Čtení na tyto dny

Horko

voda se poroučí
v tůních
se potápějí básníci
ale nepočteš si

vážka se naklání
ke zvlněnému tichu
všechno už jsem rozbalil
a pořád nic

vyzobali mě plameňáci

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Zeno Kaprál, č. 6/2007, s. 22

Jmenoval se tak televizní pořad s Jaromírem Tomečkem ve druhé polovině osmdesátých let minulého století. Původně to měl být seriál o mnoha dílech, ale nakonec se natočily, myslím, jen tři. Pamatuju se, s jakým nadšením protagonista souhlasil s navrhovanými regiony. „Tam to mám moc rád. O tom se dá povídat.“ Tedy Kroměříž a okolí jsem mu věřil. Ale Ostravu? Mohl mít pěkný vztah k ostravské televizi, kde s ním dělali Lovy beze zbraní. Ovšem libovat si tamní zdravé ovzduší - tady podezříval jsem starého pána z licoměrnosti. Snil jsem o cestě s notářem na Podkarpatskou Rus. (V té době vyloučeno.) Ostatně, mapovat se měla jen Morava. Buď jak buď, Tomečkovo srdce zdálo se mi tehdy být příliš široké. Nakonec to vycítil. „Myslíte?“ zeptal se mne.

A dnes sedím a přemýšlím o krajině svého srdce. Je to místo narození? Tedy Brno? Jistě. Prožil jsem čas prvních čtyř let života na Říčkách v domě, který vlastnila má teta Zdena. (Dnes patří skautům.) Schovávali jsme se v jeskyni Pekárna několik dubnových dnů, kdy tudy táhla fronta.

Je to místo, kde jsem začal chodit do školy? Tedy Litovel? Možná. Bydleli jsme na náměstí. Pamatuju se, jak jsem bruslil na jezírku v parku. To kluziště lemovaly smuteční vrby. V osmačtyřicátém roce měl tatínek volit mezi nástupem do dolů nebo prací lesního dělníka. Rozhodl se pro dřevorubectví a přestěhovali jsme se do chaty v Řásné na Českomoravské vysočině. Odtud, v padesátém roce, na Slovensko. Do Liptovského, tehdy ještě Svätého, Mikuláše. V křoví u Váhu vykouřil jsem první cigaretu s Dušanom Rázusom. Když nebyla žvýkací guma, nahrazovali jsme ji voskem ze svíčky. Výprava s rodiči a bratrem na Kriváň. Bylo to na podzim a napadl první sníh - hnědé kloboučky hřibů na bílém povrchu. Pak chtěli tatínka zavřít. Naštěstí se po třech dnech výslechů vrátil domů. Odjeli jsme do Brna. Tedy Brno? Bydlím v něm trvale od té doby už čtyřiapadesát let. To město je určitě krajinou mého srdce.

Ale pozor! Po maturitě (a roku „sbližování se s dělnickou třídou“ ve Zbrojovce) složil jsem přijímací zkoušky na Pedagogický institut v Karlových Varech. Tam jsem se naučil hrát mariáš. Tam požádal jsem u odvodů vojenskou správu, abych mohl sloužit někde poblíž, jsa zamilován. Tam pobaveně mi vyhověli a dělostřelecký pluk v Sokolově vzdal brzy snahu udělat ze mě topografa, když svěřil mi práci knihovníka.

A potom? Plzeň - půl roku ve státní vědecké knihovně, v jejíchž regálech jsem i přespával. Takže kajícný návrat do Brna. Po prázdninách vychovatel v polepšovně v Bystřici pod Hostýnem. Zajímavý rok pedagogické deziluze. A znovu Brno - úředník pojišťovny. Nadlouho.

Jako zaměstnanec pod penzí mohl jsem se oženit. Celá sedmdesátá i osmdesátá léta jezdili jsme na víkendy a na letní byt do Dobré Vody u Mrákotína, kde jsme si pořídili chatu. Krásné místo. Ostatně dcera Dora krajinu svého srdce umístila právě tam. Jenže v neděli večer jsme museli zavřít okenice a odjet. Do Brna.

Brno je tedy krajinou mého srdce! Ovšem co ty další destinace? Jaromíre Tomečku, lze je pominout? Tím spíš, že dosud nepadla ani zmínka o Strmilově. A přece v něm máme dům (a syn chalupu) a manželka se dokonce stala jeho občankou (byť účelově, abychom dostali dotaci na plyn). V posledních několika letech pobývám ve Strmilově častěji než v Brně a moje srdce je jím čím dál víc zasaženo. Neboť obec Strmilov, od loňského podzimu město Strmilov, je souřadnicí všech siločar, jež vedou moji náklonnost k poznaným místům do průsečíku jediné jistoty, včetně Brna. Přechodné bydliště sice, však pevné stanoviště pohybu sem a tam, oné dýchavičné rozmary kyvadla mého žití.

Vlast, domov rodná zem, samá velká slova - jen zdánlivě narušovaná sentimentálními bonmoty o pověšených kloboucích - nemají vlastně jiný význam než registrační. Skutečnou krajinu srdce nenajdeme totiž v žádném turistickém průvodci vyhotoveném pro jiné, může jim být pouze návodem.

Proto měl bych se teď rozepsat o půvabech Strmilova a jeho okolí, jak předepisuje zadání. Nuže: město Strmilov leží mezi moravskou Telčí a českým Jindřichovým Hradcem na silničním tahu Brno-Budějovice, ohleduplně obtočeno objezdem. Má kostel, hřbitov i kulturní dům a v létě obležený rybník Komorník s kempem. Zeměpisně přičteno již k Čechám (a vždy tak bylo), ač na Moravu jen pár kroků. Blíže než k jihočeské líbeznosti má ještě k Vysočině, Javořice je dobře vidět (temelínské věže ani náhodou). Okolní lesy jsou plné borůvek, hub a tajuplného místa Cimrvaldy u Vlčice, jež nedá klidně spát mé ženě Jarmile, studující jeho historii. Louky a pastviny u vesničky Leština, kde rostou křemenáče, navozují pocity z kosmopolitních prostranství uherských pust, ukrajinských plání a žírných lánů Hané. Procházky se psem u Hamerského potoka jsou natolik privátním typem, že do vlastivědného bedekru letních hostů vlastně nepatří, ale já píšu o svém srdci a o své krajině. A protože nejsem geolog ani botanik, nedoplním už nic ve své výpovědi, svědectví, na jehož očitosti trvám.

Tak chtěl jsem psát o Brně a končím Strmilovem, ale je to stejné, jako bych začal Strmilovem a Brnem končil. Na vizitce také uvádím obě adresy. A co ta ostatní neprobádaná území? Ale vždyť všechna se do mé krajiny vejdou.

 

Pendl
Zeno Kaprál

Jak malinké jsi Brno moje,
tak Strmilov je veliký.
Na zemi vládnou nepokoje,
i v nebi, jenom pomysli!

Což mohu z těla odskočiti
vně odrů dýmat do vinic
a nechat s prázdnou ve zvonici
nehybně viset provazy?
Proto mi běsi udělali?
Mám soudem trestat nehodné?
To po mně nechtěj! Zákon pálí.
Hleď: taju jako voskovec.
A plandá za mnou talár svatý,
když naboso jdu mezi lid
jak škytající pasant jatý
ohnivou vodou víry zpit.

Tak dlouze se mi trvat zdáte
vy místa krátkých pobytů.
Jenom tím neklid zakrýváte
být chvíli tam a zase tu.


Zeno Kaprál - (1941) básník, autor mnoha sbírek poezie. Žije v Brně a ve Strmilově. Člen Rady Obce spisovatelů

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu