VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pokaždé když přejíždím přes hráz mezi podpálavskými jezery, vzpomenu si na naši klukovskou plavbu po jihomoravské Amazonce. Tak nám tehdy připadala Dyje se svými meandry, slepými rameny, zarostlými břehy a okolní lužní les neměl daleko ke skutečnému pralesu.

Ta řeka nás stále přitahovala. Není divu - Znojmo, kde jsme žili, je na kopci a všechny ulice vedou nakonec dolů a končí u dyjské vody. Poté, co pod znojemským hradem, v místech, kde Dyje opouští hluboký kaňon a chystá se rozlít do rovin, postavili v šedesátých letech minulého století přehradu a její voda zalila poslední přístupný kousek romantického údolí, a protože o pár kilometrů dál bylo tenkrát už zakázané pohraniční pásmo, nezbylo nám než se spokojit s vodou bez peřejí a srázných skalnatých úbočí. A tak jsme se z představ o zpěněném Coloradu přeorientovali na pralesní Amazonku.

O víkendech jsme pak při plavbách na vysloužilém vojenském gumovém člunu objevovali méně známou podobu naší řeky. V rovinaté a takřka jednotvárné krajině přece jen řeka vykouzlila průchod pro naše romantická snění a zavedla nás do pozoruhodných míst a zákoutí.

Za Dobšicemi se nakrátko objevily také strmé skály, postupně přecházející v oblá skaliska porostlá šípkovím a stepními travinami, mezi nimiž se vyskytují i vzácné druhy, žel přibývá tam i zahrádkářských plotů a chatek.

V tom vyprahlém kraji, kde zemědělci prosí o každou kapku deště, skýtá lem z pozůstatku lužního lesa řece nejen chladivý stín, ale olšoví oplývá ptactvem, jež šum a bublání vody zdobí trylky svého zpěvu. Zdola mu k tomu občas písknou vodní hlodavci, kteří si v březích dolují svá bludiště. I na řece je živo. Z přítmí stromů vyvádějí tiše své rodinky divoké kachny či vyplašeny rozběhnou se s plácáním křídel po vodě. Lesk stříbřitých, slunkem ozářených vlnek občas protne zlatá nitka, to když se ryba mrskne za svou potravou nebo sama prchá před útokem většího rybího dravce. Stejně tak uniká z kamene do vody vyplašená užovka. Lehký let vážek a motýlů nad hladinou jako by vábil ke snu, v němž se řeka odívá do bílého hávu z květů na dlouhých, ve vodě se vlnících vlasech vodních vil.

Jez u Krhovic je vůči Dyji zlodějský hned nadvakrát. Zadrženou vodu už před staletími pustil boční strouhou mlynářům v Neslovicích a Micmanicích. Kroniky se o této nemnoho známé vodní stavbě zmiňují už roku 1302, přičemž vznikla ještě o něco dříve. Postupně byl náhon prodlužován do Slupi a do Jaroslavic a v 19. století až do Laa an der Thaya.

Dávno už tamní mlýny neklapou. Z žírného kraje udělal válečný a poválečný čas území takřka bezprizorní. Mnozí z českých starousedlíků odtud utekli před Hitlerem, Němci byli pak vyhnáni. Krajem se poté přehnala vlna zlodějských zlatokopů a ti, co přišli po nich, nenašli k přidělenému majetku takový vztah, jako měli ti, kteří jej vytvořili vlastníma rukama. Z někdejších bohatých dědin se za pár let staly neudržované vsi, spějící k zániku. Snad až v době, kdy ztratil na síle duch studené války, začaly se napravovat křivdy spáchané na tomto kraji. Mlýnská kola se však už neroztočila k drcení obilných zrn, nýbrž, třeba jako ve Slupi, pro poučení a pro obdiv starému mlynářskému řemeslu, nebo v Micmanicích, kde nadšenci obnovili činnost malé mlýnské vodní elektrárny. Nalevo od krhovického jezu se naopak budovalo ve velkém. V celé republice se školáci učili o tom, jak nová zavlažovací soustava od Krhovic až po Hevlín dává vyprahlému kraji vláhu. Byla to pravda, i když mnohými stavěná pod tehdy hojně používané heslo: Poručíme větru, dešti.

V říčním korytu pod jezem teče pak jen to, co zbylo. Kouzlu tamní Dyje to však neubírá. V krajině intenzivně zemědělsky kultivované je to stužka takřka nedotčené a čisté přírody. Proud řeky zde od pradávna v měkké sprašové půdě vytváří ladné i ostré zákruty a to, co břehům ubere, ukládá o kus dál. V klidnější vodě tak vznikají mělké nánosové plotny, ostrovy, ba dokonce jakési pláže.

Už naši předkové měli k řece, kterou jinak za životodárnou vláhu chválili, v tomto ohledu časté výčitky za to, že je okrádá o pracně obdělanou půdu. Snažili se proto její dravý proud usměrňovat příčnými výhony z navezených kamenů. Dodnes jsou také na několika místech vidět dlaždice, jimiž byly obkládány břehy už v polovině 19. století.

Současníci zpevňují břehy kamennými patkami, které ještě osazují vrbami, nebo břeh chrání proutěným průpletem mezi kůly. Takovéto úpravy brzy splynou s okolím a neodborník je ani nepostřehne. Občasné povodně potvrzují účinnost takových opatření.

Při jedné naší plavbě jsme se rozhodli pro poněkud tajemnou a objevitelskou cestu Mlýnskou strouhou. Není moc široká, místy se do ní náš člun sotva vměstnal, ale vody v ní bylo dost a docela uháněla. V Olexovičkách stával čtvrtý z mlýnů, ale pak už proud ústil do jaroslavického Zámeckého rybníka. Po hodinách sevření v úzkém žlabu jsme zažívali pocit, že se před námi otevřel svět. Jak paradoxní, když jsme si uvědomovali, že kousek odtud pro nás svět vlastně končí.

Teprve až tam, kde se Dyje u obce Jevišovka zase vrací na naše území, jsme se mohli na řeku vrátit. Nebylo to jednoduché. Jen si představte, byl rok 1977, tuhá totalita, a v té době, kdy o emigraci uvažoval kdekdo, přijede k drátům parta kluků, nafoukne člun a odpluje směrem od hranic. Rafinovaný manévr - vyhodnotil následně situaci velitel „péesáků“ a nebýt toho, že v kritickém čase ještě spal, možná jsme ani nevypluli.

Okolí řeky však místy začínalo připomínat pustou měsíční krajinu. Někde už byly dokončeny břehy a hráze budoucího podpálavského vodního díla, jinde pracovaly naplno stavební a zemní stroje. Kde nebyl lužní les ještě vykácen, jako bychom vpluli do jiného světadílu. Řeka se tam kroutila mezi zarostlými a neprostupnými břehy. Proplouvali jsme mezi liánami, pod stromy nahnutými až nad vodu, někde cestu zcela zatarasily a nezbylo než vystoupit do vody a do měkkého bahna a člun přes kmeny přetahovat. Jen spoře se tam slunci dařilo proniknout skrz zelenou klenbu. Opravdu jsme si připadali jako v amazonském pralese. Byli jsme pravděpodobně jedni z posledních plavců, kteří pod Pálavou něco takového zažili.

Škoda, že to nejde už zopakovat.