Čtení na tyto dny

Moravo, Moravo

Řeč teče jako Okluky
v Zápovědi se sešly zdvižené límce
Hluboček kácejí do poslední třísky
aby prodali poctivé dřevo
za plytký peníz

A na Rovninu
chodívají křičet jenom vylekaní bažanti
které nikdo nenaučil létat

Okolo šumí kukuřičné pole
To nám ještě scházelo

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Krajina mého srdce


Josef Hejzlar, č. 4/2006, s. 20

Staří Číňané si vypěstovali osobitý vztah ke krajině - když cestovali anebo si prohlíželi krajinářský obraz, rozvažovali, zda by ve zhlédnuté krajině mohli žít, „bydlet“, čímž nemysleli jen pouhé tělesné spočinutí, ale především duchovní souznění s krajinou. Potřeba trvale žít v krásném prostředí byla v Číně před půldruhým tisíciletím patrně hlavním podnětem pro vznik samostatného malířského žánru - krajinomalby. Mnozí vzdělanci tehdy nemohli z různých důvodů uniknout z pokleslé společnosti a odejít do hor a k jezerům, přiblížili si tedy přírodu-krajinu pomocí dlouhých malířských svitků, které si doma rozvíjeli, vstupovali do jejich tušových scenerií a blaženě jimi putovali - nacházeli v nich svá místa, ráje svého srdce. Během půlstoletí jsem se s Číňany a jejich uměním natolik sblížil, že jsem jejich vztah ke krajině převzal beze zbytku. Takže když teď cestuji krajem nebo obrazy, říkám si: tak tady ne, tady také ne, ale tady ano! tady to je moje krajina, tady bych mohl žít dlouho, třeba napořád… Putoval jsem mnoha čínskými a evropskými obrazy krajin, jejichž horizonty zněly ozvěnou srdce malíře. Viděl jsem také mnoho skutečných krajin, doma v Čechách a na Moravě, v Evropě, Asii, Americe, patrně nejvíce asi v Číně - skvoucích, nezapomenutelných: cestoval jsem velebnými Soutěskami na Dlouhé řece, plavil se za vřeštění cikád po tyrkysové řece Li, vroubené fantastickými útesy se smaragdovými stíny, bloudil jsem opalizujícími parami Žlutých hor, brodil se přesypy gobijské pouště s pozadím himálajských velehor… a kolik těch hor a řek ještě bylo! Prožíval jsem jejich malebnou krásu, jejich zvuky a vůně, lotosy i kasie, jejich dějinné sebevědomí, jejich pozemskou a nebeskou vznešenost, monumentalitu jejich vnitřní i vnější tváře. Nemyslete si však, že straním jen velkoleposti a „širokému dechu“ krajin, miluji i severní a jižní kraje Francie, učaroval mi půvab dalmatských břehů Jadranu - ani nemluvím o našem Podyjí nebo Středohoří - a konec konců bych mohl docela dobře prožít zbytek života v New Yorku nebo v Šanghaji - obě metropole doprovázejí mohutné toky řek s mocným vanem nesmírných prostorů a modrých dálek.

Leč co naplat, srdce si nedá poroučet! A o srdci je tu řeč: myslím, že opravdovou krajinou srdce může být - tak jako pro předcházející pisatele těchto sloupců - kraj našeho dětství, sladký domov. Zaplní vám srdce, nosíte jej všude a stále s sebou, jeho obraz se vám otiskne v paměti do nezapomnění, nic jej už odsud nevymaže, kdykoli oživne a jeho barvy a vůně se stanou zdrojem vaší lásky k veškeré přírodě.

Představte si: jen vyjdete ze stavení, vítají vás květy čekanky blankytné jako nebe nad vámi, doprovázejí vás podél všech cest v kraji, ba i podél železničních tratí, vedoucích na západ, někam k Hradci, do světa - a tytéž modré květy vás v mysli vedou zpět, do skalických uliček - a kruh se uzavírá. Krajina je tu líbezná, jejím středobodem je rodné město, nacházející se v místech, kde končí podkrkonošská pahorkatina s Ratibořickým údolím a začíná nedohledná rovina, táhnoucí se snad až k Hamburku. Starobylé městečko stojí na skalách, od nichž převzalo své jméno (můj rodný dům na té poslední v celém kraji) - a pod těmi skalisky proudí Úpa, kdysi plná ryb a raků, s řasami, jež plynuly po hladině jako vlasy vodníkovy; někdy vysychala, jindy se dovedla hystericky rozvodnit, ale každoročně svou vodou napájela louky, jež se v širokém údolním pásu vlnily vysokou trávou a voněly nesčetnými květy.

Jako dominanta se nad městem zvedá vršek - podle jména kdysi vinice - se stoletou dubinou a modrým kobercem podléšek na jaře. Nahoře se před vámi rozprostře závratná krajinná scéna - na severu ji rámují vrcholky Krkonoš s kuželem Sněžky, obzor pokračuje hřebeny Jestřebích a Javořích hor, východnímu horizontu kralují stolové hory Hejšovina a Bor a snad ještě vlídná kupa Dobrošova, dál k jihu se táhne elegantní vlnovka Orlických hor, pod nimi se za městečkem v pozdějších letech zaleskla rozlehlá hladina Rozkoše. Roviny jihozápadu vracejí oslňující sluneční třpyt z jaroměřských oken - jak mne ten třpytný odraz kdysi lákal… na západ, hochu… na západ! Jak mne po letech lákají večery ve vrcholku našeho javoru! Z údolí ke mně doléhal hukot úpského splavu, ze vzdálených rovin jásavé tóny čepobití z josefovských kasáren, vůně sena se mísila s vůní sladu ze skalického pivovaru, cvrčkové na skalách spustili svůj komorní koncert a z dubiny zahoukala první sova… jak blažené chvíle to byly, co jsem si mohl více přát! Ovšemže, krajina mého srdce souvisela s životem mých nejbližších, a byla to krajina prvních lásek, klukovských bitev, krajina s vůní doutnající bramborové natě či bahenním pachem lučních tůní se zapomenutými okouny, byla to krajina viděná prizmatem dětského zraku, který z paměti hravě vymete všechny kazy a bědy a ponechá jen duhový třpyt. Byla to též krajina, kterou jsem poznával skrz naskrz až do poslední krtčí díry, od sklenutého nebe s papírovými draky a prvními dvouplošníky až po její grunt z větrající opuky s nádhernými otisky pravěku, poznával jsem i její noční tvář s temnými siluetami dubových korun, skrze jejichž drápovité větve jsem pozoroval hvězdy. Všechny kouty této úžasné krajiny jsem proklusal se starým ráfkem od kola, který jsem polenem hnal cestou necestou, tehdy ještě pískovou, prolézal jsem její útroby, kdejakou loupežnickou jeskyni, prohlížel jsem si její povrch z vysokých stromů, dubů, lip, jasanů, javorů a habrů, jejichž vrcholky jsem slézal - sotva některý z nich ještě stojí, je to už příliš dávno.

Jak známo, Ratibořické údolí bylo původně anglickým parkem, tedy uměle komponovanou krajinou se stavbami v empírovém stylu, citlivě zasazenými do okolní přírody - trochu mi připomíná zámecký park v Lednici - a celé Ratibořice jsou citlivě vsazeny do okolní krajiny, takže vytvářejí harmonický celek, v němž se snoubí solitéry věkovitých stromů s koberci devětsilu a rovinami luk žlutých od petrklíčů, lesy, háje a pole s vesnicemi i městečkem, a bohaté meandry řeky nikdo „nenapravil“, točí se klidně dál, i jezy hučí jako zastara.

Přiznávám, že na mé city k rodnému kraji působily i jeho památečné hodnoty, jak jinak. Městečko samo se právem označuje za město Boženy Němcové - její stará školička stojí v sousedství našeho stavení, a co by kamenem dohodil - rodiště bratří Čapků, Aloise Jiráska, Františka Kupky, Josefa Šímy, Josefa Škvoreckého… pak tu ještě byly historické bitvy - stačilo hrábnout do oranice a měl jste hrst olova. Já vím, i naše krajina se mění, leccos z ní nenávratně mizí, ničí se, všude samý beton, asfalt, potrubí… dlouho jsem nebyl doma, bojím se na to ptát. Leč nelamentuji, vím, že divoký běh světa a jeho proměny nezarazíme, všichni se měníme, někam pořád chvátáme a nic nás nezastaví, panta rhei (všechno plyne).

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu