|
Vstup pro předplatitele: |
Skřapák na krku koňské kostry
Vlk puklý z ovčích strun
O drny drnká ostříž
Sluncem se práší z kalafun
Plameny uhašená žízeň
Popelem šumí listí klád
Mýtinu sžírá sebetrýzeň
Prameny snědl hlad
Den dokončený hrudou
Šeptem oznělý sten
Hřmot nesmířený s hudbou
nevyslyšený gen
(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991)
Prostranství je staré slovo. A jeho staré doklady přinášejí pozoruhodné svědectví o jeho významu. Už roku 1498, tedy před více než pěti stoletími (podle Vokabuláře webového) bylo zaznamenáno: „že ten zámek i město svrchupsaný Bohuše znamenitě staví a znova dělá, netoliko k pevnosti, ale k zvuoli, prostranství i k veselí“. Účelem stavby města tedy byla také zvůle, prostranství a veselí. Trojice výrazů tu vyjadřuje pozitivní hodnoty: zvůle totiž neznamenala zneužívání vůle jako dnes, ale svobodnou vůli („Víc pohodlí a zvůle má to povolání,“ píše Komenský v Labyrintu). Prostranství bylo pojmenování volného prostoru a přeneseně i svobody („Měl chvíli a prostranství k čítání“ je věta z Rešelia, spisovatele a slovníkáře 16. století).
V naší době zas městské prostranství opatřujeme přívlastkem veřejné. To bylo kdysi pojmenování odvozené od slova veřeje, totiž součásti dveří: na chrámových veřejích se vyvěšovalo to, co se oznamovalo širší societě, které dnes podle toho říkáme veřejnost. A veselí bylo jedním z účelů stavby měst! Jazyk podává překvapivé svědectví o tom, co kdysi bylo samozřejmé.
Dušan Šlosar