VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Takřka nikdo z vesnice nic netušil, když před velikonočními svátky v roce 2011 přijela k vesnici stavební technika italské firmy Enel a rypadla a buldozery začaly rozřezávat po staletí nedotčenou krajinu přírodního parku Železná vrata. Teprve tehdy začali krajané z Heleny chápat, že pozemky, které nedávno prodali jakési firmě za směšně nízké ceny, byly opravdu určeny k výstavbě parku větrných elektráren a ten obklopí vesnici ze všech stran. Sliby stavbařů o tom, jak se život ve vesnici změní k lepšímu, byly rozsáhlé. Zaměstnanost, vodovod pro vesnici, dotace. Jaká je ale realita?

O skvělé budoucnosti se nediskutuje

O výstavbě větrných elektráren se mluvilo ve vesnici několik let, ale informace o skutečném rozsahu projektu byly utajovány. Referendum ani obecné hlasování se nekonalo, jen občas starosta vesnice na setkáních s delegacemi prohlašoval, že větrné elektrárny jsou světlou budoucností pro vesnici. A pokud se někdo o dopady výstavby příliš zajímal, bylo mu vyhrožováno. „Když jsem se začal zajímat o skutečný rozsah výstavby kolem vesnice, protože mi nestačily jen řeči starosty o tom, jak se budeme mít skvěle, vzkázal mi rumunský starosta, ať s tím přestanu, a dokonce zavolal do Bukurešti na rumunské ministerstvo školství, aby zařídili moje odvolání a vrácení do ČR,“ vzpomíná český učitel Petr Skořepa, který byl tehdy vyslán českými ministerstvy, aby zde učil češtinu. „Dokonce i české vysílání rádia Temešvár odmítlo můj příspěvek o výstavbě elektráren odvysílat,“ pokračuje Skořepa. Projekt byl údajně prosazován politickými kruhy z Bukurešti, hájit zájmy krajanů zřejmě proto odmítl i předseda jejich politické organizace DSSCR František Draxel. Krajané si před výstavbou nemohli prohlédnout plán stavby nebo vizualizaci, žádný z helenských zastupitelů, kteří seděli v té době v zastupitelstvu v rumunské střediskové obci Coronini, svým spoluobčanům nepodal přesné informace.

Investor postupoval utajeně a zvolil promyšlenou a z rozvojových zemí osvědčenou taktiku. Přemluvil a zřejmě i zaplatil tři krajany z vesnice, kteří pro něj zjišťovali informace o majitelích pozemků, z nichž mnozí již bydleli v Čechách. Tito tři lidé, kteří nebyli vybráni náhodně, ale proto, že měli ve vesnici, a to jak v komunitě baptistické, tak katolické, značnou autoritu, pak systematicky přesvědčovali ostatní, aby své pozemky prodali, že je to pro ně nejlepší šance jak přijít k penězům a vesnici to přinese pokrok a blahobyt. Díky tomuto přesvědčování prodali své pozemky takřka všichni, pouze několik lidí ze 70 prodejců prodat odmítlo, především proto, že se jim cena za pozemky, které zdědili po předcích, zdála nízká a navíc cítili odpovědnost za odkaz předchozích generací, které se lopotily na polích. Developerská firma odkupovala hektar za cenu kolem 400 eur s tím, že když vesničané s prodejem váhali, cena se častokrát i znásobila. Ale pořád se jednalo o cenu i na rumunské poměry velice nízkou. Nemluvě o poměrech evropských.

Zelené buldozery

Zásah do krajiny kolem vesnice, kde jsou i území zařazená do systému Natura 2000, byl během výstavby katastrofální. Ke každému z jedenadvaceti stožárů bylo třeba vybudovat šotolinovou komunikaci a pod stožárem vykopat několik desítek metrů hlubokou jámu pro základy 140 metrů vysoké věže. Těžká technika zničila vozové cesty v délce mnoha desítek kilometrů protínající krajinu i s porosty, kde žilo množství živočichů a rostlin, některé endemické. Po staletí šetrně s koňským povozem obdělávaná krajina zcela ztratila svůj ráz romantického kusu země nad Dunajem a proměnila se v rozsáhlé staveniště se značnými výkopy a přesuny zeminy. Při pohledu na ni již lidské oko nemá na čem s láskou a údivem spočinout. Větrné elektrárny obklopily vesnici ze všech stran a přiblížily se k ní na několik set metrů. Prakticky neexistuje pohled na vesnici bez stožárů a ani výhled z vesnice do okolí bez točících se vrtulí. To, co bylo na vesnici umělecky krásné a jedinečné, její vzhled, bylo ztraceno. Organizace Člověk v tísni odeslala Evropské komisi žádost o prošetření povolení ke stavbě, dodnes ale bez odpovědi.

Zelené financování

Pod rouškou zelených argumentů o trvalé udržitelnosti a ekologii se ve skutečnosti skrývá projekt, jehož cílem bylo co nejvýhodněji vyrabovat místní zdroje tak, aby veškerý zisk skončil na účtu bukurešťského investora. Například v Čechách dostávají obce od investora do obecní pokladny jako odškodnění za výstavbu elektrárny na katastru obce částku až půl milionu korun, takže by Svatá Helena mohla ročně dostávat až deset milionů korun. Ve skutečnosti ale přichází na účet obce za pronájem obecního pozemku, který se investorovi i přes ohromný nátlak a díky statečnosti místního rodáka Petra Hrůzy nepodařilo odkoupit, ročně pouhých 500 000 Kč.

„Mnohokrát se Rumuni snažili na zastupitelstvu ve střediskové obci Coronini prosadit prodej obecních pozemků, tzv. hutvajdy, firmě Enel, která na těch pozemcích chtěla umístit sedm elektráren,“ popisuje snahy investora Petr Hrůza. „Ale pokaždé se mi podařilo přesvědčit zastupitele, aby to nedělali, že je pro nás lepší pozemky jen pronajmout, a tak dostaneme do obecní kasy kolem půl milionu korun ročně,“ říká Hrůza a ukazuje mi petici helenských obyvatel proti prodeji hutvajdy, kterou sám zorganizoval. Je to první úspěch v nerovném zápase vesničanů s energetickým molochem, i když je třeba si uvědomit, že rozpočet obce ovládají Rumuni, kteří mají v zastupitelstvu většinu, a navíc v Čechách si obce vyjednají podobnou částku pouze za jeden „větrník“ postavený u obce a ne za devět jako na Heleně. Takřka všechen zisk tedy stejně skončí v pokladně investora a managementu, vesničané, kteří budou trpět přítomností elektráren a dopadem jejich provozu na úbytek turistů a zhoršené životní prostředí, dostanou jen promile zisku. A to vše je spolufinancováno Evropskou investiční bankou, která na projekt poskytla úvěr 200 milionů eur.

Z takto „ušetřených“ peněz firma Enel nedokázala zajistit ani výsadbu keřů a stromů zpět do poničené krajiny, ani výstavbu slibovaného vodovodu, a dokonce ani neobnovila všechny nájezdy z cest na pozemky vlastníků ležící kolem cesty.

Z pekla smůla

Pár let po výstavbě se tak život ve vesnici díky větrnému parku zkomplikoval. Vesničany i turisty obtěžuje takřka neustálý hluk rotorů, orat pole nebo sbírat úrodu pod rotující a svištící elektrárnou způsobuje vesničanům zdravotní problémy. Turisté navštěvují Svatou Helenu méně než v předchozích letech a zůstávají kratší dobu a příjmy z cestovního ruchu poklesly. „Ekologický“ projekt zhoršil podmínky života ve vesnici a ani nedokázal kompenzovat ztráty způsobené jeho realizací.

Krajané mají stručně řečeno z pekla smůlu. Protože zrovna na jejich pozemcích kolem vesnice jsou ideální větrné podmínky, je jejich existence ohrožena možná do stejné míry jako kdysi existence indiánských kmenů, které sídlily na ropných polích. Nebýt toho anebo nebýt dotací EU do větrné energetiky, měli by zajištěný klidný rozvoj v zachovalém prostředí přírodního parku. Je sice přinejmenším zvláštní a zarážející, že bezohledné drancování přírodních zdrojů na úkor zájmů místních obyvatel připomínající přístup impérií ke koloniím je možné ve 21. století v Evropské unii, ale kdo zná síly a cesty korupce ve slabých demokraciích, kde kontrola politiků a jejich podnikatelských aktivit je mizivá nebo nemožná, nebude asi příliš překvapen.

Větrná energie, o které politici tvrdí, že je „šetrná a ekologická“, tak ohrozí existenci několika set lidí a možná zničí jejich domov. Na jejím ekologickém image se tak objeví nesmazatelné skvrny. Díky úsporám na odškodnění je ale investor zřejmě spokojen, návratnost bude značná. Podobný projekt kolem vesnice Gernik, kde bylo plánováno 33 větrných elektráren, a také kolem Rovenska ale zatím neuspěl.

Mgr. Ivo Dokoupil, koordinátor projektu pomoci rumunským krajanům v Banátu, banat.cz