VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Minulou sobotu jsem byl pozván ke Karlovi. Karel nepochází ze Země, ale z nějaké jiné planety, nejspíš dokonce galaxie. Možná bylo správnější říct, že část jeho bytosti je utvářena z jiného materiálu než pozemského. Je to podobná situace jako třeba mezi orchideáři - jsou nejenom lidmi, ale částí bytosti jsou také orchidejemi, stejně tak i fanatičtí sběratelé vltavínů mají v sobě cosi z meteoritu a hledači achátů jsou vnitřně žilkovaní. Funguje to i naopak - šimpanzi mají možná blíž k lidem než ke zvířatům a náš kocour? Vyčítavě se na něj občas dívám a říkám mu: „Ty rozmazlená potvoro, ty že seš predátor? Vždyť se chováš jako prvorepubliková panička!“

Karel měl závislost na alkoholu, ale pak se nad ním objevilo bílé světlo a nějaký hlas mu řekl, že když toho teď nechá, tak nebude mít žádné následky. Nechal toho, sám od sebe, bez léků a procedur. Sedl si za počítač a začal sledovat činnost Slunce ve všech dosažitelných spektrech, tak jak je v reálném času zprostředkovává družice Soho. Červené, zlatavé, astrálně modré a nazelenalé obrazce různých spekter se neustále proměňují. Na Slunci mrkají oka slunečních skvrn, daleko do dálky Slunce vysílá oblouky plynů, jež se někdy podobají srdci hvězdy. Občas přes sluneční kotouč prolétne droboučká kometa anebo tmavá tělesa podivně pravidelných drah. To pak Karel řekne: „Zase jeden kosmický koráb, který NASA zapomněla vystřihnout.“ A dodá: „Slunce je hrozně živé, je tam mnoho druhů bytostí, ale na Zemi jich je víc.“

Nemyslím, že na tomto místě je nutné s ním nějak zásadně polemizovat. Důležitější je něco jiného. Především prosté poznání, že pro někoho krajinou jeho srdce je vrstva turbulentní žhavé plazmy na povrchu Slunce (jen si to představte!). Druhá věc je ta, že Slunce je pochopitelně příroda podobně jako pouzdřanská step nebo lužní les, ale myslíme na něj jiným způsobem, pokud vůbec. Jsou lidé, kteří se částí své bytosti vztahuji k reálným místům, a lidé, kteří se vztahují k dějům, živlům a fenoménům.

Sám vůbec nevím, zda nějakou krajinu svého srdce mám. Vím, že k životu potřebuji pískovce, vápence a žulu, a že když jsem příliš dlouho na vápenci, tak se mi zasteskne po žule. Jiní lidé podobným způsobem vnímají květnatou bučinu anebo krasovou step. Jsou lesy, kam chodí častěji, ale to je proto, že taková místa jsou blíž. Ve skutečnosti je krajinou jejich srdce určitý ekosystém či biotop. U vesmířana Karla to je Slunce, ale to je extrémní příklad, jemuž se podivujeme. U botanika Karla by nám vůbec nepřišlo, že miluje horské louky Velké Fatry. Jeskyňáři mají sice oblíbené jeskyně, ale jedná se jim spíš o podzemní prostor obecně a je vcelku druhořadé, jestli je ve Slovenském krasu nebo na Krymu. Dokonce si myslím, že člověk by neměl setrvávat celý život v jedné krajině či u jednoho biotopu. Christián Norberg-Schulz popisuje, jak mladý člověk potřebuje romantické krajiny hor, kde energie proudí a stimulují člověka. Dospělý Středoevropan se nejspíš nalezne v klasické kulturní krajině - lesík na kopci a cesta v poli. Někteří ke stáru dospějí ke kosmickým krajinám, jako je Pálava nebo České středohoří, kde obzor je vysoký a plný hvězd. Psal jsem nedávno jednu kapitolu do připravované knihy o vodě, kterou sestavuje známý astronom Josip Kleczek, jehož celoživotním údělem bylo právě Slunce. Vzpomněl jsem si na živlový svět středověku a na fontánu od pop-artového umělce a kabalisty Agama, v níž mezi mírně přepadajícími vodními vlnami vyšlehuje plamen. Zaujalo mne a dojalo, jak člověk, který celý život zacházel s živlem ohně, si doplňuje a zaobluje osobnost živlem vody. To je známka života a důkaz toho, že existuje i na Zemi.