VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Chceme-li města pro lidi, města obyvatelná, s příjemným veřejným prostorem odrážejícím kvalitu demokracie, musíme změnit přístup k jejich plánování. Klíčem je porozumění potřebám a návykům lidí, obyvatel měst a jejich návštěvníků. A ty se mění, stejně jako se proměňuje věková struktura, pracovní návyky včetně dojíždění, přístup k různým sociálním skupinám, handicapovaným, maminkám s dětmi, seniorům.

Staré pravidlo architektury říká, že forma podporuje funkci. Uspořádání veřejného prostranství, jeho vybavení, prostupnost, logika doplňujících prvků může z náměstí, parku či z nábřeží udělat nesmírně příjemné živé místo, neustále plné lidí, kteří se tam rádi a dlouho zdržují. Může z něj ale také vytvořit hluchý, impotentní prostor, kterým člověk jen tak projde, když musí, a ani se tam nezastaví. Přitom ta druhá varianta často stojí mnohem více peněz. Dobrému návrhu revitalizace veřejného prostranství tedy musí předcházet kvalitní analýza a pochopení, proč a jak (ne) funguje. Osvícená městská správa by měla své veřejné prostory zmapovat komplexně v generelu veřejných prostranství, pojmenovat si přínos jednotlivých náměstí, ulic, parků či nábřeží pro genia loci a atraktivitu města a pak je postupně proměňovat postupem výše popsaným tak, aby posílila jejich přednosti.

Naši kolegové z Project for Public Spaces v New Yorku doporučují osvědčené pravidlo deseti. Město ať si identifikuje svých deset magických veřejných prostranství a na každém z nich ať vyhledá a upraví deset dílčích prvků a zákoutí, které příjemnou atmosféru těchto míst podporují. Je to jednoduché a nemusí se čekat, až budou desítky a stovky milionů na komplexní a drahé rekonstrukce.

RNDr. Miroslav Kundrata, ředitel Nadace Partnerství

Není třeba se ptát na smysl. Bez koncepčního plánování daného území jej není možno řešit. Předpokladem je přistoupit k městu jako k celku řešenému v časových či prostorových etapách. Jednotlivé etapy mají společného jmenovatele - pojící prvek, přitom mohou být záměrně řešeny pro různé zájmové a věkové skupiny, nabízet odlišná využití. Do konkrétního veřejného prostoru nelze vmáčknout vše, do jednotlivých částí chápaných jako celek ano.

Je nezbytné pátrat po jiných názorech a náhledech na dané místo. Jen za přispění odborníků a budoucích uživatelů, ať občanů, firem či institucí, je možno zvolit nejlepší variantu (případně kombinaci variant). Propojit minulost s budoucností a vytvořit fungující celek, který bude respektovat různé záměry. Kompromisem lze dojít i k novému záměru (například při rekonstrukci sítí jejich posunutím získáme místo pro alej), nalézt prostoru novou funkci.

Bez jasné koncepce prostor nepřitáhne veřejnost, neposkytne nutné zázemí a brzy upadne v zapomnění a nezájem. Budeme ho muset řešit znovu a investovat do jeho obnovy.

Ing. Alexandra Koutná, Ing. Kateřina Novotná, Veřejná zeleň města Brna

Jen takový, jaký mu dáme. Domnívám se, že urbanismus je od jisté doby v krizi spolu se všemi typy plánování a prognózování. A kde chybí myšlenky, nastupují slova. Koncepční plánování je prostě plánování, neboť nekoncepční plánování už žádným plánováním není. To, co si však představuji pod důrazem na koncepčnost, je především důraz na individuální řešení lokálních problémů. Takzvané městské, venkovské nebo třeba periferní prostředí je natolik složité, že naštěstí vzdoruje všem opakovatelným metodám a zobecňování. To znamená, že smyslem koncepčního plánování veřejných prostranství je vytvořit vždy novou realistickou koncepci. Pro každý jednotlivý případ znovu a znovu. Odráží to i naši opakovanou zkušenost, že kvality umíme dosahovat jen v poměrně malých měřítcích skrze často protichůdné přístupy. Koncepční plánování je tedy prostě plánování míst pro život. Jinou otázkou zůstává, do jaké míry je tato společnost schopna se nějakým plánům podřídit.

MgA. Jakub Filip Novák architekt, studio No architects

U slova koncepční vnímám silně význam „početí“, začátek nového života. A obdobně k novému životu vidím i pro koncepční plánování veřejných prostor jako nezbytné domluvit se na společných hodnotách a na tom, co je pro jejich ochranu a rozvoj třeba udělat.

Vize, principy, pravidla a aktivity, na nichž se společnost dohodne, mají vliv nejen na samotný prostor (jeho vymezení, ztvárnění, vybavení a údržbu), ale i na chování lidí. Některé typy veřejného prostoru už svým ztvárněním dávají najevo, že jsou monofunkční a přístupné či vhodné jen pro některé skupiny občanů. Jiné nabízejí celou škálu využití. Pro některé funkce jsou pravidla zakotvena v zákonech (o provozu na pozemních komunikacích), jinde se domlouvají přímo uživatelé. Právě ta ad hoc domluva je důležitou školou komunikace: Vzpomeňme na děti na pískovišti - v tom prvním veřejném prostoru se učíme navazovat kontakty, řešit konflikty a vůbec akceptovat naši různost.

Proto si myslím, že je pro život společnosti důležité systémově a systematicky podporovat místa, která nabízejí širší škálu funkčního využití, zapojení více skupin obyvatel. Umožňují tak kromě idylického komunitního života i jistou demonstraci latentních konfliktů ve společnosti. Nechceme-li diskriminovat některé skupiny, je nutné zajistit celou řadu typů veřejného prostoru a pečovat o jejich kvalitu, dostupnost a vzájemné propojení.

Úpravy a péči je třeba nějak zajistit, ba dokonce financovat, a to vyžaduje rozvahu, stanovení priorit a odpovědnosti - tedy koncepční přístup. Hierarchizace prostorů by měla v území vymezit nejdůležitější společenské funkce a potřebné vazby. Srozumitelné a přiměřené úpravy prostoru pak usnadňují orientaci a nabádají k vhodnému chování. Stanovení priorit může nejen zjednodušit rozhodování, jaké aktivity v konkrétním veřejném prostoru podporovat, ale může přinést i úspory při správě a údržbě.

Michaela Valentová, Ústav pro ekopolitiku

V centru Tokia nenajdete staré město s pěšími zónami a hlavním náměstím uprostřed, ale uzavřený a zcela nepřístupný komplex císařského paláce, něco na způsob pekingského Zakázaného města. Na klasické náměstí nenarazíte ani nikde jinde v tomto mnohamilionovém městě, které je jinak plné rušných ulic a křižovatek. Navíc se zdá, že veřejný prostor náměstí nikomu zásadně nechybí. Přitom ulice jsou tak úzké, že vyvýšené chodníky naleznete jen na těch hlavních, a to i v samém centru města. Stejně tak veřejných parků zde uvidíme jen několik málo, vesměs byly zpřístupněny - podobně jako u nás - teprve před sto padesáti lety, a vstup je do mnohých z nich i dnes zpoplatněn. Úsporné zacházení s místem a vysoká hodnota nedostatkové půdy (a tím i prostoru města, které je na ní vystavěno) je cítit z dokonalého využití, perfektního zpracování a úzkostlivé údržby i toho nejzapadlejšího uličního zákoutí. Přívaly nedělních chodců v centru se chytře řeší celodenní uzavírkou hlavních ulic pro automobilový provoz, které se jako mávnutím proutku mění v celé své šířce v atraktivní korzo.

Záměrně uvádím příklad třetí nejvyspělejší ekonomiky světa. Jak potom chceme my v naší situaci řešit nedozírné plochy stovek náměstí, městských parků, všech typů veřejných komunikací, nekonečné „zeleně“ mezi bloky paneláků přecházející v rozsáhlé lesoparky? Jak každodenně používáme tento prostor, přitom často velmi nehostinný? Co skutečně děláme na našich náměstích a co bychom na nich chtěli dělat? Kolik veřejného prostoru potřebujeme k našemu životu? A kolik si ho můžeme dovolit udržovat, když v zimě nejsou peníze ani na prostý úklid sněhu?

Zamysleme se, jak relativně málo veřejného prostoru najdeme v historických centrech našich měst a jak intenzivně a flexibilně byl přitom užíván! Diskuse o veřejném prostoru je u nás spíše na začátku, ale míchačky s betonem se točí vesele dál.

Osamu Okamura, šéfredaktor časopisu ERA21