Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Krajina mého srdce


Jan Slovák, č. 3/2006, s. 26

Bydlím na Provodově, kousek za vesnicí, směrem ke kostelu Panny Marie Sněžné na Malenisku. Dům stojí pod silnicí, která pokračuje dál na Pradliska, kde jsem se narodil. Každý, kdo jde kolem, se na nás dívá. My ho vidíme také, ale jenom od pasu nahoru, nohy nikdy nevidíme. Všichni chodci nám ukazují jenom polovinu tváře. Maleniský kostel je žlutý, z dálky skoro bílý. Je to tiché místo. Když přitisknete ucho na stěnu, uslyšíte šepot posvátných modliteb a jména. Řada těch jmen je skoro nekonečná.

Za domem je les, nepoužívaná cesta, místy jen sotva patrná podle pahýlů stromů. O kus dál zplanělé pole, neznámé vůně. Na podzim je zem pokrytá hruškami spadanými se stromů, které tu kdysi rostly. Soumrak přináší zbloudilý déšť promíchaný starověkým pískem. A na nebi svítí hvězdy postavené ještě v babylonských souhvězdích.

U cesty na Pradliska stojí nad pramenem socha svatého Františka. Po dlouhé zimě socha celá popraskala. Začali ji opravovat a zjistili, že na rukou je živá kůže. Hned otřeli obličej, ale tam byla už kůže černá, jenom oči našli ještě zalité slzami.

Kopcovitá krajina s roztroušenými stromy. Mezi hnědými kopci se ztrácí dům. Jen sláma vedle domu jasně svítí. Polní cesta obtáčí kopce. Černé boty chodce jsou tmavé a splývají se zemí. Jeho oblečení, nádoby, které nese, hůl i plášť plane odleskem jiného světla. To prostupuje vše tak vysokým jasem, že je samo neviditelné.

Cesta - polní nebo lesní - vede (k) chůzi, mlčící cesta jako bezcestí. Důležité je denní světlo, tvary mraků, jejich proměna. Krajina je něco, co zůstává za očima, co zůstává skryté - neviditelné písmo čtené chůzí. Rozbité cesty plné světla, černé noční cesty, pískové cesty, cesta do…

Z Pradliska se dá jít do Pozlovic přes Řetechov. Chvíli se jde úvozem, ale potom už celou cestu pálí slunce, obzvláště když scházíme příkrou cestou kolem starých řetechovských stodol k Pozlovicím. V dálce špičatá věž pozlovického kostela sv. Martina. Nad vchodem je znak Serényiů - tančící pták v obilném poli pronásledovaný hadem. Hřbitovní zeď kolem kostela je plná fragmentů soch. Ta zeď je stále horká, úlomky paží, nohou i hlav vezděných do stěny jsou na dotek živé.

Ve Štítné při soumraku začnou lidem vletovat do úst můry. Jakmile se dotknou jazyka - vzplanou. Kdo mluví, tomu se při řeči objevují v ústech opakované záblesky. Stál jsem za kostelem, pomalu se šeřilo, minula pátá, blížila se šestá. Potom jsem s průvodem lidí sešel ke hřbitovu, všichni lidé šli se svíčkami, při Ave je pozvedali. Mihotavé plaménky, děti - užaslé mezi hroby - přenášely světla sem a tam, i ke hřbitovní bráně. Postál jsem u dědáčkova hrobu. Z pravěkého sídliště vede po hřebeni kopce téměř neznatelná cesta. Na jednom místě prochází mezi dvěma balvany - menhiry. Na jednom z kamenů je patrné vyhloubené sedátko. Na něm sedává neviditelný strážce brány. Své místo nikdy neopouští, protože i v nejprudších lijácích zůstane to místo vždy suché.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu