VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mezi městy Havlíčkův Brod a Polná táhne se údolí řeky Šlapanky. Není to známý tok ani turisticky ani vodácky. On je to takový lepší potok. Správce toku, Povodí Vltavy, s.p., mu však titul významný vodní tok přisoudil, a tak ho užívá. Já si myslím, že právem. Pro mě je to rovněž významný tok, ale jinak než pro správce povodí. Tato řeka je jako moje druhá matka. Odkojila mne svou vodou a od dětských let, co jsem začal vnímat, mi je věrnou družkou a souputnicí životem. Pamatuji si, jak jsem v raném dětství pásl na jejích březích husy a kachny, a věru nebyla to nepříjemná práce, i když zodpovědná. Přesto, bylo nás víc dětí, brouzdaly jsme se v jejích proudech, chytaly ryby pod kameny, hrály si na březích v bujné vegetaci. Se zatajeným dechem sledoval jsem koňské povozy, s kterými kočové sjeli ze silnice a vjeli do brodu, který se nacházel kousek nad mostem proti proudu. Tam byly břehy upraveny tak, aby se dalo pohodlně vjet do vody s oblázkovým dnem. Koně zastavili uprostřed řeky, pili a hrabali nohama. Po chvíli zabrali za postraňky a po cestě vyjeli i se zapřaženým vozem zpět na silnici u mlýna. Tento úvod může navodit dojem, že jsem se narodil ještě před druhou světovou válkou, ale není tomu tak. Jsem zrozen počátkem šedesátých let 20. století v malé vsi nedaleko od Havlíčkova Brodu, v obci Mírovka.

Jako včela, která se pohybuje ve stále se zvětšujících soustředných kruzích kolem úlu, i já si počínám podobně a dodnes je stále co objevovat.

Od husopasení dostal jsem se k rybaření. To jsem již navštěvoval vzdálenější místa jak proti, tak po proudu řeky. Na krásná rána v letních měsících strávená u vody nemohu nikdy zapomenout. Nebyla to však jen rána, byly to i večery. Zvláštní vůně vody, temná hladina, ptáci zpívající nad hlavou. Tak se stalo, že jsem poprvé jednoho letního večera spatřil kousek od mlýna vydru.

Dalším styčným bodem pro můj průnik do krajiny byl potok Macourák, o kterém jsem se až později dozvěděl, že se jmenuje Borovský. Táhne se od Havlíčkovy Borové a ústí do Sázavy u vsi Stříbrné Hory. V Macourově se do něj vlévá potok Bělský a právě v osadě Macourov měl jsem, a vlastně dodnes mám, velmi důležitou základnu. Chalupa, kde se narodil můj otec a kde dodnes bydlí jeho bratr, můj strýc, mi skýtá zázemí a vždy po nějakém čase se tam vracím, neboť mé dětství i mládí bylo rozděleno do etap, kdy jsem přebýval tam anebo v Mírovce.

Macourov byl pro mne symbolem volnosti a modelem pro budoucí život. Proto jsem se učil a později i pracoval jako koňák nejdříve v Macourově a potom v Mírovce, kam jsem se vrátil a zůstal tam dodnes. Macourov mi odhalil tajemství otcovského domu, spojení s předky a životem, který se pomalým pradávným rytmem sune staletími, a ten rytmus není radno měnit, to už poznali mnozí, i já. Je to rytmus života rolníka.

Později vše, co jsem vytušil díky osobnímu poznání tohoto života, jsem nalézal v knihách Reymontových, Baarových, Čepových a Pouratových (… kopce jako hřbety krav…). Vše, co jsem poznával, již někdo přede mnou popsal a tak věrně, že jsem měl pocit osobního napojení. Samozřejmě nemohu nevzpomenout Samotín. Ten se nachází jen asi kilometr od Macourova. Není to ten známý Samotín v Žďárské vysočině, není ale až tak neznámý díky autorovi díla básnické sbírky Samotín - Ladislavu Fikarovi. Objev této básnické sbírky na mne působil jako zjevení, jako objev Grálu. Ten člověk chodil místy, kde chodím já, sledoval stejné scenerie západů, východů, polední, dešťů i vánic. S kamarádem tohoto autora Standou Zedníčkem začal jsem objevovat další část krajiny, Hlinecko. Tvrdý kraj, dodnes nezhuntovaný a nepřeválcovaný průmyslem a turistikou. Jan Václav z Finberka pronikl ve svých povídkách až do nitra lidského pinožení prorostlého s tímto krajem.

A proto každý rok v létě, někdy i na jaře a na podzim, jezdím do Studnic na chatu a opět jako včela snažím se kroužit a objevovat. Tímto úsilím mne provází každoroční cyklus výstav Výtvarné Hlinecko. Jak lépe pochopit malíře Slavíčka, Chittussiho, Pruchu, Blažíčka a další bardy tohoto kraje, než jít krajinou, kde malovali? A na obrazech je možno spatřit to, co je v krajině dodnes - tajemno, soužití rolníka s přírodou, duchovno drsných zákoutí a monument jednoduchých tvarů (kupek sena, povozů, stodol, kamenných zídek s angrešty apod.).

Mezi proroky, kteří mi sdělují zážitky spojené s tímto krajem, patří i Bohuslav Reynek. Velmi plasticky podané svědectví „Na silnici“, kde píše, že „na silnici z Herálce do Radňova roste jeřábová alej. Jinak tam nikdo nechodí. 26. srpna 1931 stály tři černé kozy pod jeřábem plným plodů, dvě letošní, jedna stará, vedle nich malé dítě…“, mi říká, že jsem tu dobře, na těchto cestách, a když zpozorním, uvidím mnohé. Reynkův statek je dodnes útočištěm v úzkých. Pěkně se tam sedí, povídá, mlčí. Již jsem zmínil příměr kroužení v soustředných kruzích. Ono to stále graduje, i když chodím, dá se říci, po stejných stezkách. Graduje to tím, že již přes deset let nechodím jenom pěšky, jezdím s povozem nebo v sedle. Kůň táhne vůz a já buď sám, nebo s přáteli se vezeme, jdeme za, nebo před vozem a cesty, které již odvykly dotykům koňských kopyt, nás vedou. Nocujeme u známých nebo příbuzných. Samotný fenomén putování s koněm krajinou je veliká síla. To se vrací ten „pra“ rytmus. Kůň jde svým tempem, spěch v duši není nic platný, je třeba se přizpůsobit rytmu krok co krok a cílem cesty je samotné putování korunované třeba špejcharem v Železných Horkách, který se tyčí ve své kamenné mohutnosti na jednom z kopců u Havlíčkovy Borové, nebo kostelem v Borové, který je znamením pro vyvolené, kteří jdou krajem (je to vlastně hraniční znamení mého srdce, vždy když se dostanu někam mimo dohled tohoto majáku, znejistím, je to však plocha tak obrovská, že stále ještě objevuji nová a nová místa, odkud ho vidím, nebo kam až od něj dohlédnu).

Když shrnu svoji úvahu, v které jsem chtěl nechat nahlédnout do prostoru krajiny, která mne nese a provází životem, vidím, že se jedná o dvě údolí dvou vodních toků - Šlapanky a Borovského potoka. Spojuje je napojení na řeku Sázavu.

Ještě je však jeden kraj, jenž se ve mně jako v trianglu kříží s těmi předchozími. Vzal jsem si ženu z Železných hor. Ty jsou napasované severovýchodně od mého domova do Vysočiny. Právě díky mé ženě začal jsem brouzdat i tímto krajem, který symbolizuje Pruchou namalovaný obraz Ptáčnice - Jaro v Železných horách. Tam je sděleno vše. Tajil se nám dech, když jsme spolu navštívili místo předlohy tohoto obrazu. Dotýkali jsme se těly těch míst. Dodnes se tam zastavil čas, bujaré doubravy kolem jsou mi svědkem.

Jako na Boží dlani hřeji se v těchto místech a myslím, že stále mohu kroužit, stále mohu objevovat. Je to ale také záležitost duchovní, kterou si stvrzuji zmíněnými díly a jejich autory, kteří dosvědčují, že to může být celý svět. Na jedno dílo jsem ale zapomněl, Bibli. Tou se jako zlatá nit táhne řeka Jordán. Tu jsem měl možnost shlédnout pouze na fotografiích a v duchu, ale přátelé, když ona mi tolik připomíná… Šlapanku.