Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Klášter Banát


Ondřej Kano Landa, č. 4/2015, s. 12-13

Jednou z mých dávných vizí štěstí byl život mnicha v klášteře některé z východních duchovních tradic. Ovšem nechtěl jsem se separovat od laického světa ani utíkat od své vlastní středoevropské kultury. A tak prozatím volím tenhle příjemný kompromis: Malou pastýřskou salaš na okraji civilizace při úpatí vysokých Karpat, kde farmařícímu na českých polích a praktikujícímu vědomý život skrze soběstačnost, na mě každý den východní exotika dýchá očima mé krásné japonské ženy…

Poprvé jsem se dostal do Banátu před osmi lety jako student Masarykovy univerzity s katedrou environmentálních studií. A tehdy na mě i poprvé a velmi výrazně dýchlo ono pověstné banátské kouzlo. Nedalo mi to pak a hned následujícího roku jsem vzal do Banátu na výlet své dva blízké kamarády a bratra, kterého jsem se tam už tehdy snažil přesvědčit ke koupi domu nebo salaše.

Nedlouho poté jsem opustil ČR, abych jako nezávislý etnograf zkoumal ve světě přírodní a tradiční kultury a náboženství. A když jsem po čtyřech letech cestování a výzkumů seznal, že je konečně čas na studium kultury mé vlastní, první, co mi přišlo na mysl, byl Banát. Odjel jsem tam tehdy se svou manželkou s jasnou vidinou proniknout do způsobu života místních lidí a posbírat a zaznamenat tolik kulturních perel týkajících se jejich sociálních struktur, tradic, náboženství a vztahu k půdě a přírodě, kolik jen bude možné.

Na vesničku Šumice jsme narazili náhodou po cestě do Rovenska. Vlastně jsem do té doby neměl o její existenci ponětí. Ale jakmile jsme se „vyšplhali“ do jejích izolovaných končin, dýchlo na mě banátské kouzlo podruhé a už jsme v Šumici zůstali. Poměrně rychle jsme si tam získali důvěru místních, oni nám půjčili malou salaš k bydlení a my se po čtyři měsíce učili, co to jen šlo. Pomáhali jsme lidem s jejich prací v hospodářství i doma a přitom vytvářeli různé příležitosti k posezení a k setkávání, při nichž jsme zaznamenávali všemožné historky a moudrosti, ale i staré zpěvy a tance. Byly to velmi intenzivní čtyři měsíce studií.

Když jsme pak následujícího roku po narození naší dcerky v Japonsku uvažovali, na jaké místo se přemístit, abychom si nemuseli dělat starost o nebezpečí fukušimské radiace a o znečištěné životní prostředí vůbec, někde, kde bychom měli čistou půdu k farmaření, kde bychom mohli být prospěšní druhým a kde by nás zároveň příliš netrápilo naše ekologické i sociální svědomí, Banát byl poměrně jasná volba. V roce 2014 jsme se do Šumice vrátili, provedli základní opravy a přípravy na zapůjčených polích a salaši, ale protože se tehdy v naší malé boudičce ještě dost dobře celoročně bydlet nedalo a na právě zorané louce ani nešlo nic moc pěstovat, šli jsme si ještě nejprve trošku provětrat hlavu na pársetkilometrový výlet s koněm přes vysoké Karpaty, abychom pak strávili zimu v Zaježové na Slovensku. Na jaře letošního roku jsme se ale do Šumice opět vrátili a od jara se už považujeme za její stálé obyvatele.

Důvodů, proč jsme si k nějakému trvalejšímu usídlení vybrali právě Banát, bylo kromě oné důležité čistoty životního prostředí hned několik. Tak předně je to jeho bohatá biologická i krajinná diverzita. Potkáte tady běžně celou řadu živočichů i rostlin, se kterými se často v Čechách setkáte už jen vzácně. Celý prostor je tu o poznání divočejší a doslova pulzuje životem. A co se krajiny týče, tak hned za salaší nám začínají hluboké a staré bukové lesy, jen den chůze nás dělí od téměř dvoutisícových vrcholů vysokých Karpat, na jihu teče krásný Dunaj a zasteskne-li se člověku po moři, je to jen jeden dva dny stopem k moři Černému, Jadranskému nebo Egejskému. Jsou tu pastviny, kopce i planiny a člověk se může sám toulat v lesích celé dny, přičemž často nepotká nikoho než rumunské pasáčky a jejich stáda ovcí, krav nebo koz. Ráj pro tuláky a Robinsony!

Dalším naším důvodem, proč žít tady, je také kulturní diverzita. Banát je vlastně takový kulturní koktejl, kde se po staletí mísily vlivy římské, dácké, balkánské, turecké, rakouské, německé, maďarské a slovanské, což je směsice, kterou si jako bývalý etnograf užívám moc a moc. Nejlepší na tom je, že jste de facto v Čechách, ale stačí vám jen půlhodinková procházka do údolí a je tu náhle zcela jiná země, krásné Rumunsko. Pak dvě hodinky stopem na západ nebo na jih a jste hned v Srbsku nebo v Bulharsku. A zatouží-li člověk po Středozemí, i v Řecku je co by dup.

Co se pak týče rumunské kultury, tu máme se ženou obzvláště rádi. Její rytmy, její otevřenost a horkokrevnost, pohostinnost a spontánnost. Chodíme často do okolních vesnic, a protože pro většinu místních venkovanů je moje žena jedinou Japonkou, kterou kdy na živo viděli, jsme tu pro ně něco jako malé superstar. Lidé se často předbíhají v tom, aby nás u sebe mohli pohostit nebo nám alespoň něco dát. Rumunský venkov má srdce. A krom toho nám imponuje tím, že zemědělství je tu ještě do značné míry postaveno na malých rodinných hospodářstvích, kdy spousta lidí staví své živobytí na tom, co si sami vypěstují a vyrobí, a finance doplňují z vlastních přebytků. Fyzická (vnější) soběstačnost je tu tedy ještě živou skutečností, a protože pro nás je právě soběstačnost velkým životním tématem, cítíme se tu v tomto ohledu víc doma.

Dalším důvodem, proč jsme si vybrali Banát, je pro mě určitá cesta ke kořenům. Já jsem si vždycky přál žít v nějaké původní společnosti, v nějaké tradiční kultuře zachovávající úzké spojení s přírodou. Ovšem nechtěl jsem se nijak pitvořit. Žil jsem nějaký čas s domorodými Maory na Novém Zélandu, se zenovými mnichy v jezerním klášteře ve Vietnamu, i mezi venkovskými Japonci, ovšem jakkoli jsem se mezi nimi cítil dobře, byly to všechno v zásadě zcela cizí kultury, mezi něž mi brání zapadnout už jen moje základní genetická výbava. V Banátu jsem pak našel snad to nejvíc „indigenous“, co se dá v české kultuře nalézt, a přitom mi není třeba se tady kulturně přetvařovat. A o to spíš ne v Šumici, kde lidé de facto pocházejí ze stejné oblasti Čech, odkud je i část mé rodiny, a já tak tady vlastně poprvé slyšel stejný způsob mluvy, jaký znám jen z rodného domu. Místní mi tu první rok říkali: „My tě máme rádi, protože mluvíš, jak my.“ A já jim na to se smíchem odpovídal: „No jo, to je proto, že vy mluvíte jako já!“ V Šumici jsem poprvé v životě nabyl dojmu, že jsem součástí nějaké zakořeněné komunity, která je mi zároveň kulturně hluboce blízká.

Jedním z posledních důvodů pak, proč jsme si vybrali Banát, byl ten, že jsme si tu připadali užiteční. Upřímně jsme chtěli místním lidem a kraji pomoci. Ovšem pomoc Banátu, to je kapitola sama pro sebe. Od začátku jsme příliš nevěřili, že tou správnou cestou jsou peníze. A tak jsme to uchopili nejdříve tak, že jsme začali pomáhat jednotlivcům prací v jejich hospodářstvích, protože většina lidí v Šumici je starších šedesáti sedmdesáti let a síly jim ubývají. Nejsou pak příliš schopni udržet se ve způsobu života, do kterého se narodili, opouštějí ho, a tím ztrácí celý kraj kulturně i environmentálně.

Pomáhali jsme místním na poli i v domácnosti, a to z počátku všem bez rozdílu. Ovšem brzy vyšlo najevo, že tady nakonec vlastně nikdo materiálně neživoří, že místní opouštějí starý způsob života ochotně a že většině tu naše dobrovolnická práce ve skutečnosti není třeba k přežití. Spíše to pro ně nezřídka byl jen jakýsi příjemný bonus, který jim pomáhal generovat zisky, a který nakonec často spíše než pomoc a úlevu přinášel chaos do místních ustálených ekonomických vazeb a stával se předmětem machinací i určité nevraživosti mezi místními navzájem. Pozorovali jsme, že navzdory jakémusi tradičnímu zevnějšku se většina místních obyvatel ve svém uvažování beztak pohybuje v kapitalistických proudech moderní společnosti. A když jsme se pak začali setkávat i se zneužíváním naší dobré vůle, což se často podobalo situaci „podej čertu prst…“, postupně jsme od téhle formy pomoci upouštěli a učili se držet se víc stranou. Teď už de facto chodíme do Šumice pomáhat jen pár osamělým starým lidem, kteří pomoc opravdu potřebují, anebo těm, u nichž můžeme směnit naši práci za něco pro nás užitečného.

A nepřestávaje přemýšlet o pomoci Banátu, došli jsme nakonec k názoru, že co tady opravdu potřebuje pomoci, nejsou tak úplně lidé, ale spíše kraj sám a původní vztah člověka k půdě, který se s vymíráním staré generace vytrácí. A došlo nám, že tento způsob pomoci budeme nejlépe praktikovat tak, že tu prostě budeme žít podobným způsobem jako generace starých Čechů, která tenhle kraj formovala. Už tím, že tu jsme a farmaříme, navazujeme na jejich odkaz a živíme duši tohoto místa…

A tak tu teď tedy bydlíme a je třeba říci, že duše Banátu a prastarý způsob života v souladu s místní přírodou živí na oplátku duše naše vlastní. Hluboké lesy, klid, pastviny, čistota… prostředí bez hluku, bez chemie, bez reklam a opuštěná chaloupka daleko od nesmyslného chvátání současné civilizace…, to je to nejlepší prostředí pro to, aby se člověk mohl ve svém každodenním životě zanořovat do sebe sama a hledat spojení mezi tím, co ho tvoří a co ho obklopuje. Jdeme cestou soběstačnosti. A to nejdůležitější je pro nás nakonec soběstačnost vnitřní, ona schopnost a stav absolutní vnitřní svobody a nezávislosti, k jejímuž praktikování je nám Banát dokonalým klášterem.

(Napsáno v Banátu v září 2015.)

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu