VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Známé „my máme pravdu, oni mají stavbu“ neboli stav, kdy organizacím napadajícím stavbu z důvodů jejích negativních dopadů na životní prostředí dá soud za pravdu v momentě, kdy stavba už stojí, by se mohlo postupně stát minulostí.

Podle našich zkušeností začaly soudy v posledních měsících častěji vyhovovat návrhům na přiznání odkladných účinků správním žalobám, a to právě zejména ve věcech týkajících se zásahů do životního prostředí. Týká se to i žalob proti územním rozhodnutím, u nichž dosud soudy v mnoha případech, s odkazem na starší judikaturu, tvrdily, že podmínky pro odkladný účinek nemohou být nikdy splněny, protože územním rozhodnutím nemůže dojít k zásahu do práv žalobce.

Tento trend má zřejmě dvě související příčiny. Jednak se pravděpodobně po několika letech začíná ve větším rozsahu prosazovat názor, vyjádřený již před několika lety Nejvyšším správním soudem, podle nějž ve věcech týkajících se životního prostředí vyžadují častější přiznávání odkladných účinků mezinárodní závazky ČR (Aarhuská úmluva a směrnice EIA). Podle správních soudů nejsou vady týkající se územního rozhodnutí důvodem pro zrušení navazujících povolení, zejména stavebního. Stavební povolení, pokud je vydáno dříve, než soud zruší územní rozhodnutí, může tedy i po tomto zrušení zůstat v platnosti. Konstatovaná nelegálnost umístění stavby (třeba i pro tak závažnou vadu jako je rozpor s územním plánem) pak nemá vůbec žádné faktické následky. Za tohoto stavu je přiznávání odkladných účinků žalobám proti územním rozhodnutím jedinou možností, jak může být soudní ochrana reálná a efektivní. Tento názor potvrdil i Ústavní soud v nedávném rozhodnutí týkajícím se povolovacích procesů pro dálnici D8 přes České středohoří.

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu musí být „žalobcům z řad dotčené veřejnosti vyhovováno k jejich návrhům na přiznání odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo docházet k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě již byl povolený záměr nevratně realizován […]. Pokud by návrhu na přiznání odkladného účinku vyhovováno nebylo, došlo by k porušení čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice 85/337/ EHS, neboť poskytovaná soudní ochrana by nebyla včasná a spravedlivá.“ Rozsudek NSS č.j. 1 As 39/2006-55).

Druhým důvodem této „změny trendu“ je novela zákona EIA, schválená na základě požadavku Evropské komise a účinná od 1. dubna 2014. Podle této novely se u staveb, které vyžadují posouzení vlivů na životní prostředí, podmínky pro přiznání odkladného účinku zmírňují. Žalobce nemusí prokazovat, že mu výkonem rozhodnutí vznikne „nepoměrně větší újma“, než vznikne jiným osobám tím, že odkladný účinek bude přiznán, ale „pouze“ to, že výkonem rozhodnutí hrozí závažné škody na životním prostředí.

„Podstatné je prokázání toliko hrozby závažné škody, nikoliv až samotného následku v podobě škody (pak by totiž přiznání odkladného účinku žalobě ztrácelo smysl, neboť jeho účelem je právě zabránění takovému následku).“ Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2015.

Popsaný trend je z hlediska ochrany životního prostředí nutné hodnotit pozitivně, neboť přiznávání odkladných účinků je prakticky jedinou možností, jak může být soudní ochrana ve věcech zásahů do životního prostředí a dalších veřejných hodnot účinná a přinést praktické výsledky.

Pavel Černý
Frank Bold, www.frankbold.org