Čtení na tyto dny

Moravo, Moravo

Řeč teče jako Okluky
v Zápovědi se sešly zdvižené límce
Hluboček kácejí do poslední třísky
aby prodali poctivé dřevo
za plytký peníz

A na Rovninu
chodívají křičet jenom vylekaní bažanti
které nikdo nenaučil létat

Okolo šumí kukuřičné pole
To nám ještě scházelo

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Krajina mého srdce


Petr Moučka, č. 5/2005, s. 21

Krajina mého srdce vznikla v lůně nádherné a divoké přírody v blízkosti ženského benediktinského kláštera, založeného královnou Juditou v pol. 12. stol. Pověsti ovšem vyprávějí o pasáčkovi vepřů velmože Kolostůje, který zde roku 762 našel prasátko uvařené ve vodě. Potom lidé zjistili, že tato voda nejen zabíjí a upravuje pokrm, ale také léčí a upravuje údy člověčí. A nazvali ji Pravřídlem.

A začali prameny oplocovat a obstavovat. Tak vznikaly lázně a nabývaly na významu. Není divu, že se jim v první polovině 19. stol. říkalo „salon Evropy“ nebo také „malá Paříž“ a byly tehdy nejvýznamnějším lázeňským městem v Čechách. Osobnosti, které zde trávily části svých životů, jako např. Beethoven, Goethe, Chopin, Liszt, Paganini, Wagner a nebo z českých Dobrovský, Jungmann, Neruda, Palacký i malíř Mánes zde nechali své fluidum k zachycení krás krajiny i lidí, které je dodnes uchopitelné vnímavým srdcem poutníkovým.

Na vrcholu Doubravské hory, která se vypíná nad město - ač je jeho součástí - prý stál pohanský chrám a obětiště, a dokonce tu měla sídlit i mocná čarodějnice. Nyní se zde tyčí malebný hrádeček Doubravka a dá se odtud přehlédnout velká část území. Na severu jsou to příkré a majestátné svahy Krušných hor. Nad Bouřňákem, jedním z vrchů, se vždy šikovaly černé mraky, aby lid věděl, kde má končit jeho zpupnost vůči přírodě. Někdy však bohužel marně.

Po jižním směru lze spatřit Milešovku, z vrcholu této hory pak kužely dávných sopek, vypínajících se dráždivě jako ňadra žen. A na tyto je za soumraku a stejně tak za svítání, kdy středohoří se halí ve slavnostní průsvitný šat, utkaný ze zázraku přírody, opravdu zalíbení se podívat. Nádheru ještě podtrhují siluety hradních zřícenin na vrcholcích.

Vymezím oblast jen náhodnými zastaveními, takovými letně letmými dotyky. Někomu se může zdát, že nejsou až tak krásné. S tím souhlasím. Ale jako celek? Tvoří obdivuhodnou, kouzelnou až mystickou krajinu.

Dubice je ves s kostelíkem nad labským údolím s nádherným výhledem od kostela sv. Barbory. Kousek severně na vysuté čedičové skále zůstává kovový kříž Mlynářův kámen, významný to vyhlídkový bod. Dojatý touto mohutnou řekou, obracím se zády k ní a mířím k západu, k Pravřídlu, vesele směrem ke Krušným horám.

Neodpustím si malý oddych ve Stadicích. Zemědělská ves na řece Bílině, která podle Kosinovy kroniky může za to, že zde „Přéma vyslyšel poselství Libuny“. Zatkl věrnou otku, která mu byla vždy k ruce, do úrodné země, propustil voly a rozvážným krokem odkráčel na hrad. Volové, smutkem jatí, tam později odkráčeli také, což historické prameny ovšem uvésti nemohou.

Západně od obce Přestanov, v „Lese mrtvých“, spí na 10 000 pohřbených vojáků z bitvy u Chlumce r. 1813. Bitvu připomíná mohutný kamenný kříž a do uší zní temné bubnování napoleonských válek. Nebo snad jen hluk silnice I. třídy z Ústí do Teplic?

Hornické městečko Krupka je spojeno s dobýváním cínu. A o kousek výš královský hrad Krupka, založený počátkem 14. stol. na ochranu zdejších cínových dolů. Kamenný náhrobek Sabiny z Vřesovic s latinským nápisem „Generosa domina Sabina“ (dcera Volfa z Vřesovic, který Krupku získal od krále do zástavy po r. 1547) ale neprozradí, že zemřela žalem pro rytíře, kterého dal její otec zrádně zabít. Každých sto let ožije, bloudí zříceninami a naříká pro svého milence.

A pokračuji do kopce po hornické stezce až ke štole „Starý Martin“. Žíla „Martin“ je uložena v rulách krupského důlního revíru a délkou 2 km je nejdelší v České republice a střední Evropě. A mířím stále do kopce na Komáří vížku, kde se otevírá, máte-li štěstí na počasí, opět nádherný pohled na panorama Českého středohoří.

V mámivém světle civilizace okolo hlavní silnice na Cínovec, za Dubí (název jistě podle stromů) schovány, za nocí stojí bludičky třídy E v počtu 55. A mlhami z hor Krušných se chvějí…

A tentokrát jdu dolů, přes Mstišov-Dvojhradí, kde lovecký zámeček v čínském slohu dohlížel na etiketu dvora a úlovky z obory, která oplývá vysokou - především daňčí a kančí zvěří.

Klenotem rekultivované krajiny je zatopený důl „Barbora“. Toto děvče dává odpočinutí. V její průzračné a vynikající vodě se chvěji. Je to hojivá náplast na utrpení země? Nevím. Ale zbystřuje mé myšlenky a přivádí je do stavu hlubokého vnímání i těch nejhlubších vzdechů krajiny.

Severozápadně nad městem Osek, na skále vypínající se nad Oseckým potokem, tak trochu ztracená v lese, stojí mohutná zřícenina raně gotického hradu Rýzenburku. Tento hrad začal stavět pan Slávek, jeden ze slavného rodu Hrabišiců, který založil rovněž cisterciácký klášter v Oseku. Krušné hory protínala obchodní cesta z Prahy do Míšně a právě část této cesty, zvanou Vlčí důl, měl hrad ochraňovat a také podporovat dolování stříbra. Kdo ví, zda ještě dnes neuvidí vnímavý poutník o půlnoci na nádvoří Oseckého kláštera kočár se čtyřspřežím s přízrakem opata Jeronýma. A kdo ví, kolik duchů mrtvých horníků z dolu Nelson III zde dosud bloudí po důlním neštěstí z roku 1934. Záchranářům se podařilo vyprostit pouze 11 mrtvých horníků ze 144 obětí.

Při silnici směrem na vesnici Hrob dodnes stojí torzo mohutného dubu, pod kterým měl odpočívat Jan Žižka. Na místě staré trhové osady Hrabišina bylo v polovině 13. stol. založeno město Duchcov. To bylo r. 1426 zničeno husity, 1634 vypáleno Švédy. V roce 1709 vznikl požár, po kterém zůstalo stát jen deset domů, a přesto město opět povstalo z popela. Jeho zdi si za svůj útulek vybral, snad intuitivně, veliký Giacomo Casanova, který jako knihovník a intelektuál dodnes rozjímá v zámecké knihovně. Do jeho pracoviště dají nahlédnout krásné a mladé průvodkyně tajuplných úsměvů.

Zpustlý zámecký park, v jehož laciném náletovém porostu jak drahokamy skví se vzácné dřeviny a stromy, a zámek Jezeří (unikátní přírodní a kulturní památka severních Čech) ční nad rozlehlou planinou povrchových dolů, kde v temné a studené noci hvězd, za svitu keltského ohně opida na jednom z lesních vrchů a vůně opékaných buřtů na zámeckém nádvoří zní temný hukot těžebních strojů a blikají světélka novodobých příšer do rozlehlých prostor, jakoby dřívějších prostor krajiny.

Mé srdce vnímá krajinu i pomocí názvů zdejších obcí. Třeba takový Mikulov. Může být něco bližšího Moravanovi na západní hranici Čech? Nehledě na to, že také zde přišli na chuť moravským vínům, o které se umí nádherně starat i je rozlévat ke spokojenosti všech dobrých lidí, bloudících krajinou.

To jsou však jen střípky z potulování. Vybraná místa plná napětí a dějin i nevšední krásy krajiny těžce zkoušené, ale přesto nepokořené. Nelze (slovy klasika) tu krásu popsat slovy. Čím více jsem otevíral oči, tím více jsem rozevíral náruč. Něco tak dramatického s krajinou jsem nikdy předtím neprožíval.

Tak se zde potloukám, zatím každý rok jeho jednu dvanáctinu, dnes už krajem srdce mého a doufám horoucně, že „vláda věcí tvých k tobě se navrátí“, krajino líbezná i mučená bolestí. Přeji ti již ni žádného zlého, ty jedna z mých mnohých, krajino srdce mého!

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu