VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nejen „čára obzorů, uviděná dítětem poprvé“ - jak kdysi naznal básník František Halas - „stává se navždy obrysem celého jeho života“. K té „čáře obzorů“, tedy tvarům, je třeba přidat i barvy, zvuky a - v neposlední řadě - i pachy či vůně. Pro mne byly v období vnímavého dětství určující pobyty u venkovské babičky na Vysočině. V blízkosti útulné světnice s muškáty za okny tam byl teplý kraví chlév a půda plná sena. Docela příjemný pach hovězího hnoje se mísil s pronikavou vůní usušené píce z květnatých luk ve vůni blaženého dětství, ve vůni vzbuzující pocit domova. Ve všech krajinách, do kterých jsem v životě přišel, jsem se snažil ucítit alespoň náznak té dávné vůně, abych se i v dalekých končinách mohl cítit doma.

Proto jsem býval tak šťastný téměř kdekoliv ve slovenských Karpatech, v podhorských vesnicích, v nichž se za časného rána trousily z vrat kravky, aby se stmelily ve stádo táhnoucí k pastvinám. Vracívaly se do chlévů až k večernímu dojení, a pokud jim hospodář či hospodyně nestačili včas otevřít, bučely táhle před vraty. Léta jsem se oddával tomuto pastevnímu rituálu, třeba v jedné vesnici pod Vihorlatem. S dcerou místního hajného jsme při matném světle lucerny zkoušeli společně dojit dobře napasenou stračenu. Dívka tahala za dva struky, já naproti za druhý pár. Docela se nám ten zvláštní způsob dojení dařil - v té nádherné krajině bukových lesů, pastvin, kravinců a občas i dudků.

Vyděsilo mne, když jsem se po mnoha letech do těch končin vrátil a nespatřil jedinou krávu, neucítil ani slabounký závan sena a hnoje. Pastviny zarostly z části vysokou trávou třtinou, z části neprůchodnými křovinami. Připadalo mi, že kdysi obdivovaná a milovaná krajina vypustila svou duši. I proto jsem se - rozechvěn očekáváním - konečně přidal ke společenství každoročně putujícímu do českých vesnic v Banátských horách. A od návštěvy první následovala řada dalších, Banát mé představy nezklamal. Ve Svaté Heleně, vesnici na krasové planině vysoko nad soutěskou Dunaje, jsem našel mnohé z atributů krajiny blaženého dětství a raného mládí. Určovala je především hojnost krav. Vonělo to tam proto senem i hnojem. Krávy vycházely ráno z vrat starosvětských chalup (často s modrou podrovnávkou i okenními rámy), aby se družily ve stádo směřující na obecní pastviny - hutvajdu. Bylo tam nejen dostatek kravinců, ale i nádherných rozptýlených stromů - hrušní, stříbrných lip, břeků, babyk a dubů - často s dutinami, a tedy eldorádo dudků. Co jsem se naběhal za jejich dutě znějícím a přetěžko lokalizovatelným hlasem, než jsem některého z nich spatřil - třeba i ve farské zahradě za kostelem. Co jsem se nasedával před mixmagazínem (obchodo-hospodou) pana Štěpničky, abych drobil chocholoušům a pozoroval návrat krav k večernímu dojení. Už za modravého šera se pak shlukovaly před vrátky některých domků ženičky v šátcích k večerním táčkám. S rozkoší jsem vnímal venkovské scenerie malebné a útulné stejně jako na obrázcích naivní malířky Ludmily Procházkové. Odkudsi z dutiny prastaré moruše se pak pod hvězdami ozýval tajemný výreček… A já se mohl těšit, že příštího dne zase vyběhnu mezi rozkvetlé louky a pastviny, mezi políčka s koukolem, ponořím se i do stínu bukových lesů, abych pak opět vyšel do slunných pastvin a slastně spočinul ve voňavých jižních mateřídouškách.

Nechtělo se mi věřit, že se uskuteční to, o čem se již celá léta ve Svaté Heleně mluvilo, ale stalo se. Když jsem naposledy přijel do české vesnice, byla již obklopena dvěma desítkami větrných elektráren, tvarově vytříbenými a hrůzně krásnými monstry. Připadalo mi, že jejich trojramenné tlumeně hučící vrtule rozřezávají pastorální krajinu na cáry. Lhal bych, kdybych napsal, že z pastvin vypudily krávy a dudky, ze starých moruší výrečky, z návsi před hospodou chocholouše. Ale nemohu se ubránit pocitu, že zásadně přispěly ke změně návštěvníků - místo téměř tichých pěšáků a jezdců na koních tu na prašných a travnatých stezkách přibude řvoucích mašin - terénních motorek, čtyřkolek, džípů… A já věru nevím, jestli se tam ještě někdy vrátím, třebaže se mi po Svaté Heleně hodně a často stýská. Pokud ano, zalezu do hlubokého údolí Alibegu, až tam, odkud není žádnou z vrtulí vidět ani slyšet. Ve společnosti lesklých temně zelených listů vzácné kapradiny jeleního jazyku, nad peřejkou pod vápencovou skálou, pak budu doufat, že sem vítr z krasové planiny nade mnou přece jen zanese alespoň slabounký odér suché trávy a kravského hnoje, alespoň vzdálený, až na práh slyšitelnosti ztlumený hlas dudka.

Jan Lacina