Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Josef Chytil, č. 2/2005, s. 16

Tak došlo už i na mě - věk na vzpomínání už zřejmě mám (bohužel), a na co vzpomínat už také (bohudík). Nebudu zde psát o svých dětských létech v průmyslovém Přerově, kdy jsme s klukama přišli ze školy, do kouta hodili kabelu s učením a běželi ven: s kopačákem, tenisákem, hokejkou, anebo jen tak - prostě ven. Dostanu se do jiné krajiny a času - do pořád ještě nádherných končin u záhlinických rybníků, a až do svých gymnaziálních let. Odtud mi do konce života nevymizí z čichové paměti vůně probouzející se lužní krajiny po jarní záplavě, nádherné kvetoucí lužní louky pod Svárovem s tisíci sluníčky kopretin a svícny rdesna, nebo vůně tlejícího listí na podzim, s kloboučky žampionů na loukách a václavek na pařezech. Kout prastarého luhu pod Svárovem zůstal kupodivu stále nedotčený pilou a sekerou lesníka a dále si žije svým životem lužního pralesa se vším všudy - se starými rameny s tajemnou černou vodou a hlavatými vrbami nad nimi, na kterých se houpají umná hnízda moudivláčků. Zde jsem také poprvé v životě zažil v přírodě strach - když mi při poslední kontrole linie na odchyt ptáků zhasla baterka, a já se ocitl v absolutní černočerné tmě lužního lesa a po paměti se snažil dojít na terénní chatu Filena. Docela jsem potom porozuměl Jeníčkovi, když jsem po neodhadnutelně dlouhé době opatrného šátrání po okolních větvích a kmenech, stejně jako on, v dálce zahlédl světélko - v tomto případě od otevřených dveří Fileny. Na záhlinických rybnících a luzích jsem strávil svá gymnaziální léta a sem také směřoval svou diplomovou práci. A na krásných vzpomínkách nic nezmění ani to, že současný rybníkářský management záhlinických rybníků se bohužel nese v duchu té nejhorší maximalistické produkce, kde je bez milosti likvidováno vše, co by mohlo produkci sebemenším způsobem snížit (alespoň podle názoru rybářů). Proto odsud již dávno zmizela kolonie racků chechtavých a s nimi početně hnízdících potápek černokrkých, zmizely jakékoliv porosty vodních rostlin. K částečnému zvýšení biodiverzity pravda došlo - na hrázích rozděleného Svárova se na čas objevilo hejno pštrosů. I lužní louky dostaly zabrat - už dávno na nich poplašeně nevolají břehouši černoocasí, když varovali svá kuřátka před vetřelcem, ani bekasiny otavní a vodouši rudonozi. Přesto přese všechno je toto krajina mého srdce.

Tou další krajinou mého srdce je širší oblast Pálavy. Čtenářům Veroniky určitě nemusím zvlášť zdůrazňovat, proč mi krajina bělostných vápencových skal, lednických rybníků a lužních biotopů nivy Dyje učarovala. I přesto, že jsem při první návštěvě tzv. lanžhotských pralesů zažil dost velké rozčarování. Čekal jsem totiž něco podobného, co jsem si pamatoval ze své první návštěvy tehdy ještě žijícího lužního pralesovitého království pod Dolními Věstonicemi, Strachotínem a Ivaní v roce 1975. Kdo toto území znal z dřívějška, ten ví, o čem mluvím: kdo je nezažil, jen stěží pochopí. A místo toho jsem projížděl po asfaltových silnicích stejnoměrnými řadami stromů, nad vyschlými kanály, a tento dojem mohly jen částečně napravit malé pralesovité ukázky luhu v rezervacích Ranšpurk a Cahnov-Soutok (i když s jistě monumentálními stromy). Ale toto malé pošramocení mého dojmu bohatě vyvážily jiné hodnoty této jihoitalské krajiny přenesené na nejjižnější Moravu. Ať již se jedná o zatím téměř neznámé území Skalek na hranici s Rakouskem: z jejich strany intenzivní vinice, z naší strany nedotčená step s tisíci bělozářek, mnoha vápencovými závrty a zpívajícími strnady lučními. Jejich nezaměnitelný zpěv přirovnala jedna má známá velmi trefně ke zvuku rozsypaných skleněných korálků. Nebo také oblast Milovického lesa, kde místní hajný Martinásek zná doslova každý kámen, každého mravence i každé kání hnízdo. Kde jsme s diplomantkou Hankou chytali do sítí na netopýry supervzácné chrobáky pečlivé společně s netopýry velkouchými i parkovými. Na Křivém jezeře proudí po kmenech mohutných dubů, po generacemi vyšlapaných dálnicích, tisíce mravenců lužních, aby ve svém hnízdě vysoko v dutých větvích nakrmili svou královnu. A jim po boku bystře pobíhá k nerozeznání podobný pavouček mikarie pospolitá, donedávna známá na světě jen z několika exemplářů. Tam, kde se na obloze můžete setkat se širokými křídly orlů královských i mořských, kde se ozývá pronikavý křik rybáků strážících své malé ochmýřené poklady, kde na vás v zimě blýskne ze skal karmínová červeň nejvzácnějšího zimního návštěvníka, zedníčka skalního. Tam, kde se brzy nad zimním ránem rozléhá hlasité kejhání tisíců severských husí rozletujících se za potravou. A když se už náhodně spojí, jak lze parafrázovat klasika Wericha, příliš tma na ptáky, příliš světlo na netopýry, příliš větrno na motýly a příliš deštivo na hmyz, tak poslední záchranu lze vždycky najít na místě, kde máte zabezpečenu stabilní teplotu, bezvětří, nedeštivo a velmi přívětivo: u Petra Macháčka v jeho vinném sklepě lze vždycky ochutnat ten zázrak proměny hřejivých slunečních paprsků a hroznů ve zlatavý mok, o kterém se oprávněně říká, že je v něm pravda.

Ještě na jednu krajinu určitě nezapomenu, protože první setkání biologa s tropickým deštným pralesem nelze zapomenout. Sice jsem se sem dostal v poměrně pozdním věku, ale možná o to silnější zážitek mi připravil. Při ustavující konferenci Wetlands International v Malajsii jsem se zúčastnil celodenní exkurze do rašelinných deštných pralesů. Klopýtal jsem po uzoučké stezičce, kde se opravdu nedalo odbočit ani centimetr doleva či doprava bez nebezpečí poškrábání či zachycení tisíci trny nejrůznějších lián, palem a dalších tropických dřevin. Kde se vůbec nedalo rozlišit, kde je vlastně půdní povrch - nic takového tam prostě neexistovalo, kmeny, větve a listí se plynule vnořovaly do koloběhu živin, obetkány tisíci kilometry houbových vláken i plodnic, všude okolo vás zcela neznámé zvuky vyluzované hmyzem, obojživelníky, plazy, ptáky i savci; na nohách přisáté pijavky, na těle přilepené zcela propocené tričko. A potom dvě noci strávené na posedu uvnitř jiného pralesa, v národním parku Taman Negara, kde na cestu podél řeky blikaly myriády světlušek a objímala vás omamná vůně deštného pralesa s tisíci hlasů. Na tomto místě se musím přiznat k závisti - závidím současným studentům jejich možnosti cestování a poznávání cizích krajin, a to i těch nejvzdálenějších. O tuto možnost byla bohužel naše generace ochuzena.

Dostal jsem se dost daleko, od záhlinického luhu až do malajsijského deštného pralesa. Ale možná není divu, vždyť tyto biotopy mají hodně společného, počínaje lesními velikány až po vysokou druhovou pestrost rostlin a především živočichů. Do Záhlinic se ale budu vracet vždycky rád odkudkoliv.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu