|
Vstup pro předplatitele: |
Jít zrána prachem polní cesty bosý
a stanout tváří v tvář
vyjevenému koroptvímu kuřátku
už sotva se mi poštěstí.
Vždyť dávno chodím ulicí,
kde nezavadíš o kapičku rosy.
Však míjím příliš hlučná náměstí.
A potkám-li trs jílku v dlažbě,
což asi zdejším sotva něco říká,
postačí, abych oči přimhouřil,
a slyším koroptvičku opiově tikat.
(Josef Suchý)
Prostranství je staré slovo. A jeho staré doklady přinášejí pozoruhodné svědectví o jeho významu. Už roku 1498, tedy před více než pěti stoletími (podle Vokabuláře webového) bylo zaznamenáno: „že ten zámek i město svrchupsaný Bohuše znamenitě staví a znova dělá, netoliko k pevnosti, ale k zvuoli, prostranství i k veselí“. Účelem stavby města tedy byla také zvůle, prostranství a veselí. Trojice výrazů tu vyjadřuje pozitivní hodnoty: zvůle totiž neznamenala zneužívání vůle jako dnes, ale svobodnou vůli („Víc pohodlí a zvůle má to povolání,“ píše Komenský v Labyrintu). Prostranství bylo pojmenování volného prostoru a přeneseně i svobody („Měl chvíli a prostranství k čítání“ je věta z Rešelia, spisovatele a slovníkáře 16. století).
V naší době zas městské prostranství opatřujeme přívlastkem veřejné. To bylo kdysi pojmenování odvozené od slova veřeje, totiž součásti dveří: na chrámových veřejích se vyvěšovalo to, co se oznamovalo širší societě, které dnes podle toho říkáme veřejnost. A veselí bylo jedním z účelů stavby měst! Jazyk podává překvapivé svědectví o tom, co kdysi bylo samozřejmé.
Dušan Šlosar