Čtení na tyto dny

Horko

voda se poroučí
v tůních
se potápějí básníci
ale nepočteš si

vážka se naklání
ke zvlněnému tichu
všechno už jsem rozbalil
a pořád nic

vyzobali mě plameňáci

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Oldřich Rafaj, č. 4/2005, s. 21

Od obzoru k obzoru plná slunce, mračen, plná vánku.

Krajina mé duše. Mého rodu. Plná mozolů a práce.

Křižovaly ji (a křižují) polní cesty s léty vyhloubenými úvozy, po stranách vyzdobenými vlčími máky, pampeliškami, trsy trav.

Po nich se kymácely selské vozy s plnými břichy ječmene a žita, protože léto, plné úrody, vracelo dlaním dřinu dnů a týdnů s měsíci.

A po nich svážely žebřiňáky fůry voňavého sena, pečlivě stažené kůly pavéz, a po stranách ve výmolných partiích cest podpírané vidlemi v rukách starostlivých sedláků.

A navečer po polních cestách zvolna šly krávy s moudrýma očima, s plnými vemeny. Čeledín je pozorně hlídal, ale šly samy, už dávno znaly svoji cestu. Na jejím konci, za kopcem tekl potok, do něhož se žíznivě ponořily, a pomalu, dlouho upíjely svoji denní žízeň…

Ta krajina s Radhoštěm na obzoru, s Hradiskem stojícím nad Bečvou, s mýtinami křovisek a lesů, se schylovala po úpalném letním dni k večernímu tmání, a upíjela z ticha času, který míjel kolem čela pacholků a služek, a najatých kopáčů brambor.

Pomalu, unaveně se trmácela po dřině dne k odpočinku.

Pod hlavu si podložila zmozolnatělé ruce a přikryla se houní.

Krajina duše - se vzrostlými lipami, v jejichž kořenech prýštila studánka se vždy chladivou vodou, k níž jsme jako chlapci přiklekali a jejíž vodu jsme pili. Tutéž, kterou Milan, náš nejstarší bratr, nosil na vahadlech ve dvou džberech, aby maminka měla vodu na večerní jídlo, aby nás umyla, aby si sama z očí vymnula prach únavy…

Byla to krajina tiché lásky, práce od vyspání k zalehnutí pod houni, od práce k práci, od kopání brambor a tahání sedlákovy řepy k večernímu návratu z Boří a sedlákova pole s košem s trochou brambor, které si mohla vzít, a který za rukojeť nesly, aby jí, unavené, pomohly, její dvojčata. Maminko naše, a večer ještě pod tím nádherným nebem, plným hvězd, které jsi neviděla, ještě šít selkám sváteční jupku a sukni na šicím stroji značky Pfaff, aby bylo mléko od sedláka, a z mléka se po troše slila blanka smetany, z které na půjčené máselnici ogárci stloukali máslo. A podmáslí dostali chlapci na snídani k zákalcovitému chlebu z pozadiny.

To byla krajina mého srdce, jak zůstala na dně mé duše, na dně mých vzpomínek, jako ta žabička na dně studánky pod lipkami, z níž jsme uříceni upíjeli chladivou vodu.

Ta krajina tolik krásná, protože plná světla, lásky, žízně, dětských radostí a her, honiček po mezích, po travách, po polích, plná lezení po stromech, krajina včelího bzukotu, sršního hučení, čiřikání hejn vlaštovek, a halasného klepotání zobáků čapího hejna, které se sneslo v údolíčku ve Stříbrníku, k němuž jsme se užaslí připlížili právě od těch vodu ronících lipek.

Vzpomínám, jak v zimě napadla záplava sněhu. Maminka v předvánoční čas chodila na roráty. Do kostela to bylo pár desítek metrů. S bratrem jsme jí vyšlapávali cestu, a ona, s vlňákem přes hlavu a záda, pozvolna po svém ranním šití šla za námi. Už z dálky jsme viděli bledé světélko z kostelních oken, a jen jsme vstoupili do kostela, zněly varhany „Pozdvihněte nebesa, a oblaka dštěte spravedlivého. Otevři se země, a volání otce přijď.“

Maminka stála u kropenky, prsty ponořila do vody a pokřižovala se…

Co jí dávalo tu sílu vstát od šicího stroje, vstoupit do kruté zimy a zababušena do vlňáku stát ve studeném kostele... Modlila se, drahá naše. Její muž, náš otec, pracoval v Ostravě, a jako krejčovský dělník spával na žehlícím stole v dílně svého zaměstnavatele, rád, že má práci, přijížděl v sobotu večerním vlakem a v neděli zase odjížděl, v odřené tašce chleba s margarínem, který dostávala v konzumu u paní Daňkové na lístky…

A sbohem…! Byla sama, byla sama… Co my? Byli jsme dva, s kupou kamarádů, s loukami, mezemi, hrami, stráněmi, se stromy, s pasením kozy, babiččiny krávy… A ona… Sama.

Taková to byla krajina mého nezapomínajícího srdce. Ta dobrá, přísná a laskavá matka. Přísná a laskavá krajina Valašska, s Bečvou jako krevní tepnou, jejíž krev nám bez ustání rozněcovala dychtivost dětství a všecka očekávání, jaká si může vysnít dětská duše.

A přesto všecko to bylo krásné. Hůrka - les nad térovým papírem a sem tam i doškem pokrytou dědinou našeho zrození - Zubřím, a zároveň malý lom, Staré Zubří, tam v dálce, u pat Rožnova pod Radhoštěm, tehdy ještě pár chalup, rozsetých po pasekách, Starozuberský potok, Boří - sedlákovo lesní království, plné křemenáků a kozáků a praváků, a paseka, plná zemáků (brambor), kam chodívala kopat za košík naše maminka, který jsme jí potom nosili oba dva ogárci, aby se chudák tolik nenadřela…

Dnes, co bylo, dávno není, bože, je dobré, že pryč jsou ty časy bídy a zla protektorátu, kdy ještě němečtí vojáci a zdivočelá mládež z hitlerjugend si z města chodili po krajině, a my se dekovali z jejich pohledu…

Krajina Bečvy, která teď, donedávna zaneřáděná ještě po Tesle, dostává příležitost být řekou čerstvou a zdravou ve sdružení s přilehlými obcemi v akci „Čistá Bečva“, krajina našeho rodu a zrodu, paměti naší lásky, našich bolestí i strádání, zrodu i umírání, krajina dobra i zla, s rozlehlými obzory života…

Nelze zapomenout. Pořád si ji nosíme v srdci, v duši, jako si navždy neseme v sobě její semena věčnosti, ohraničené vlnou života, jako život je ohraničen linií lásky a smrti.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu