VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V dalším pokračování seriálu o pozoruhodných dřevinách Pohanska se seznámíme s jilmy. Většinou jde o statné, opadavé stromy. Charakteristické jsou svými na bázi výrazně asymetrickými listy. Šíří se kulovitými jednosemennými, dokola křídlatými nažkami. V mírném pásu severní polokoule roste několik desítek druhů jilmů. V České republice se vyskytují tři původní druhy - jilm horský, jilm vaz a jilm habrolistý. Odlišit od sebe jednotlivé druhy jilmů je poměrně náročné. Nejlépe je poznáme podle plodů, které ovšem dozrávají již na jaře, takže celé léto a podzim tyto rozlišovací znaky chybějí.

Jilmy byly dříve zcela běžnou součástí lužních lesů. Dr. Nožička ve své známé studii o vývoji jihomoravských lužních lesů uvádí, že jilm habrolistý byl od raného středověku jednou z nejčastějších dřevin této oblasti, a to spolu s osikou, olší a vrbami. Hojně byl zastoupen až do poloviny minulého století. Avšak v 60.-70. letech byla populace jilmů v Evropě téměř zdecimována infekční houbovou chorobou - grafiózou, pocházející ze Severní Ameriky. Houba je přenášena lýkožroutem, z jehož chodbiček v lýku postupně prorůstá do dřeva a ucpává cévy stromu, který potom usychá.

Zejména jilm habrolistý je velmi náchylný na zmíněné mykózní onemocnění cévních svazků. Do současnosti přežil pouze ve formě kořenových výmladků po odumřelých stromech, vzrostlé stromy se proto dnes v krajině téměř nevyskytují. Také ostatní dva druhy byly chorobou silně postiženy. V lesích Biosférické rezervace Dolní Morava jsou proto mohutné jilmy již velkou vzácností a téměř vždy se jedná o jilm vaz, který se jeví přece jen odolnější. Jilm horský, jak už napovídá jeho název, se v popisovaném území vyskytuje okrajově, neboť je spíše dřevinou středních a vyšších poloh.

Jilm vaz

Jilm vaz dosahuje 35 m výšky a průměru kmene až 2 m. Dožívá se maximálně 400 let. Kmen často mívá boulovité výrůstky a četné výmladky. Na bázi kmene se tvoří mohutné, nápadně zploštělé, deskovité kořenové náběhy. Větve jsou plošně rozložené s dvouřadým uspořádáním listů, které tvoří dokonalou listovou mozaiku, čímž silně zastiňují půdu. Střídavé listy jsou vejčité až obvejčité, 7-15 cm dlouhé, dvakrát zubaté se zuby I. řádu kupředu zahnutými. Na bázi jsou výrazně asymetrické, velmi krátce řapíkaté, na spodní straně hustě měkce chlupaté. Na podzim se listy barví slabě dožluta. Kvete zjara, ovšem později než ostatní domácí jilmy. Květy ve svazečcích po 20-40 jsou převislé a na dlouhých stopkách, které se za plodu ještě prodlužují. Semeno je uloženo ve středu okrouhlé až eliptické, na okraji hustě brvité, křídlaté nažky. Plody zrají už na konci jara, hned opadávají a velmi rychle, téměř masově klíčí, ale mohou i přelehávat.

Vaz je dřevina snášející zástin, zvláště v mládí. Mladé rostlinky dovedou růst v hlubokém stínu, kde se větví do plochy tak, aby se listí navzájem nezastiňovalo. V požadavcích na vláhu má vaz velké rozpětí. Roste sice v lužních lesích s vysoko položenou hladinou spodní vody a snáší dlouhotrvající záplavy, ale vydrží i tam, kde hladina v létě silně poklesne, půda vyschne, ztvrdne a popraská. Vaz řadíme právem mezi náročné listnáče, poněvadž je vázán na hluboké živné půdy obohacené dusíkem. Snáší však i zasolené půdy. U nás je vaz součástí stromového patra lužních lesů spolu s dubem letním, jasanem a jilmem habrolistým. Těžiště rozšíření je tedy v úvalech velkých řek. Z oblasti lužních lesů zasahuje do přilehlých pahorkatin.

Vaz byl vždy jen dřevinou vtroušenou do lužních lesů a při těžbě nebyl od jilmu habroJistého rozlišován. S účinky jilmové choroby se jeho zastoupení relativně zvýšilo, neboť mizí jilm habrolistý, zatímco vaz se doposud zdá odolnější. Podobně jako u ostatních jilmů bylo a je vysoce ceněno jeho kruhovitě pórovité dřevo, často s tmavým jádrem a zajímavou texturou, které se používá na výrobu dýh, intarzií apod. Kromě dřeva se dříve zpracovávalo i lýko, podobně jako lipové. Místy se osekávaly větve pro letninu na krmení dobytka. V lidovém lékařství se užívá nálevu z kůry mladých větví proti průjmu, při poruchách trávení, zevně pak ke koupelím při hemoroidech a jako kloktadlo při zánětech dutiny ústní.

Poslední mohykáni na Pohansku

V legendární knize Zelená perla o jihomoravských lužních lesích od Bohumila Lošťáka, bývalého ředitele lesního závodu Židlochovice, autor popisuje jilm habrolistý z Pohanska jako největší v českých zemích. Bohužel neuvádí jeho rozměry, ale z fotografie lze odhadnout, že tento úctyhodný jedinec mohl měřit přibližně 500-550 cm v obvodu. Dnes lze ovšem stromovité exempláře semenného původu (nikoliv z kořenových výmladků) spočítat na prstech jedné ruky. Pěkná malá skupinka možná posledních stromů roste na úpatí lesa Kolby nad Pouzdřany.

O něco lepší je situace jilmu vazu. Dnes nejmohutnějším známým stromem oblasti je jilm rostoucí na okraji lesa a louky pod cestou vedoucí od Pohanska směrem na východ k Láníčkově louce. Obvod kmene měří 582 cm, výška 18 m. Strom je zcela vitální. Další trojice jedinečných vazů roste na loučce u silnice nedaleko zámečku Lány. Obvod kmene nejstatnějšího jilmu měří 535 cm, výška 25 m.

Na mohutné vazy je bohatý lesní porost Malé lány přiléhající k ještě nezregulovanému břehu Dyje pod Břeclaví, kde donedávna rostlo několik obřích jedinců s velmi nápadně vyvinutými mohutnými kořenovými lištami a s obvodem kmene přes 4 m. Bohužel v roce 2001 naráz odumřely. Najdeme zde ale jejich zdatné nástupce s obvodem kmene 394 cm a výškou 35 m.

Posledním velmi mohutným vazem byl donedávna strom v lesním porostu mezi Dlouhým hrúdem a Dyjí. Obvod kmene měřil 440 cm. Jeho kmen, nahnutý jako šikmá věž v Pizze, podlehl před několika lety vichřici a dnes zde najdeme pouhé čtyřmetrové torzo kmene, z něhož ještě v roce 2004 vyrůstala jedna drobná zelená větev.

Popisovaní velikáni jistě stojí za zhlédnutí. Kvůli grafióze totiž další generace jilmů takových rozměrů už pravděpodobně nedoroste. Doufejme, že poslední mohykáni, kteří přežili genocidu svého rodu, mají geneticky zakódovánu odolnost vůči této infekční chorobě a že tuto vlastnost předají i svému potomstvu.

Srovnání se světem

V ČR nejmohutnější památný jilm vaz roste u obce Višňová u Frýdlantu. Je nazýván „Vaz v Poustce“ a nachází se v údolní nivě potoka Smědé u protipovodňové hrázky. Jeho obvod měří 482 cm, výška 35 m. V CHKO Poodří roste vaz s obvodem 620 cm, výška dosahuje 33 m (Dreslerová 2005), který ovšem vznikl srůstem několika kmenů. V databázi prof. Bayera se nachází mohutný jilm vaz s obvodem 550 cm a výškou 26 m v parku Mošnice (okr. Pardubice). Na sousedním Slovensku je nejstatnějším památným vazem „Brest v Balogu nad Ipľom“ v CHKO Štiavnické vrchy s obvodem kmene 495 cm, výškou 17 m a věkem odhadovaným na 250 let.

Jako největší mezi památnými stromy je u nás uváděn jilm habrolistý z Uhřic rostoucí v bývalé zámecké zahradě. Dnes je to již mrtvé torzo s obvodem kmene 641 cm, výškou 23 m a odhadovaným věkem 400 let. Důstojným nástupcem je jilm z Nového Hrozenkova (okr. Zlín) s obvodem 630 cm a výškou 30 m. Tento jedinec je nyní pro mě největší známý jilm habrolistý na světě, neboť na Slovensku je nejmohutnějším památným stromem „Brest u Papaji“ (Makov, okr. Čadca) s obvodem kmene 626 cm, výškou 26 m a odhadovaným věkem 400 let.

Z Británie se uvádí jako nejmohutnější vaz exemplář z Ferry Farm (Harewood, Cornwall) s 559 cm v obvodu a výškou 24 m. V Nizozemsku (Eibergen, Gelderland) to je strom s pouhými 280 cm v obvodu a výškou 27 m. Zato v Belgii je nejmohutnějším jilmem exemplář s 630 cm v obvodu a výškou 20 m.

Doc. Dr. Ing. Petr Maděra - Lesnická a dřevařská fakulta MZLU v Brně