VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V čísle věnovaném české sídelní stopě v Banátu je bezesporu nezbytné podívat se na to, jak se vlastně Češi do oblastí, které dnes leží za třemi hranicemi, dostali (připomeňme ovšem, že poměrně zevrubně jsme se tomuto tématu věnovali již v 15. zvláštním vydání Veroniky nazvaném Karpaty - Krajina a lidé, 2002, s. 11-16, mimo Veroniku pak zejména ve studii Česká kolonizace Banátské vojenské hranice na území srbsko-banátského hraničářského pluku. In: Od Moravy k Moravě. Z historie česko-srbských vztahů v 19. a 20. století. Sborník Matice moravské a Matice srbské. Brno 2005, s. 65-69 aj.). Příčiny českého osídlení Banátu je zapotřebí hledat poměrně hluboko v minulosti, dokonce až v dobách tragické bitvy u Moháče v roce 1526. Důsledkem této bitvy byl nejen nástup Habsburků na uprázdněný český a uherský trůn, ale také obsazení velké části Uher vítěznou osmanskou říší, která si z Budína udělala sídlo svého nejsevernějšího pašaliku. Hranice osmanské říše se tehdy prostírala na jižních svazích slovenských Karpat a zpět k jihu se stáčela 70 kilometrů od Bratislavy. Tak tomu bylo po celých následujících sto padesát let, než se turecký sultán Mehmed IV. rozhodl definitivně pokořit habsburskou říši. Jak jinak, než zničením jejího hlavního města, Vídně. Bylo to ale z hlediska tureckého špatné rozhodnutí. Po velkém křesťanském vítězství u Vídně 12. září 1863 totiž začala hvězda osmanské říše pozvolna hasnout. Vbrzku císařské armády dobyly zpět celé Uhry a Slavonii. Po skončení velké vídeňské války a uzavření míru ve Sremských Karlovcích (1699) získala monarchie s výjimkou staré historické země Banátu zpět prakticky celé území, jež připadalo uherskému království před rokem 1526. Definitivně se pak říše usadila v jižních Uhrách po další vítězné rakousko-turecké válce vedené v letech 1716-1718, kdy po dobytí Bělehradu osvojil slavný turkobijce Evžen Savojský také celé území Banátu.

Oblast Banátu, velké pomezní země, přes niž se přehnaly všechny turecko-rakouské války, byla po roce 1718 (a znovu po další, tentokrát pro monarchii nepříliš úspěšné turecké válce v letech 1735-1739) zcela zpustošena a vylidněna. V odlehlých osadách zde žilo nepočetné srbské a rumunské obyvatelstvo. Aby měla říše z poměrně úrodné oblasti - větší část Banátu je totiž rovinatá - užitek, začala do země zvát kolonisty. Nejprve Němce z různých oblastí říše, ale nejen z ní. Později také Slováky, Maďary, Rusíny… Na konci celého kolonizačního procesu do této oblasti začali přicházet také čeští kolonisté.

Severní Banát byl poměrně brzy po dobytí připojen zpět k zemím koruny Svatoštěpánské, na jihu území, podél tureckých hranic, ovšem císařovna Marie Terezie nechala zřídit tzv. Vojenskou hranici. Ta se již před tím táhla v širokém pásu podél turecké hranice v charvátských zemích, nově budovaná Banátská vojenská hranice tak vlastně obranný pás habsburské monarchie proti osmanské říši dokončila. Její jižní výspu tvořil Dunaj. Západní část hranice, kolem měst Pančevo (Pantschowa) a Bela Crkva (Weisskirchen), charakterizovaly roviny, v té době však jejich větší úrodnosti bránily písky, dostávající se na zušlechťovaná pole větry z písečné pouště zvané dnes Deliblatska peštera, rozkládající se mezi oběma městy (později byla tato jediná evropská poušť právě proto z větší části zalesněna). Bezprostředně za Belou Crkvou, za řekou Nerou, která se nedaleko tohoto města vlévá do Dunaje, však začínala hornatá, karpatská část Banátské vojenské hranice, prostoupená hřebeny Banátských hor (v rámci hranice zejména pohoří Almăj), které poměrně příkře spadají do Dunaje a tvoří známou dunajskou soutěsku, klisuru, tehdy velmi těžce prostupnou. Vojenská hranice byla zajímavou institucí. Neplatila v ní mnohá pravidla jinde v té době v říši nedotknutelná. Její převážně rolnické obyvatelstvo bylo svobodné, zbavené poddanských povinností a roboty. Muži se ale až do vysokého věku museli jistou část roku pravidelně věnovat vojenským cvičením, aby byli schopni odrazit případný turecký útok. Za to však obyvatelé hranice platili nižší daně, při příchodu získávali výměry půdy, o nichž by se jim, vesměs chudým druho- a dálerozeným rolnickým synům či malým řemeslníkům, v původním domově ani nemohlo snít, na poměry v habsburské monarchii zde panovala poměrně velká náboženská svoboda, vojenský erár kolonistům pomáhal (mnohdy spíše měl pomáhat) s budováním obydlí, v prvních letech získávali osadníci bezplatně osivo, dokonce i dobytek. To byly podmínky, pro které se na hranici odcházelo a pro které byli noví osadníci ochotni zapomenout i na to, že pokud by se sultánu či císaři zamanulo války, byli by první na ráně útočících tureckých vojsk.

Je jen logické, že nejprve byla kolonizována všechna území v rovinaté části banátské hranice. Její hornatá část zůstávala dlouho jen velmi spoře osídlená. Až do konce 18. století zde žilo na řídkých horských samotách - salaších, jen rumunské obyvatelstvo, živící se často spíše než pastevectvím a zemědělstvím zbojnictvím, a dále jen tu a tam umístěné vojenské posádky. To ale vojenské úřady nemohly potřebovat. A proto od počátku 19. století věnovaly zvýšenou pozornost také kolonizaci těchto oblastí Banátské vojenské hranice. Tak začala poslední velká kolonizace v rámci habsburské monarchie, která se z velké části odvíjela z Čech, a to jak z českých, tak z německých obcí. Z Moravy do této části hranice prakticky žádné kolonizační proudy nepřitékaly.

První čeští kolonisté přišli do banátských hor v letech 1823-1826. Tito lidé však nepřibyli jako hraničáři, ale jako nájemní dřevorubci jednoho z četných podnikatelů obohacujících se na vojenském eráru. Založili dvě nejstarší české osady, nazvané údajně podle dcer podnikatele, Elizabethfeld (osada brzy zanikla v důsledku nedostatku vody) a Sv. Helenu, a až poté, co jim skončila nájemní smlouva, se stali plnohodnotnými hraničáři. Teprve druhá vlna, probíhající v letech 1826-1830, byla spojena s vojenskými úřady, které prováděly nábor přímo v Čechách. Banátská hranice se jevila díky nabízeným podmínkám doslova jako země zaslíbená, a tak se ke kolonizaci hlásilo tolik lidí, že je vojenské úřady ani nebyly schopny přijmout a v některých oblastech Čech hrozil v důsledku odchodu kolonistů doslova nedostatek pracovních sil. Český místodržící hrabě Chotek nakonec musel další nábor kolonistů zakázat. Během sedmi kolonizačních let přišlo na Banátskou vojenskou hranici z dnešního pohledu „pouhých“ 4 000 osob, jak Čechů, tak Němců, kteří si postupně vybudovali nové osady: Češi Schnellersruhe (Bígr), Weitzenried (Gernik), Eibenthal, Ravenska (Rovensko), Szumicza (Šumice), Němci pak Weidenthal, Wolfsberg, Wolfswiese, Lindenfeld, Weidenheim, Neu Ogradena a Neu Schupanek. V leckteré z nich žilo původně obyvatelstvo české i německé, postupně se však Němci ve většinově českých obcích počeštili a Češi v německých poněmčili. Počet českých obyvatel Banátu se ale s lety přirozenou cestou rozrůstal a v první půli 20. století dosáhl téměř dvaceti tisíc!

K tomuto stavu však vedla dlouhá a trnitá cesta. Kdo viděl dnešní české banátské osady, budované ve dvacátých a třicátých letech 19. století podle přísných kolonizačních plánů a pravidel, stěží uvěří, že když osadníci přišli na určená místa, žádné odlesněné pozemky tam nenašli, maximálně tak lesní mýtiny - polany, o vystavených domech si pak mohli nechat pouze zdát. Při náboru totiž vojenská správa zřejmě vědomě zamlčela skutečnost, že osadníci budou muset vesnice a jejich pozemky doslova vyrubat z karpatských lesů. I odborníkům biologům či lesníkům se to dnes zdá být téměř nemožné. Prameny však v tomto případě zcela jistě nelžou. Proč by také. Vždyť mnozí kolonisté útrapy těžké práce nepřežili, mnozí si, jak píše dobový kronikář jedné z obcí „nadávali, že se dali na toto dobrodružství, a s pláčem vzpomínali na svůj domov“, mnozí odtud sbíhali do nížinných částí hranice, kde byl život nesrovnatelně jednodušší. Některé lokace byly dokonce tak vzdáleny od jakékoli civilizace a vyměřeny v tak nepříznivých podmínkách, že po letech neúspěšného hospodaření zcela zanikly a dnes jen zkušený badatel uprostřed lesa pozná, že tu někdy někdo žil. To byl třeba případ obce Schöntal, již po dlouhých sporech s vojenským vedením osadníci opustili a přesunuli se do nížiny nedaleko posádkového města Weisskirchen (Bela Crkva), které bylo centrem celé kolonizační oblasti, a tam si založili novou vesnici Alblian (dnes Češko Selo). Od poloviny 30. let 19. století prakticky až do rozformování vojenské hranice v roce 1873 (tehdy již systém vojenské hranice ztratil smysl a hranice byla provincializovaná), ale i v pozdějších letech, se tak skupiny českých rolnických rodin v podstatě ze všech nových českých osad začaly usazovat v Kruščici a Rebenbergu (Kaludjerovu) poblíž Weisskirchenu, v Neu Karansebeši, z Gerniku a Sv. Heleny odcházeli také do Zlatice, Merčiny a Vrani, ze Sv. Heleny se na počátku 80. let 19. století vydala část obyvatel dokonce i do severního Bulharska, kde založila vesnici Vojvodovo. Ještě v roce 1919 se z Gerniku nově odstěhovalo do obce Gaj nedaleko Kovinu dvacet českých rodin.

Rok 1919 ovšem zároveň znamenal velký zlom v životě české komunity v Banátu. Jakkoli byly jednotlivé obce od sebe poměrně vzdálené, zejména pak ty v nížinách jižního Banátu od obcí horských, udržovali mezi sebou kolonisté čilé styky, navazovali partnerské vztahy apod. Po první světové válce však Banát rozdělila hranice. Trianonská smlouva vítězných spojenců s Maďarskem přiřkla Banát nově vzniklému Království Srbů, Charvátů a Slovinců (pozdější Jugoslávii) a Rumunsku. Jugoslávie získala menší, zato úrodnější a rovinatou část, Rumunsko větší část s centrem celé země, městem Temešvár, zato však na jihu výrazně méně úrodnou a hornatější. A tak české obce v Banátských horách - Bígr, Gernik, Eibental, Šumice, Rovensko a Sv. Helena, spolu s obcemi, kde Češi tvoří významnou menšinu (Zlatica, Dolní Lubková aj.), připadly Rumunsku, zatímco bývalé posádkové město Bela Crkva s početnou českou menšinou, čistě česká obec Alblian (Češko Selo) a obce s velkými českými menšinami - Kruščicu a Gaj - získala Jugoslávie. Trianonská hranice byla v některých obdobích (za druhé světové války či v letech 1948-1954, kdy došlo k roztržce Jugoslávie s ostatními státy sovětského bloku) téměř neprostupná, kontakty mezi českou menšinou v obou zemích ztěžovala, ty však přesto dodnes nepřestaly. V důsledku rozdílných hospodářských podmínek (hory versus nížina, ve druhé půli 20. století pak rumunský rigidní socialismus versus jugoslávský socialismus s lidskou tváří) se sice od sebe obě části původně jednotné české menšiny poněkud vzdálily (až do doby rozpadu Jugoslávie si dokonce „horští Češi“ z rumunského Banátu jezdili přivydělávat k „nížinným Čechům“ do srbského Banátu při zemědělských pracích i jinak), pojí je však jak příbuzenské svazky, byť mnohé již dávno zapomenuté, tak společná kolonizační minulost.

V současnosti se ovšem začíná česká menšina z Banátu vytrácet. Životaschopnost menšiny v rumunské části Banátu ohrožuje především vystěhovalectví do „staré vlasti“, jehož první vlna propukla po skončení druhé světové války, druhá pak po pádu komunismu, přežití české menšiny v srbské části Banátu, odkud vystěhovalectví téměř neexistuje, ohrožuje pronikání srbštiny, jakožto příbuzného slovanského jazyka, do všech sfér menšinového života a postupná asimilace českého živlu. Při zachování tohoto současného trendu tak není těžké odhadnout, že do padesáti let Češi z Banátu zmizí. V horských částech Banátu by si tak po dvou stoletích vzal les pracně získané louky a pole zpět. Ostatně jako mnohde u nás. Kolonizační kruh by se tak uzavřel.