Čtení na tyto dny

Moravo, Moravo

Řeč teče jako Okluky
v Zápovědi se sešly zdvižené límce
Hluboček kácejí do poslední třísky
aby prodali poctivé dřevo
za plytký peníz

A na Rovninu
chodívají křičet jenom vylekaní bažanti
které nikdo nenaučil létat

Okolo šumí kukuřičné pole
To nám ještě scházelo

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Krajina mého srdce


Miroslav Kundrata, č. 5/2004, s. 17

Která jiná než krajina domova, dětství a dospívání?

Obzory mé krajiny dětství byly dlouho vymezené z jedné strany zvedajícími se svahy Bílých Karpat s tisícibarevným lesem za humny na východě a vzdáleným ježatým hřebínkem Vizovických vrchů na severozápadě.

Při cestách do kostela v sousedním Pitíně se z kopců otevíral výhled do údolí Olšavy přes Bojkovice k Uherskému Brodu, a když jsme přecházeli v opačném směru do sousedního údolí na pravidelnou nedělní návštěvu k babičce a dědečkovi do Šanova, měli jsme před sebou celý severní hřeben Bílých Karpat až k Vlárskému průsmyku a v dálce vyčuhovaly vápencové špičky Vršatce.

Nebyly to ale tyto vzdálené obzory, které mě v dětství zvláště lákaly. Až do let měšťanky byl můj svět v maličké vesnici Hostětín a v jejím bezprostředním okolí.

Rytmus života tam udávalo hospodářství na gruntu, do kterého se postupně vetřelo JZD způsobem, jehož důsledky jsem si začal uvědomovat až mnohem později.

Nejvíce si pamatuji léto. Místa, kam jsme chodili na jahody, mechová bučina se zaručeným výskytem „pravíků“! Celodenní výjezdy s koňským potahem na lesní pozemky na Odměříní. Obracení sena na louce plné zemních vosích hnízd, neodbytných ovádů a much, slepýši (maminka měla strach z hadů), třešně ptáčnice černavě sladké, stín pod rozložitými smrky, studánka a odpolední spěch s naloženým žebřiňákem před hrozivými bouřkovými mraky.

Jak rychle ty lesní louky a mýtiny zmizely! Na katastru obce je už snad poslední, kterou les ještě zcela nepohltil, ale dlouho to nepotrvá. Chodník, po kterém Šanovjané chodili zkratkou přes kopec do kostela v Pitíně, také dávno zarostl - pětatřicet let už farníky vozí autobus. Les na postupu! Dávno už z něj nikdo nevozí hrabanku - stelivo pod dobytek - ani nesbírá větve a celé kmeny leží padlé bez povšimnutí. Matně si vzpomínám na jedno horké léto, když jsme s dědečkem šanovským, tesařem, a dědečkem hosteckým, miškářem, který to také se dřevem uměl, vyráběli na dvoře žebřiňák. Měl pyšné rohy a celý se bělal pevnými bukovými žebřinami. Netušil, natož pak já, že je svého rodu poslední a že ho ve stodole prožerou červotoči.

A potom žně! Hrušky hniličky, co se kolem nich slétají vosy, strniště bodající do kotníků, nervozita - jen aby vydrželo počasí, prach a klepotání mlátičky ve stodole, skákání do slámy a hodiny strávené koupáním a dováděním v protipožární nádrži nad vesnicí pod lesem společně s ostatní vesnickou mládeží, husami a kachnami. To „koupaliště“ mám rád. Postavili ho sice v šedesátých letech na pozemcích sousedů, aniž se jich dovolili, ale my jsme se v něm naučili plavat, potápět a skákat do vody a v zimě se proměnilo v hokejový stadion. Generačně namíchaná mužstva tam sváděla líté boje a bruslení chtivá děvčata byla vykázána na okraj ledu.

Zima, panečku, na tu jsme se těšívali. Zvlášť když cesty dolů dědinou zledovatěly a na saních či bobech podbitých starými bruslemi to jen fičelo, dokud nám to někdo z dospělých nepřekazil vysypaným popelem. Oblíbený lyžařský areál na „Žlebě“ s přírodním skokanským můstkem je dnes chráněným územím pro výskyt mokřadních vstavačů. Protější „Jahodiska“, snad nejkrásnější trať s terasovými loukami oddělenými mezemi, se na namrzlém sněhu dala sjíždět jako kaskáda skokanských můstků, a leckteré sáně tyto zkoušky nevydržely.

Druhá meliorační vlna na začátku sedmdesátých let ale terasy srovnala pomocí bagrů, ovocné stromy nahrnula do potoka a trvalo několik let, než JZD přišlo na to, že na takovém svahu se kukuřice ani obilí pěstovat nedá. Dnes na „Jahodiskách“ vlastníci a místní ochranáři znovu vysazují stromy.

Podzim; trpká chuť dřínek a planých trnek, slaďoučké švestky durancie, hruškový vítr, gagot husí a vůně sušírny a povidel - „chamula“ jim u nás říkáme.

Sušíren u nás bývalo několik; v té naší se vařila i povidla, dokud se neprodřel měděný kotel. Dosloužil, chudák, ještě jako nádoba na stavební asfalt. K sušírně se na „lízačku“ scházela děcka z celé dědiny. Vybaveni dřevěnými, z polínek vyřezanými lžícemi, ochutnávali jsme houstnoucí, sládnoucí a z červené do černé přecházející lektvar. Pecky oddělené z rozvařených trnek v necičkách s děrovaným dnem ještě dlouho voněly v hrázi za sušírnou a lákaly lesní zvěř.

Kvetou ocúny a krávy se jim vyhýbají, les za humny přechází barvami, v místní jednotřídce my prvňáci klopíme oči před páťačkami, řepa studí a jíní křehne nizoučkou říjnovou trávu - ještě jezdíme na „futro“, ještě paseme kravku, střídavě u ní čtu, hřeji se u ohýnku a odbíhám na podvečerní fotbálek.

Večery se prodlužují; u nás v kuchyni se scházejí kmocháčci - gazdové a já se v jejich vyprávění dostávám daleko za hranice naší dědiny. Stejně jako můj dědeček a pradědeček i oni chodili po světě coby „miškáři“ a jak dokázali vyprávět! Za žádnou cenu jsem nechtěl do postele a visel jsem jim na ústech, dokud jsem neusnul. Postupně jsme je všechny vyprovázeli na poslední cestu přes kopce k pitínskému kostelíku. Pamatuji si ta srdceryvná, důstojná loučení v domě, u křížku na kraji dědiny i trachtace, které k mému údivu končívaly muzikou a zpěvem.

Teprve na gymnáziu jsem objevil, že když vyjdu z našeho humna a pokračuji lesem po hřebeni na jihovýchod, dorazím na hlavní hřeben Bílých Karpat a na slovenskou hranici. V zimě na běžkách jasankách to byla půlhodinka ostřejšího běhu. Když se dám doprava, dorazím na Žítkovou, doleva mě zarůstající průsek a červená turistická značka dovede do Vlárského průsmyku. Na jiskřivém sněhu to jenom sviští a na hřebeni je často i prošlápnutá stopa. Teprve tam, u mohutných žulových patníků s písmenem D na slovenské straně jsem si spojil večerní vyprávění o pašování koní a tabáku před dvaceti lety s existencí hranice. Byla to pro mě imaginární představa; hraniční cesta zarůstala lesem a při sjezdu z Čerešenkové nebývalo lehké prosvištět mlázím bez pohromy. Kdo by si tehdy pomyslel, že za dalších dvacet let se tu budou osazovat nové hraniční kameny!

Turistický chodník ale naštěstí zůstal; a s ním možnost kochat se dalekými výhledy na špičaté slovenské hory na druhém břehu Váhu i na měkké linie moravských kopců na západě. Společný vstup do Evropské unie snad uchystá i těm novým hraničním patníkům stejný osud zapomnění, jaký stihl ty protektorátní.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu