VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ve starém Řecku patřily sport a sportování k těm nejúctyhodnějším činnostem. Tvořily součást života antické polis a především součást posvátných rituálů, které stály v základu celého společenského dění. Ať již se jednalo o sporty individuální, anebo o kolektivní hry, každé soupeření mělo vysoce symbolický význam. Sportovci ve svém klání a zápolení dramatizovali původní prazáklad života celé pospolitosti, a proto nebylo vůbec náhodné, že jejich zápolení se úzce prolínalo s náboženskými slavnostmi.

Sport a hry byly celou antickou obcí brány smrtelně vážně, protože symbolizovaly základ, z něhož celé společenství vyrůstalo. Šlo tehdy o to, že v podobě sportovních utkání byla dramatizována přímo posvátná závaznost norem a pravidel, podle nichž si závodníci a sportovní soupeři počínali. Každé soutěžení zúčastněným připomínalo, že obec a její občané existují jen díky pravidlům, která si kdysi sami zadali a která od té doby dodržují. Pokud by tato pro všechny stejně platná a závazná pravidla přestala existovat, obec by se dříve nebo později rozpadla.

Na první pohled se zdá, že nemá příliš smyslu, když se dospělí lidé předhánějí v tom, kdo z nich dohodí dále kusem zašpičatělého dřeva, anebo kdo vícekrát za stanovený čas dopraví soupeři na vyznačenou část jeho území určitý předmět. Podstatné na tom všem ve skutečnosti je, že se to děje podle dohodnutých norem a pravidel. Absolutní závaznost všemi přijatých norem je tímto počínáním demonstrována natolik významně, že ve srovnání s tím není opravdu podstatné, kdo dohodí o jaký kus dále, anebo který tým zvítězí v řádném či prodlouženém čase na góly.

Je příznačné, že staří Řekové si vystačili při všem tom sportování s minimem rekvizit a technických pomůcek. Lidská síla, hbitost a šikovnost stačila k tomu, aby demonstrace závaznosti pravidel mohla proběhnout způsobem důstojným a zároveň vzrušujícím. Právě v tomto smyslu platilo, že není důležité zvítězit, nýbrž zúčastnit se.

Zůstat obchodovatelný

Jako kdyby i v oblasti sportu dnes přestávaly platit vysoké kulturní obsahy, které v dávných dějinách tuto činnost provázely. Čím méně smyslu ve vzájemném zápolení a soupeření zůstává, tím více má být tato nevratná kulturní ztráta vynahrazena dvojím způsobem: jednak mají závodníci k dispozici stále sofistikovanější a silnější techniku, jednak sportováním protéká stále mohutnější proud peněz. Jako kdyby silné motory a tučné odměny mohly postupující ztrátu smyslu sportování nějak kompenzovat. Jak poznamenává americký sociolog Christopher Lash: Cílem sportování ani dnes není zvítězit, cílem sportování je - zůstat obchodovatelný.

Sportování se stalo byznysem jako mnoho dalších věcí, které původně nebyly vůbec určeny k obchodování. Stává se z něj jakýsi velkoprovoz, ve kterém dosažené sportovní výkony a rekordy slouží jako normy, jež musí splnit ten, kdo chce být v onom provozu na celou další sezonu zaměstnán. Zároveň se profesionální sportování nenápadně mění v přívěšek reklamy. Ne všichni sportovci jsou tak úspěšní, jako basketbalista Michal Jordan, který v roce 1992 dostal za reklamu na obuv značky Nike zaplacenu částku rovnající se sumě všech výplat, jež si za stejný rok vydělaly tisíce dělnic, které v Indonésii tuto sportovní obuv za 15 centů na hodinu vyrábějí. Nejde však o podobné křiklavé nerovnosti, jedná se o princip. A princip, na němž je založeno sportování, se radikálně změnil.

Změna principu

Činnost, která dříve byla naprosto výjimečná, protože se dotýkala přímo posvátných základů lidského spolužití, se změnila jen v jeden z možných způsobů vydělávání. Aktivní sportovní kariéra je stále více jen nutným předstupněm k tomu, aby se člověk mediálně zviditelnil, a tedy mohl ve svém postsportovním životě svoji všeobecnou známost náležitě zúročit. Jak dosvědčovali po letní olympiádě v Atlantě mnozí sportovci, měli v průběhu sportování neodbytný pocit, že celé to velkolepé představení by se nejraději obešlo úplně bez nich. Mezi početnými týmy organizátorů, realizátorů, mediálních pracovníků a finančních agentů, marketingových poradců a nezbytných lobbistů se sportovci cítili tak trochu ztraceni a téměř nadbyteční.

Spolu s proměnou charakteru sportování se mění také vztah mnoha sportujících k přírodě. Zatímco naši antičtí předchůdci zasazovali svá sportoviště vhodně do přírodní kulisy, která jejich kouzlo dotvářela a kterou respektovali, našim sportovištím příroda vyloženě překáží. Stavební práce, které doprovázejí každou významnější sportovní událost, v přírodě nenechají kámen na kameni. Ražba lomu nedevastuje přírodu o mnoho více než výstavba areálu pro větší zimní sportovní hry. Příroda musí být správně vytvarována, důkladně perforována pro potřeby vedení kabelů a další nezbytné infrastruktury, kopce musejí být patřičně srovnávány a roviny vhodně nakloněny. Na sportovištích mezinárodního významu po celé slavnostní události ještě mnoho let tráva neroste, jak se o tom přesvědčili pořadatelé Olympijských her nejen v Grenoblu.

Pro silné stroje, které v řadě nově vymyšlených disciplín stále více nahrazují svaly sportovců, není příroda malebnou kulisou sportování, ale pouhou překážkou, kterou je třeba překonat pro dosažení větších efektů a vyšších rychlostí. Samotný sportovec je v lepším případě od přírodního prostředí bezpečně oddělen, v případě horším z něj odebírá pouze zplodiny. Do naprosté dokonalosti je tento princip doveden v případě jakéhosi sportu, jenž spočívá v tom, že lyžař jede ve stopě motorového vozidla a svými plícemi filtruje zplodiny z výfuku motorky uhánějící zablácenou krajinou.

Není obtížné předpovědět další vývoj profesionálního sportování. Je evidentní, že lidský organismus má své limity, takže není schopen donekonečna plnit očekávání těch, kdo podnikají ve sportovním byznysu. Nových rekordů bude dosahováno stále více pomocí přesnější měřicí techniky než pomocí závratnějších výkonů. V běhu na kratší vzdálenosti budou moci lepší hodinky vylepšit lidské možnosti už jen o setiny vteřiny, ve sportovním sáňkování o pouhé tisíciny. Jistě bude každý nový rekord oslavován stále bombastičtěji a dotován odměnami stále vyššími. Co je to ale platné, když původní smysl všeho toho počínání si časem už ani medailisté nevybaví.

Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. - katedra sociální práce Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity