ve výkladu a pak ještě tam chvíli byl kovomat. Gusta Zohorna, několikrát za diktatury proletariátu vězněný, říkal: „Jarko, kdo hodně souloží, život si prodlouží.“ Kromě kvetoucího obchodu mu znárodnili i výrobu Ovocninu a Nakládáčku. Když vskočil na kolo, sklátil ho infarkt, ale i tento způsob smrti mu záviděli. Počátkem kampánie Gusta po nocích stahoval velikánským podběrákem polomrtvé ryby a nakládal je na zavináče. Zdálo se, že obě řeky - Dědina i Zlatý potok - jsou každoročně na podzim vytráveny. Přesto bylo stále ryb dost a dost. Dvakrát ročně mívali jsme povodně, mohutné, ale takové normální, s nimiž lidé uměli žít. Voda se zjara vylila na louky, ryby se v mělčině vytřely, a i když jich jistě dost zahynulo, mnohé se vrátily do říčního koryta a tam dorostly. Řeky byly plné tůní, hlubin, mělčin i zátočin, kde též vzrostlé ryby přečkávaly otravu cukrovarními pěnami. Rybařit se nikam nejezdívalo. Lovilo se ve vsi a blízkém okolí. Trafikant pan Pavlíček, co měl už z první války dřevěnou nohu, chytal krásné štiky asi dvacet, no možná třicet metrů od svého prkenného obchůdku a zároveň obydlí, hned pod farou. Dravá štika, sotva ji pan Pavlíček vrátil do vody, ihned chňapla po nástražní rybce a nechala se chytit znovu.

Hezké a prostorné auto po Němcích měl jen pan Kašpar, jenže o ně pak přišel, jelikož odmítl převézt rodičku do pět kilometrů vzdáleného Opočna, že aby mu to krásné auto nezakrvácela. Auto měl také pan Heisler. I vzdělaní rodiče dělali si z něho srandu: jeho hranatý samohyb měl záclonky. Chodívali jsme pěšky nebo jezdívali „na kolách“, mne zprvu vozívali na sedátku. I moje maminka se mu, jen doma samozřejmě, kvůli záclonkám posmívala. Stalo se však, že jak jsme byli mezi Týništěm a Bolehoští na borůvkách, přišla strašná bouře, blesk za bleskem a hrom to ani nestačil stíhat. To víte, rovina, uměle zalesněná borovicemi a smrky. Začalo být ouzko a pan Heisler nás zachránil, dovezl nás domů ve své faradajově skřínce (já vím, že se to píše jinak, ale tehdy mi takovým slovem maminka vysvětlila, že do nás nemůže uhodit), a ani ty záclonky nám nevadily.

Vrtáček se říkalo Malému Meziříčí, několika statkům na kopci směrem na Hradec Králové, kousíček pod vesnicí Králova Lhota, založenou - jak již jméno říká - za kolonizačního útoku Evropanů na divoké hvozdy ve třináctém století. Proto tam a v nedalekých Rohenicích dodnes stojí prastaré středověké kostelíky.

V polích nad naší vsí a pod Vrtáčkem konávaly se vydatné hony. To ještě existovaly koroptve, zajíců polňáků hory. Na těch nejkrásnějších honech se nestřílelo, jako školní mládež nadháněli jsme zvířátka do sítí a odtud byly pečlivě vybrané kusy vkládány do speciálních bedýnek a živé exportovány do Francie. Koroptve jsem nejedl už snad pětapadesát let. Ale pamatuji si tu výtečnou chuť. Koroptví hony bývaly krásné, protože se konaly po žních, chodívalo se ne v blátě, nýbrž po strništích. Strýc Čeněk mi daroval knížku „Máma Čirik“ a krásná sestřenice Zdena mi z ní čítávala v Zábřeze na Moravě před usnutím. Křepelky jsem neochutnal, ale jako chlapec jsem je slýchával. A potom až nyní, z toho křoví, ale radši ani vám neprozradím kde.

Před kostelem a farou a Braunovou Madonou, jak už zašlapuje toho hada a stojí bezpečně na kuli Země, jak dle Pepy Nose říkávaly naše děti, v bezprostřední blízkosti svatých míst, stával nádherný kamenný most. Most odstranili v rámci budování budoucnosti s lidskou tváří v radostném roce 1968, a v pokrokovém duchu vědy a techniky přes řeku Dědinu položili tupou desku, snad aby po ní pak mohly přejíždět tanky. Regulačním vybetonováním změnila se k obrazu toho železobetonového přemostění ta nádherně živá řeka, co v ní trafikant Pavlíček lovíval ty štiky, a i náš tatínek, výborný varhaník a učitel, rybář však ne z nejobratnějších, s Pepkem Králíčkovým z lávky nachytal tolik bělic, okounů a kleňat, že jsme stále mívali dvě tři pětilitrovky plné zavináčů, abychom nezahýbali na ty cukrovarskou pěnou otrávené u Gusty Zohorny. Nejlépe braly rybky na „dřevíčka“. Ta jsem tatínkovi v mělké vodě sloupával z kamenů. Tu a tam tatínek chytil i mníka, jenže to bylo v noci, a tak jsem s ním nesměl.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu