VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

K charakteristickým dřevinám rostoucím v říčních nivách patří topoly. Život topolů je úzce vázán na písčité náplavy, jedině zde mohou totiž vyklíčit jejich drobná semena. Bohužel tyto biotopy jsou dnes v důsledku regulací řek velmi vzácné a některé druhy topolů se dnes postupně stávají ohroženými dřevinami. V České republice přirozeně rostou tři druhy topolů a jeden ustálený kříženec. Všeobecně rozšířený je topol osika, dále je to topol bílý, jejich křížencem je topol šedý. Posledním druhem je topol černý, který je uveden v červeném seznamu ohrožených druhů rostlin ČR. Topoly jsou relativně krátkověké dřeviny, ale díky rychlému růstu mohou dorůstat velmi značných rozměrů. V dyjsko-moravském luhu lze najít mohutné exempláře topolu bílého, topol černý je zde již velmi vzácný.

Linda

Topol bílý, linda, je strom velkých rozměrů se silným kmenem a košatou korunou, na suchých stanovištích se vyskytuje pouze jako keř. Dosahuje výšek až 40 m, průměru kmene 1,5-2 m a dožívá se maximálně 250 let. Patří mezi naše nejrychleji rostoucí dřeviny. U lindy je nápadná dlouho se udržující světlá hladká kůra. Měkké dřevo má žlutohnědé jádro, na čerstvém řezu roní okrovou mízu zvláštní vůně („medák“). Kořenový systém je všestranně rozvinutý, tvoří velmi silné kořenové výmladky, zejména po smýcení (až do vzdálenosti 15 m od kmene). V olistění pozorujeme heterofylii (různolistost); na rubu stříbřitě bíle plstnaté listy jsou na dlouhých výhonech dlanitě laločnaté, na krátkých větvičkách okrouhlé, vykrajovaně zubaté. Linda je dvoudomá dřevina, květy jsou uspořádané v převislých jehnědách, samčí květy mají tyčinky s červenými prašníky, samičí zelenavé blizny. Strom každoročně bohatě plodí. Velmi drobná ochmýřená semena, do uzrání ukrytá v tobolkách, jsou větrem unášena na velkou vzdálenost.

Linda je světlomilná dřevina, mladé rostliny snášejí obstojně slabší zastínění. Zřejmě podle nároků na vláhu pozorujeme u lindy dva protikladné ekotypy, které jsou spojeny přechody. Zatímco linda lužního lesa vyžaduje snadno přístupnou vodu v půdě, vydrží stepní a polopouštní linda v podmínkách extrémního nedostatku vláhy. Druh snáší dobře změny vodního režimu, je odolný proti dlouhotrvajícím záplavám. Také v nárocích na půdu má velké ekologické rozpětí. Nejlépe se lindě ovšem daří na písčitohlinitých živných náplavech v inundační oblasti luhů, kde dosahuje největších rozměrů. Může však také růst na vátých píscích a suchých vápnitých půdách. V polopouštních oblastech obsazuje i dosti slané půdy. Z našich dřevin je to asi nejodolnější druh vůči zasolení. Vydrží také v oblastech s minimálními srážkami.

V lužním lese postupuje dál do nitra luhu až do společenství dubu, jasanu a jilmu. Mimo luh se objevuje na stanovištích, jako jsou opuštěné úvozy, pískovny, hliniště, cihelny a další místa s obnaženým půdním povrchem, kde se nějaký čas udrží vlhký až mokrý povrch půdy, umožňující vyklíčení. Často jde o druhotná stanoviště, na které linda nalétá s pionýrskými dřevinami.

Areál druhu sahá od střední a východní Evropy přes Sibiř až po řeku Jenisej, zasahuje do Malé, Přední a Střední Asie až po Himálaj. U nás je linda složkou lužních lesů, v měkkém luhu vytváří společenství s vrbou bílou a topolem černým (Polabí, Poohří, Moravský a Dyjskosvratecký úval, Oderská nížina). V naší krajině ji mimoto najdeme roztroušeně všude v nižších polohách. V Čechách pravděpodobně není původní.

Kvalila dřeva je všeobecně horší než u osiky a černých topolů. Linda má roztroušeně pórovité dřevo rozlišené na jádro a běl, odlupčivé, skvrnité a málo trvanlivé, na druhé straně však některé stromy poskytují výborné dřevo na dýhy a dávají dobrý materiál na stavby. Dobře odolává větrům, což se osvědčuje hlavně v ochranných lesních pásech. Je odolná v oblastech se znečištěným ovzduším. Kůra z mladších větví obsahuje glykosidy salicin a populin, používá se při onemocněních močového měchýře, jako prostředek protihorečnatý a uplatňuje se také do koupelí proti nadměrnému pocení nohou.

Velikáni na Pohansku

Nedaleko zámečku Lány roste solitérní nejmohutnější topol bílý v oblasti. Obvod kmene v prsní výši měří 606 cm, výška činí 17 m. Jeho prolámaná koruna působí velmi impozantně, mohutný silně vyhnilý kmen však obrůstá husté křoví. Další obr se nachází na okraji porostu Malé lány. Obvod kmene dosahuje 564 cm a po kmeni se táhne dlouhá prasklina, výška je 33 m. Strom je obklopen několika generacemi potomků. Na břehu neregulovaného úseku Dyje podél porostu Malé lány, na typickém stanovišti s uloženinami naplaveného písku, je ohnisko výskytu topolů bílých. Jeden z mohutných exemplářů dosahuje obvodu kmene 511 cm a výšky 23 m.

Srovnání se světem

Největší exemplář topolu bílého mezi památnými stromy ČR má obvod 728 cm a výšku 34 m. Nazývá se „Linda na Brodech“ a nachází se na levém břehu Ohře u obce Lenešice (okr. Louny). Ještě mohutnější velikán však roste v katastrálním území obce Suchá Loz (okr. Uherské Hradiště) a dosahuje v obvodu 780 cm. Koruna je nasazena v 5 m a celková výška činí 28 m. Tento jedinec se nachází na poli v údolí vzdáleném asi 16 m od potoka. Jeho zdravotní stav je oslaben polámanými větvemi v koruně a částečně proschlou korunou. Na Slovensku je nejmohutnějším památným stromem exemplář z parku Gen. Petrova v Košicích s obvodem kmene 661 cm a výškou 24 m.

V Belgii se nachází v parku Kasteel van Hex jedinec s obvodem kmene 471 cm, v Nizozemsku (Laren, Gelderland) je největším známým stromem topol s obvodem kmene 480 cm a výškou 20 m. Z Anglie byl jako nejmohutnější uváděn jedinec s pouhými 364 cm v obvodu kmene (Weston Lullingfields, Shropshire), nyní dokonce jedinec s 298 cm v obvodu kmene a výškou 27 m (St. Albans, Hertfordshire), nepočítáme-li strom s obvodem kmene 52l cm a výškou 24 m, měřený ovšem pod rozdvojením kmene ve výšce 1,2 m. Národní registr velkých stromů lesů USA (St. Charles, Illinois) uvádí topol s obvodem 668 cm a výškou 28 m.