Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Krajina mého srdce


Miroslav Kosňovský, č. 6/2004, s. 23

„Beskydy - jaké to přímo kouzelné slovo pro nás. Není snad poetičtějšího kraje u nás nad Beskydy. Vystoupíš-li na ně, jakoby kamsi do neznámé dálky táhnou se před tebou vrch za vrchem, pásmo za pásmem. A všude hluboký les s věkovými stromy, i přece zase výhledy přes ně, přes lesy, dál a dále. A co bájí přímo spojeno s beskydskými vrchy! Kdo by nevzpomněl Radhoště, moravského Blaníka, jehož už samo jméno nese nás až kamsi do slovanské dávnověkosti…“ Takhle se prý kdysi zamyslel Zdeněk Nejedlý. Pro tahle slova se mu snad dá něco odpustit…

Cítím to podobně… Ale jako všude, i tady došlo ke změnám - a jak se někdy trefně říká, každá změna je k horšímu. Beskydské enklávy, charakteristický prvek zdejší krajiny, někde zarůstají náletem, dřevěnice na nich jsou „vylepšovány“ cizími prvky, o panelové výstavbě na vesnicích nemluvě. Vody přehrady Šance zničily kdysi snad nejkrásnější beskydské údolí - starohamerské. Nebo mu aspoň daly naprosto jinou dimenzi.

Ale zkusím se zasnít - a některé obrazy vystupují přede mnou pořád ostře…

… před čtyřiceti lety nastupuji, jako mnohokrát předtím, ve Frýdlantě nad Ostravicí do vlaku taženého parní lokomotivou. Před Ostravicí míjíme Bezručův srub, tehdy už svým majitelem navždy opuštěný. Nádraží této horské obce prakticky sousedí s pilou, kde za války pracoval básník Josef Kainar. Pokračujeme dále proti proudu řeky Ostravice sevřeným údolím mezi masivy Lysé hory a Smrku. Krátce zastavujeme na Mazáku, v Řečici (v lomech kousek od trati se už netěží), na Hutích a už je tu nádraží ve Starých Hamrech. Vlevo vede cesta na Grúň, kde se v hospodě Charbulák občerstvilo mnoho známých osobností - třeba i Jan Masaryk nebo Hugo Haas. Z okna vidím starou paní v tmavých šatech; někdo vedle mne říká, že to je vdova po malíři Adolfu Kašparovi. Je to zároveň majitelka známého hotelu Ostravačka, který právě míjíme po levé straně. Vycházím na plošinu a takřka se můžu dotknout staletých smrků, podél kterých pomalu projíždíme. Tentokrát nehrozí požár od jisker parní lokomotivy - je zrovna po vydatném dešti. Opět po levé straně, nedaleko soutoku Černé a Bílé Ostravice, je nevýrazné skalisko, kde - jak mi řekl otec - ještě nedávno hnízdil pár sokola stěhovavého. Ale za pár minut už je tady konečná stanice - Bílá. Vystupuji z vlaku, ještě se ohlédnu na mlhou zahalený vrch „Zbojnická“, kde se podle pověsti setkali Jánošík s Ondrášem, a mířím domů. Skokanský můstek naproti hotelu Pokrok už pomalu chátrá. Obracím zrak raději vpravo od silnice, kde stojí dřevěný kostelík švédského typu z 19. století. Někdy za 2. světové války tady měl svatbu skladatel a dirigent Rafael Kubelík. No a asi o deset let později i moji rodiče. Hned vedle je moje škola, kde zakrátko ukončím 5. třídu a budu dojíždět do „měšťanky“ ve Starých Hamrech. Ještě pár minut a u „arcibiskupské“ hájenky, kde jsme také kdysi několik let bydleli, odbočuji ze silnice, přecházím most přes potok a jsem doma. Zároveň je to sídlo polesí Salajka, kterému otec šéfuje. Naproti se nachází lovecký zámeček, kam kdysi jezdil nechvalně známý K. H. Frank. Nad zámečkem je pouze občas používaná myslivecká střelnice, kam s klukama chodíme vyhrabávat z cílové plochy „zlaté“ špičaté střely…

Probírám se ze snění a téměř všechno je po čtyřiceti letech jinak. Ale cítím, že na Bílé, kde jsem pobýval v letech 1959-1967 a prožil nejkrásnější klukovské roky, mám kořeny. Že les, potok a louka hned vedle mého tehdejšího bydliště bylo to nejhezčí prostředí, jaké si umím představit. Že někde tady vznikala láska k přírodě (třeba v podobě raka v potoce, stopy lišky na prvním listopadovém sněhu nebo hlasu káně na modré obloze) a úcta ke krajině. Že proto jsem lesákem a ochranářem přírody.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu