VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Omnia mea mecum porto. Všechno své si nesu s sebou.“ Marcus Tullius Cicero připisuje tento výrok jednomu z legendárních sedmi starořeckých mudrců (Cicero, Paradoxy 1,1,8). Prý tak odpověděl právník a filozof Biás, když se ho ptali, proč opouští domov v iónském Priéné před perskými dobyvateli jako jediný s prázdnýma rukama. Za svůj stěžejní majetek měl totiž vzdělání, nabyté dovednosti a moudrost. Nevím, zda zlidovělý výrok znali příslušníci zakladatelské generace banátských kolonistů z Čech, kteří představovali „první proud chudých dělníků, dřevařů, truhlářů a kovářů, kteří ve své vlasti bídně žili“ (Jan Schlögl) a údajně se zhruba počínaje rokem 1820 pustili na tehdy dlouhou pouť do neznáma, aby našli nový domov a lepší živobytí. Bylo jich kolem půl tisícovky, což obnášelo zhruba 80 rodin. Šli za výhodami slíbenými agenty obchodníka dřevem (J. Magyarly), který měl smlouvu s vojenskými úřady o pronájmu rozsáhlých starých lesů v okolí Nové Moldavy při Dunaji a chtěl je vytěžit. První vlny osidlování rozložené do let 1823-1830 vedly k postupnému založení dvanácti vesnic, z nichž první byla „dvojčata“ Elizabeta a Svatá Helena. První z nich po čase následkem plošného klučení okolních lesů přišla o vodu, postihl ji požár a její obyvatelé se přestěhovali do sousední Sv. Heleny. Osadníci pocházeli z různých koutů původní vlasti, ze středních Čech v okolí Prahy, z Klatovska, Plzeňska, Příbramska, Čáslavska, Posázaví, ale také z Pardubicka nebo Velimska. Vezli si s sebou nejnutnější vybavení k očekávané práci v pralesích, pro založení obydlí - zpočátku zemnic, teprve s odstupem domků s kamennými základy, a pro rolnickou činnost na získané půdě - avšak to nejdůležitější v podobě naučeného řemesla, zvyklostí, zkušeností a cílových představ v hlavě.

V prvních letech to byli dřevaři, později hraničáři střežící obrannou linii proti vpádům zvnějšku, v každém případě závislí do existenciální míry na vydobyté obživě z okolní mělké půdy na snadno výsušném krasovém podloží. Tak vypadal jen zvolna se měnící obraz životů generací, které s překonáváním nám dnes možná nepochopitelných překážek měnily polodivočinu do podobné kulturní krajiny, jakou si ti první přinesli uchovanou v paměti z domova. Přírodní podmínky tu nebyly nesrovnatelné s domovem, a pokrývaly i pestrost známou z Českých zemí. Od nejnižších poloh pod 100 m n. m. v kaňonovité průrvě Dunaje po nadmořské výšky Banátských hor přesahující místy 700 m. Rozbrázděnost reliéfu přináší značné rozdíly v mikroklimatických podmínkách, kde jižně orientované „bílé stráně“ s vápencem či dolomitem obnášejí vysoké průměrné roční teploty (asi 11 °C), zatímco severní stinné expozice vykazují horský charakter. Roční srážkový průměr na krasovém plató je 600 mm a po značnou proporci dní v roce je tu větrno. Terénním konstelacím odpovídá vegetace, pokud se v polopřirozené podobě zachovala - nejčastěji na svahových a suťových stanovištích, kde při Dunaji jde o šeříkové křoviny, teplomilné habřiny, případně doubravy, zatímco vyšší a chladnější polohy okupuje ponejvíce bukový les. V dosahu vesnic se pralesovité vysokokmenné porosty prostřídávají s tzv. nízkými lesy, zpravidla výmladkovými s krátkým obmýtím několika málo let nebo desetiletí (dáno dlouho přetrvávající ruční těžbou). Lesy v okolí vesnic, podobně jako odlesněné partie s travními porosty, sloužily a dodnes se využívají k pastvě. Políčka na málokdy rovinatých plochách (mezi takové patří i maloplošná dna krasových závrtů) zahrnují dodnes úhorové hospodaření, tedy střídání vzájemně doplňkových plodin s včleněnou periodou pěstebního klidu. Ovoce ve zpracovatelských podobách mnoha tváří (zavařeniny, kompoty, džemy, křížaly, pracharanda, alkohol slabší a silnější) se i v současnosti pěstuje na zhruba polovině kulturní půdy, logicky častěji na té svážné, což vyniká v případě stěn závrtů, na jejichž dně bývá políčko. Suma sumárum: máme před sebou sice krajinu kulturně změněnou, ale v zaběhnutém rytmu malorolnického hospodaření pestrou a stabilizovanou a v dnešní terminologii bychom mohli říci přírodě blízkou. Na industrializovaném pozadí Evropy je bohužel ovlivněna velkoplošnými faktory jako spadem dusíku nebo jiných atmosférických polutantů, ale objevují se tu také snahy reflektovat ekologii obnovy a postupy uplatnitelné ve smyslu „sustainable development“.

Na druhé straně se s uvolněním politické a hospodářské izolace oblasti objevily nové fenomény, které bezesporu krajinu ovlivňují a do budoucna mohou akcelerovat. Odchod mladší generace starousedlíků po zániku některých pracovních příležitostí, jako bylo uzavření dolů na uhlí a kovové rudy a následné utlumování zemědělství pro nedostatek produktivních sil, vede k úbytku orné půdy a rozšiřování pastvin na různě starých úhorech. Radikálním zásahem je postupné budování „farem“ větrných elektráren se vší obslužnou infrastrukturou rušící síť polních cest nahrazovaných asfaltovanými komunikacemi. Provází to zavážení závrtů a úvozových cest, mizení drobných, např. sakrálních prvků z krajiny a ohrožení turistické atraktivity umenšením horizontů a přírodní estetiky bizarními artefakty gigantických vrtulí. Otázek, které v kostce popsané proměny vyvolávají, se naskýtá nemálo: Je změnami zacházení s krajinou ohrožena druhová rozmanitost či bohatost flóry, fauny a celých společenstev na dlouhodobě existujících pastvinách, případně v pastevních lesích? Může se stát pastva rozšiřovaná na opuštěná pole (tj. úhory různého stáří) naopak vhodným nástrojem pro řízení vegetační sukcese na takových plochách? Může to tlumit dopad demografických změn v osídlení území na krajinu českého Banátu? Jaká je prostorová variabilita, resp. diverzita vegetace na různých typech pastvin? Je tato proměnlivost vegetace závislá na prostorové škále, přes kterou ji zkoumáme? Jaký je vliv způsobu obhospodařování (seč, vypalování, pastva nebo jejich kombinace) na rozrůzněnost vegetace na bývalých polích? Jaká je ekodiverzita vyjádřená lesními typy v území? Ovlivňuje prostorová struktura lesa, obvykle daná způsobem hospodaření, biologickou rozmanitost? Existuje závislost plošného výskytu nízkého lesa více na stanovištních faktorech nebo na vzdálenosti od obce? Jaká je produkce tzv. nízkého lesa ve srovnání s jinými? Jak místní obyvatelé krajinu a její současné změny přijímají? Jak byla a je vnímána přirozená divočina (období kolonizace a expanze), případně sekundární „divočina“ (po opuštění užitné půdy dnes)? Jaké je hospodářské a kultovní využití divokých plodin lesa a otevřené krajiny? Dochovala se rozmanitost sortimentu místně pěstovaných odrůd ovocných dřevin? Je možné ji využít jako genofond pro šlechtitelské účely a jakou roli hraje ve struktuře krajiny a v životě obyvatel? Lze vytvořit prediktivní modely variant dalšího vývoje zdejší krajiny - možno očekávat shodné trendy ve společném prostoru EU?

Mohli bychom pokračovat. Některé aspekty už podchyceny byly, např. v anglicky sepsané knížce Maděra a kol. (eds): Czech villages in Romanian Banat: Landscape, nature, and culture. Mendel University in Brno, 2014, 347 s. Změny v obrazu krajiny a lidí v ní však pokračují. Nekončící a potřebné bude zajisté citlivé zkoumání všeho, co podporuje život v unikátních souřadnicích krajiny Banátu.

Prof. RNDr. Pavel Kovář, CSc., (1952), geobotanik, vegetační a krajinný ekolog, pedagog Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Věnuje se též beletristické a popularizační práci.