VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jednou z mých dávných vizí štěstí byl život mnicha v klášteře některé z východních duchovních tradic. Ovšem nechtěl jsem se separovat od laického světa ani utíkat od své vlastní středoevropské kultury. A tak prozatím volím tenhle příjemný kompromis: Malou pastýřskou salaš na okraji civilizace při úpatí vysokých Karpat, kde farmařícímu na českých polích a praktikujícímu vědomý život skrze soběstačnost, na mě každý den východní exotika dýchá očima mé krásné japonské ženy…

Poprvé jsem se dostal do Banátu před osmi lety jako student Masarykovy univerzity s katedrou environmentálních studií. A tehdy na mě i poprvé a velmi výrazně dýchlo ono pověstné banátské kouzlo. Nedalo mi to pak a hned následujícího roku jsem vzal do Banátu na výlet své dva blízké kamarády a bratra, kterého jsem se tam už tehdy snažil přesvědčit ke koupi domu nebo salaše.

Nedlouho poté jsem opustil ČR, abych jako nezávislý etnograf zkoumal ve světě přírodní a tradiční kultury a náboženství. A když jsem po čtyřech letech cestování a výzkumů seznal, že je konečně čas na studium kultury mé vlastní, první, co mi přišlo na mysl, byl Banát. Odjel jsem tam tehdy se svou manželkou s jasnou vidinou proniknout do způsobu života místních lidí a posbírat a zaznamenat tolik kulturních perel týkajících se jejich sociálních struktur, tradic, náboženství a vztahu k půdě a přírodě, kolik jen bude možné.

Na vesničku Šumice jsme narazili náhodou po cestě do Rovenska. Vlastně jsem do té doby neměl o její existenci ponětí. Ale jakmile jsme se „vyšplhali“ do jejích izolovaných končin, dýchlo na mě banátské kouzlo podruhé a už jsme v Šumici zůstali. Poměrně rychle jsme si tam získali důvěru místních, oni nám půjčili malou salaš k bydlení a my se po čtyři měsíce učili, co to jen šlo. Pomáhali jsme lidem s jejich prací v hospodářství i doma a přitom vytvářeli různé příležitosti k posezení a k setkávání, při nichž jsme zaznamenávali všemožné historky a moudrosti, ale i staré zpěvy a tance. Byly to velmi intenzivní čtyři měsíce studií.

Když jsme pak následujícího roku po narození naší dcerky v Japonsku uvažovali, na jaké místo se přemístit, abychom si nemuseli dělat starost o nebezpečí fukušimské radiace a o znečištěné životní prostředí vůbec, někde, kde bychom měli čistou půdu k farmaření, kde bychom mohli být prospěšní druhým a kde by nás zároveň příliš netrápilo naše ekologické i sociální svědomí, Banát byl poměrně jasná volba. V roce 2014 jsme se do Šumice vrátili, provedli základní opravy a přípravy na zapůjčených polích a salaši, ale protože se tehdy v naší malé boudičce ještě dost dobře celoročně bydlet nedalo a na právě zorané louce ani nešlo nic moc pěstovat, šli jsme si ještě nejprve trošku provětrat hlavu na pársetkilometrový výlet s koněm přes vysoké Karpaty, abychom pak strávili zimu v Zaježové na Slovensku. Na jaře letošního roku jsme se ale do Šumice opět vrátili a od jara se už považujeme za její stálé obyvatele.

Důvodů, proč jsme si k nějakému trvalejšímu usídlení vybrali právě Banát, bylo kromě oné důležité čistoty životního prostředí hned několik. Tak předně je to jeho bohatá biologická i krajinná diverzita. Potkáte tady běžně celou řadu živočichů i rostlin, se kterými se často v Čechách setkáte už jen vzácně. Celý prostor je tu o poznání divočejší a doslova pulzuje životem. A co se krajiny týče, tak hned za salaší nám začínají hluboké a staré bukové lesy, jen den chůze nás dělí od téměř dvoutisícových vrcholů vysokých Karpat, na jihu teče krásný Dunaj a zasteskne-li se člověku po moři, je to jen jeden dva dny stopem k moři Černému, Jadranskému nebo Egejskému. Jsou tu pastviny, kopce i planiny a člověk se může sám toulat v lesích celé dny, přičemž často nepotká nikoho než rumunské pasáčky a jejich stáda ovcí, krav nebo koz. Ráj pro tuláky a Robinsony!

Dalším naším důvodem, proč žít tady, je také kulturní diverzita. Banát je vlastně takový kulturní koktejl, kde se po staletí mísily vlivy římské, dácké, balkánské, turecké, rakouské, německé, maďarské a slovanské, což je směsice, kterou si jako bývalý etnograf užívám moc a moc. Nejlepší na tom je, že jste de facto v Čechách, ale stačí vám jen půlhodinková procházka do údolí a je tu náhle zcela jiná země, krásné Rumunsko. Pak dvě hodinky stopem na západ nebo na jih a jste hned v Srbsku nebo v Bulharsku. A zatouží-li člověk po Středozemí, i v Řecku je co by dup.

Co se pak týče rumunské kultury, tu máme se ženou obzvláště rádi. Její rytmy, její otevřenost a horkokrevnost, pohostinnost a spontánnost. Chodíme často do okolních vesnic, a protože pro většinu místních venkovanů je moje žena jedinou Japonkou, kterou kdy na živo viděli, jsme tu pro ně něco jako malé superstar. Lidé se často předbíhají v tom, aby nás u sebe mohli pohostit nebo nám alespoň něco dát. Rumunský venkov má srdce. A krom toho nám imponuje tím, že zemědělství je tu ještě do značné míry postaveno na malých rodinných hospodářstvích, kdy spousta lidí staví své živobytí na tom, co si sami vypěstují a vyrobí, a finance doplňují z vlastních přebytků. Fyzická (vnější) soběstačnost je tu tedy ještě živou skutečností, a protože pro nás je právě soběstačnost velkým životním tématem, cítíme se tu v tomto ohledu víc doma.

Dalším důvodem, proč jsme si vybrali Banát, je pro mě určitá cesta ke kořenům. Já jsem si vždycky přál žít v nějaké původní společnosti, v nějaké tradiční kultuře zachovávající úzké spojení s přírodou. Ovšem nechtěl jsem se nijak pitvořit. Žil jsem nějaký čas s domorodými Maory na Novém Zélandu, se zenovými mnichy v jezerním klášteře ve Vietnamu, i mezi venkovskými Japonci, ovšem jakkoli jsem se mezi nimi cítil dobře, byly to všechno v zásadě zcela cizí kultury, mezi něž mi brání zapadnout už jen moje základní genetická výbava. V Banátu jsem pak našel snad to nejvíc „indigenous“, co se dá v české kultuře nalézt, a přitom mi není třeba se tady kulturně přetvařovat. A o to spíš ne v Šumici, kde lidé de facto pocházejí ze stejné oblasti Čech, odkud je i část mé rodiny, a já tak tady vlastně poprvé slyšel stejný způsob mluvy, jaký znám jen z rodného domu. Místní mi tu první rok říkali: „My tě máme rádi, protože mluvíš, jak my.“ A já jim na to se smíchem odpovídal: „No jo, to je proto, že vy mluvíte jako já!“ V Šumici jsem poprvé v životě nabyl dojmu, že jsem součástí nějaké zakořeněné komunity, která je mi zároveň kulturně hluboce blízká.

Jedním z posledních důvodů pak, proč jsme si vybrali Banát, byl ten, že jsme si tu připadali užiteční. Upřímně jsme chtěli místním lidem a kraji pomoci. Ovšem pomoc Banátu, to je kapitola sama pro sebe. Od začátku jsme příliš nevěřili, že tou správnou cestou jsou peníze. A tak jsme to uchopili nejdříve tak, že jsme začali pomáhat jednotlivcům prací v jejich hospodářstvích, protože většina lidí v Šumici je starších šedesáti sedmdesáti let a síly jim ubývají. Nejsou pak příliš schopni udržet se ve způsobu života, do kterého se narodili, opouštějí ho, a tím ztrácí celý kraj kulturně i environmentálně.

Pomáhali jsme místním na poli i v domácnosti, a to z počátku všem bez rozdílu. Ovšem brzy vyšlo najevo, že tady nakonec vlastně nikdo materiálně neživoří, že místní opouštějí starý způsob života ochotně a že většině tu naše dobrovolnická práce ve skutečnosti není třeba k přežití. Spíše to pro ně nezřídka byl jen jakýsi příjemný bonus, který jim pomáhal generovat zisky, a který nakonec často spíše než pomoc a úlevu přinášel chaos do místních ustálených ekonomických vazeb a stával se předmětem machinací i určité nevraživosti mezi místními navzájem. Pozorovali jsme, že navzdory jakémusi tradičnímu zevnějšku se většina místních obyvatel ve svém uvažování beztak pohybuje v kapitalistických proudech moderní společnosti. A když jsme se pak začali setkávat i se zneužíváním naší dobré vůle, což se často podobalo situaci „podej čertu prst…“, postupně jsme od téhle formy pomoci upouštěli a učili se držet se víc stranou. Teď už de facto chodíme do Šumice pomáhat jen pár osamělým starým lidem, kteří pomoc opravdu potřebují, anebo těm, u nichž můžeme směnit naši práci za něco pro nás užitečného.

A nepřestávaje přemýšlet o pomoci Banátu, došli jsme nakonec k názoru, že co tady opravdu potřebuje pomoci, nejsou tak úplně lidé, ale spíše kraj sám a původní vztah člověka k půdě, který se s vymíráním staré generace vytrácí. A došlo nám, že tento způsob pomoci budeme nejlépe praktikovat tak, že tu prostě budeme žít podobným způsobem jako generace starých Čechů, která tenhle kraj formovala. Už tím, že tu jsme a farmaříme, navazujeme na jejich odkaz a živíme duši tohoto místa…

A tak tu teď tedy bydlíme a je třeba říci, že duše Banátu a prastarý způsob života v souladu s místní přírodou živí na oplátku duše naše vlastní. Hluboké lesy, klid, pastviny, čistota… prostředí bez hluku, bez chemie, bez reklam a opuštěná chaloupka daleko od nesmyslného chvátání současné civilizace…, to je to nejlepší prostředí pro to, aby se člověk mohl ve svém každodenním životě zanořovat do sebe sama a hledat spojení mezi tím, co ho tvoří a co ho obklopuje. Jdeme cestou soběstačnosti. A to nejdůležitější je pro nás nakonec soběstačnost vnitřní, ona schopnost a stav absolutní vnitřní svobody a nezávislosti, k jejímuž praktikování je nám Banát dokonalým klášterem.

(Napsáno v Banátu v září 2015.)