VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kdykoliv potkám fotografa Josefa Ptáčka (narozen 1945 v Tišnově), obejme mě cosi svěže modrého. To proto, že je věren svému jménu, léta systematicky ba posedle fotografoval především ptáky. Přitom si dal zvláště záležet na těch vzácných modrých - ledňáčcích, vlhách a mandelících. Zejména s ohledem na jedinečné fotoportréty těch modromodrých opeřenců mi bývá občas líto, že Veronica netiskne i barevná fota. Jinak mám rád hlavně černobílé Josefovy snímky, kterých se objevily v našem časopise a jeho zvláštních vydáních již desítky.

Cesta J. Ptáčka k fotografii jakožto výtvarnému dokumentu rozmanitých objektů a jevů přírody nebyla přímočará. Obklopen od dětství lesnatou krajinou Tišnovska toužil sice být hajným, vystudoval však strojní průmyslovku. Teprve pak dálkově absolvoval brněnskou Střední uměleckoprůmyslovou školu, poté Institut výtvarné fotografie a Školu lektorů a porotců fotografie. Jeho vzory se stali v oboru přírodní fotografie Václav Jan Staněk a Sláva Štochl, ve fotografování krajiny jeho přímý učitel na „šuřce“ Karel Otto Hrubý, ale také Miloš Spurný. A nikdy se nepřestal obdivovat tvůrci fotografické metafory Vilému Reichmannovi.

Za téměř půlstoletí své fotografické tvorby měl desítky výstav v různých městech Česka (připomeňme, že i v brněnském Domě ochránců přírody), ve kterých mu zdaleka nešlo jen o předvedení vlastní tvorby, ale stejnou, ne-li větší měrou o nabádání k ochraně přírody a krajiny. Stal se spoluautorem (většinou s přítelem Oldřichem Mikulicou) řady reprezentativních „ptačích“ publikací: Dravci a sokolnictví v ČSSR (1988), Nevinní jako skřivánci (l996), Kraj plný jasu (l997), Za tajemstvím mokrých křídel (1998) a Energie v křídlech ukrytá (2000). Sám pak čtivě sepsal a svými fotografiemi ilustroval příběhy ze života zvířat a lidí v knihách Opeřené lovy (2005), Šupinaté toulky (2005) a Koupání s hrochem (20l0), připraveny má z vlastních textů a snímků knížky další.

Podle publikovaného díla to vypadá, jako by Josef Ptáček fotografoval jenom ptáky, případně ryby a další pohyblivá zvířata. Stejně znamenitě však umí fotograficky uchopit i téměř nepohyblivé rostliny a rozmanité krajiny. Z nich má kromě „ptačí“ jižní Moravy nejraději Jeseníky s Králickým Sněžníkem a domovskou Českomoravskou vrchovinu. Právě po Vysočině jsem měl možnost s Josefem a jeho objektivy v posledních letech kráčet, když jsme spolu vcházeli do obrazů Josefa Jambora, Oldřicha Blažíčka, Antonína Slavíčka a dalších krajinářů, abychom konfrontovali jejich dávné záběry malebné krajiny s tou současnou. Pochopitelně, že jsem nutil fotografa, aby byl ve svém záběru totožný s tím malířským. A Josef přitom trpěl, neboť i zdánlivě realistický malíř si dovede krajinu přece jen trochu přizpůsobit. Široké obzory trochu stáhnout k sobě, ty příliš úzké zase trochu roztáhnout. Nebe namalovat někdy hodně nízké, jindy zase neskutečně vysoké, což vše odporuje zásadám kompozice fotografické. Josef si však vždycky dokázal od celkových záběrů úlevně a tvořivě odběhnout. Jaksi mimoděk, navíc, fotografoval třeba střípky ledu v zelené listové růžici pcháče bahenního, do šarlatova předčasně zbarvený list střemchy uvízlý mezi říčními oblázky Nedvědičky, kousek do zlatista zbarveného korovitého lišejníku na omšelém balvanu kamenice či dokonce výkvěty solí na sedimentech uranového rmutu v odkališti u Rožné, ne nepodobné sněhovému poprašku na obrazech Oldřicha Blažíčka z téže krajiny. Byla z toho letos zjara moc pěkná a zajímavá výstava v tišnovském Jamborově domě, nazvaná právě MIMODĚK.

Kromě snímků ptáků, krajin a všelijakého toho sice lyrického, ale velmi konkrétního smetí tvoří Josef Ptáček i fotografie fantaskní, rád - jak říká - usedá na křídla Pegasa. Dokonce si objevil i vlastní techniku fotografování spočívající na spojení fotoaparátu s mikroskopem. Náhodně vzniklé záběry koloruje a hledá v nich rozmanitá podobenství, symboly, metafory - sám otec surrealismu André Breton by mohl mít z téhle části jeho tvorby radost. Názvy takových snímků - třeba Indukce dobra, Příliš horoucí srdce, Pokora před nekonečnem či Zpupný Homo - jsou sice často nadsázkou, svědčí však o tom, že přírodě stále oddaný Josef Ptáček se zamýšlí nejen nad ní, ale nad směřováním lidstva a světa vůbec.

Jan Lacina