Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

O čižbářství (ze vzpomínek na mého tatínka Zdeňka Kosa ze Sidonie)


Zdenča Rolča Kosová, č. 4/2015, s. 36-39

Vzpomínky - co jsou vzpomínky? Jako je na světě dobro a zlo, tak i naše vzpomínky jsou dobré a zlé. Jsou naší součástí, součástí našeho života a bytí. Mladý člověk si je shromažďuje a doplňuje. Starý je otevírá stále a donekonečna. Jsou uloženy hluboko v srdci či v lidské mysli. Dokážou vykouzlit úsměv na tváři, ale i slzu v oku. Vyprávěním nás obohacují a pomáhají nám vracet se do doby časů minulých. Vždycky jsem ráda poslouchala vyprávění mé stařičké prababičky, která sedávala na posteli s růžencem v ruce. Já chci ale dnes vzpomenout na svého tatínka, který byl skvělým vypravěčem pohádek. Sedávalo u nás i deset dětí a všichni hltali, jak sedmihlavý drak odnesl princeznu a princ ji zachránil. Jindy to bylo o hastrmanovi, o černokněžníkovi, o čertech a zbojnících… Hrávalo se u nás i loutkové divadlo. To bylo něco!

Můj tatínek byl především velkým milovníkem přírody. Hory byly jeho celoživotní láskou. Byl vášnivým myslivcem v brumovské společnosti, vždy však pokorný k přírodě a ke všemu, co s ní souviselo. Byl také holubář a jednou z jeho radostí bylo i PTÁČKAŘENÍ, tehdy to nebylo nic nezvyklého. Nejčastěji chytával stehlíky, čížky, křivky, sojky. Staral se o ně s láskou a v létě jim pokrýval klece chvojím proti slunci a oni mu za to zpívali. Zůstaly mi po něm nádherné vzpomínky.

Ptáčky chytal na polepená „vějíčka“. Co to byla vějíčka? Byly to březové větvičky, asi tak 20 cm dlouhé, v průměru 2-3 cm. Ty se natřely lepem, zabalily se do voskového papíru a uložily na chladné místo. Lep se navařil z obyčejného jmelí, které jsme v zimě sbírali u nás v Bočkách. Někdy jsme na ně chodívali až do Pruského na Slovensko. Donesli jsme je domů, sedli na „šamrlíky“ (malé stoličky) a obírali ty lepkavé kuličky. Daly se do starého hrnce nebo do široké plechovice od ryb a vařily se. Ale vařit doma na sporáku by byla chyba! Při vaření vzniká nesnesitelný zápach, se kterým doma v kuchyni nevydržíte. Tak se to muselo vařit venku na volném prostranství na ohništi. To mezi dvě pálené cihly se dala ploténka a pod ní se zatopilo. A vařilo se dlouho za neustálého míchání, aby se to nepřipálilo. Vzniklá hmota se pak ve studené vodě nebo v potoku propírala, prohnětávala, natahovala. Tím se odstraňovaly slupky semínka a stopky. Lepkavá hmota se musela pěkně táhnout, lesknout a být hladká. Proto se přidávala trocha oleje a znovu se vše propracovávalo až do hladka. Hmota (lep) se zabalila do voskového papíru a uložila do chladna. Tak prý vydržel i roky, dokud se nespotřeboval. Tímto lepem se pomocí malého nožíku natírala vějíčka, zabalila se do voskového papíru a pak už se šlo s ruksakem a klíckami na odchyt ptáčků. Další pomůckou byl ťuvík (vábítko). Ťuvík se skládal ze tří částí, spodní, vrchní a částí kůry a vyřezával se z jakéhokoliv dřeva, ale kousek kůry mohl být jedině z kmene třešně. Kůra se opatrně odloupla ze stromu a malým nožíkem se vyhladila na tenoučký plátek. Pak se vložila mezi spodní a vrchní část a zkoušelo se vydávat zvuky (pískot, skřehot). Pokud se to nedařilo, tak se kůra musela vyměnit.

Chytání stehlíků a čížků

Stehlíky chytával tatínek na „vlčcích“ - plodech lopuchu. Po uschnutí jsou plné semínek, kterými se stehlík živí. Vlčky rostly všude - u cesty, v zahradách, na loukách, na okraji lesa. Používal zde kratší vějíčka (10 cm), která napichoval na bodlák. Čížek lesní se chytával na tzv. „podlepovačku“. To byl dlouhý prut (jako třeba rybářský), na konci se navrtal otvůrek, do kterého se vsadilo větší vějíčko. S tímto prutem - „podlepovačkou“ se čekalo pod olší, až čížci přiletí, což bývalo hlavně v měsíci září. Od tohoto měsíce se totiž čížkové houfují a putují za potravou, tj. za semínky olší a bříz. U nás rostlo nejvíce olší kolem potoka.

Chytání sojek

Na sojky jsme chodívali do smrčin. Nejdříve se udělala mezi dvěma smrky bouda („raispán“) ve tvaru stanu. Celá se pokryla větvemi chvojí. Do těchto dvou osekaných smrků se nožem udělaly zářezy, jako když roubujete stromy, a do těchto zářezů se vkládala vějíčka, samozřejmě polepená. Musela pevně držet. Pak jsme se schovali do boudy a ťuvíkem napodoboval tatínek sojčí skřeky, vydával zvuk v pořadí: krátký, dlouhý, dvakrát krátký, dvakrát krátký a tak se přivolávaly sojky. Sojky nalétávaly a v okamžiku, kdy zavadily o polepené vějíčko, spadly na zem, protože se jim zalepila křídla. Muselo se rychle vyběhnout z boudy, sojky v rukavicích pochytat (sojky štípou), vějíčka odstranit, zasypat polepená peříčka suchou hlínou nebo popelem. A pak šup do klecí nebo usmrcené do ruksaku. Doma se znovu dočišťovala peříčka. Z usmrcených sojek jsme vařili polévky, ty byly velmi chutné. Sojek bývalo tenkrát tuze hodně a platily za škodnou a lovnou zvěř.

Chytání křivek

Křivky obývají nejčastěji jehličnaté lesy, živí se semeny ze šišek. Tatínek je chytával na Holém vrchu, na Dílech nebo na Podhradských (Vršateckých) loukách a chodíval na ně brzy ráno, než se rozednilo. Měl už vypozorované, kdy křivky táhly, což bývalo v době, kdy zrály šišky. Na volném prostranství zatloukl nebo zapíchl vršek smrčku, na který navrtal nebo přidrátoval vidličku ve tvaru písmene V nebo praku. Na tuto vidličku nařízl otvor, do něhož vsunul polepené vějíčko a na smrček nebo vidličku připevnil klec s volající křivkou. Ta svým voláním přivolávala ostatní křivky, které se shromažďovaly kolem klece. Sedaly na smrček nebo na vidličku polepenou vějíčky. Křivku, která hodně zpívala, si nechával jako „volavého“ a někdy vlastnil i dva nebo tři volavé.

Pamatuji také, že chytával ptáčky i pod velkým sítem, pod které nasypal nějakou ptačí potravu, a pak stačilo již jen zatáhnout za provázek. Jezdívali k nám ptáčkaři z Brumova, Nedašova, Nemšové, Bolešova, ale tatínek ptáčky NIKDY NEPRODÁVAL, někdy je jen jiným ptáčkařům daroval nebo půjčoval ptáčky „volavky“. Z přírody si vždycky odnášel jen tolik, kolik mu příroda sama dala a ona byla v těch letech, kterých se mé vzpomínky týkají, tedy v letech 1958-1968, ještě bohatá a štědrá, že z dnešního hlediska je to už nepředstavitelné.

Zdenča Rolča Kosová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu