VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krajina srdce, to je kus země, zákoutí, které se v duši usadí navždy. Pokud se do ní dlouho nevracíme, vrací se ona k nám ve snu. Často bývá spojena s ranými zážitky a v podvědomí se usadí již v dětství, kdy ještě neotupělými smysly vstřebáváme své okolí a ještě bez rozvažování nacházíme to, co nám bude celý život blízké - nebo co nám bude celý život chybět…

Prapůvodní obraz krajiny mého srdce se mi vtiskl na počátku 60. let v kusu Vysočiny zvaném Jihlavské vrchy, pod horou Javořicí. Je to Velký Pařezitý rybník se svou zadumanou temnou hladinou. Místo i přes nemalý prázdninový ruch trochu záhadné, seversky zadumané.

První mé návštěvy těchto kouzelných míst spojené s objevováním vodního života pocházejí z rodinných pobytů v tehdy ještě malém kempu u Řásné. Ačkoliv nám téměř pravidelně úvodní část prázdnin trávená v tomto koutu Vysočiny propršela, při zpětném ohlédnutí to nebylo na závadu, naopak to umocňovalo charakter okolní přírody kraje zvaného také Česká Kanada nebo Moravská Sibiř. Červenec pro nás znamenal vodou nasáklé lesy a rašeliny lemující méně dostupné části rybníka, kouř z ohníčků zakládaných v táboře ze spodních suchých větviček smrkového lesa pod táborem, ropuchy pochodující po klouzajících cestičkách ve svahu tábořiště. (Původní tábořiště se postupem času rozrostlo v masivní kemp a ztratilo kouzlo.)

I za letního horka srpnových dní zůstával rybník záhadný a chladný, vždyť je napájen z rašelinných lesů. Prohřátá bývala zátoka vedle travnaté pláže, s řídkým porostem rdestů a rákosin. Zde jsem vydržela brouzdat hodiny a pozorovat vodní a obojživelný život, aniž bych měla tušení, že tomu tak bude i v mém budoucím profesním životě. Všelijakou vodní havěť, z níž nejzajímavější se jevily mému oku nymfy vážek vylézající na stébla, aby se zde uvolnily z praskající exuvie a napumpovaly si křídla na své cestě k dospělosti a do vzdušného živlu. Radostný úžas dítěte nad mladými skokany - žabičkami s ocáskem, koncerty kuněk. Tajemnost dodávaly vodním rostlinám hnědé a zářivé zelené jemné závoje splývající z jejich ponořených stonků, při uchopení se rozplývající a vyzvednutím z vody plihnoucí. Nyní už vím, že jsou to řasy a kolonie rozsivek a dle nich se dá poznat, jak se rybníku daří. Voda „Pařezáku“ je na rozdíl od rybníků v nížinách hnědá, nikoliv zelená a bez drti na hladině. Vonící. Vonící rašelinou a vzpomínkou na zaplavené zbytky stromů. Romantická představa dna s pařezy. Borovice vyvrácená z hráze jako dominanta tohoto rovného břehu a typická součást panoramatu (i můstek pro některé odvážlivce skákající šipkou do temné vody).

„Pařezák“ jakoby po dlouhá léta otcovsky snášel zájmy rekreace i ochrany přírody: travnatá pláž skýtala pohodlí, vzrostlé břízy a smrk na okraji louky stín, dřevěné suché záchodky v lese poskytovaly základní komfort (cestou k nim zdržovaly borůvky a sem tam aspoň holubinky) a stánek s občerstvením i kemp byly vzdáleny deset minut odtud úvozovou cestou. Tato cesta od kempu a silnice byla sama zážitkem: po pravé straně nabízel les borůvky ke sbírání přímo z cesty, hlinitý výřez do lesního terénu vyzýval k hrám, a po levé ruce svah s modrými zvonky a kropenatými slzičkami, bílým svízelem a naleštěnou útlou kostřavou.

Únosnost rybníka pro stále narůstající počet rekreantů nemohla být nekonečná. V 80. letech, se stále se zvyšující motorizací a dostupností kdysi zapadlé krajiny, provázené vzrůstem kapacity kempu a zvyšováním komfortu, hrozilo vodnímu biotopu přece jen přetížení. I přesto, že rybník nebyl přímo u tábora, nedalo se k němu dojet autem a rekreanti konali hygienu převážně v kempu. Ochrannou ruku poskytla Velkému Pařezitému rybníku vodohospodářská správa: stal se zdrojem pitné vody s legislativní ochranou. Rekreace byla jeden čas soustředěna do zátoky, později na několik let zakázána. Prohlášení „Pařezáku“ vodárenským zdrojem s sebou přineslo mnohem významnější ochranný prvek utlumení rekreace: omezení rybářského hospodaření. Díky tomu nepodlehl eutrofizaci jako jiné rašelinné rybníky Vysočiny (za všechny jmenujme Sykovec, Medlov, Velké Dářko), které podlehly nemoudrému nátlaku na co nejvyšší produkci ryb.

V současnosti již není rybník vodárensky využíván. Ochrana přírody (národní přírodní rezervace Velký Pařezitý rybník s naučnou stezkou) připouští umírněnou rekreaci v zátoce, rybí obsádky jsou regulovány. Oprava hráze s sebou přinesla změnu tradičního panoramatu: zmizela část starých stromů, zejména těch vyvrácených směřujících do rybníka. Zához hráze žulovými kostkami je sice v pořádku z hlediska původnosti materiálu, přírodní scenerie však utrpěla. Zvolna to zhojí čas přikrývkou pobřežní vegetace.

Vůně rašeliny a rákosinového opadu se mi vepsala do „vonné paměti“, tak jak o tom píše přírodovědec a milovník hor M. Nevrlý v dílku „Karpatské hry“, mezi poutníky již kultovním. Svoje „Pařezáky“ tak objevuji na dalších cestách naší i vzdálenější krajinou. Za studentských časů v meklenburském Serrahnu při odchytech a kroužkování ptactva (stanoviště v rákosinách bylo mým nejoblíbenějším nejen proto, že se tam chytalo více ptáků, ale zvláště pro tu vůni rašeliny a rákosového opadu). Na lesních rybníčcích „České Kanady“, kde se nám povedlo ve spolupráci s jindřichohradeckým referátem životního prostředí vyhlásit několik přírodních památek právě z důvodu zachovalé mokřadní biocenózy, na rašeliništích Rejvízu i ve vzdálené Skandinávii.

Mé profesní putování za krajinou srdce vydává při pohledu do mikroskopu i ta tajemství, která mi dříve byla skryta. Snad od dětství tušené, pohádkově krásné neznámo vystupuje v obrazech vodního mikrosvěta, seskupeních sinic a řas oživujících právě tyto civilizací málo dotčené mokřady.