VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Národní parky jako vrcholná kategorie územní ochrany přírody vznikají proto, aby byly zachovány rozsáhlejší prostory s přírodou neporušenou, v nichž je zajištěna trvalá existence všech druhů organismů a jejich společenstev. První z národních parků - Yellowstonský v USA vznikl před více než sto lety. Není tak obtížné vymezit národní park v krajinách dosud nezkultivovaných člověkem. Ale kde hledat prostory s dominancí přírodních procesů ve středoevropské kulturní krajině, po tisíciletí přetvářené lidskou činností?

Aby bylo velkoplošné chráněné území mezinárodně uznáváno jako národní park, musí splňovat náročná kritéria. Podle pravidel stanovených Mezinárodní unií na ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN) musí v národním parku být jádrová zóna s nenarušenou přírodou o rozloze minimálně 1000 hektarů. V této zóně není možná žádná hospodářská aktivita. Dokonce i vědecký výzkum je zde omezen, musí být prováděn tak, aby nedošlo k ovlivnění přírody a přírodních procesů. Jádrová část národních parků má být obklopena nárazníkovou zónou, zabraňující pronikání vlivů hospodářské činnosti z okolní kulturní krajiny. Nárazníková zóna ovšem nemůže zadržet vlivy regionálního znečištění ovzduší. Zasažení imisemi způsobilo destrukci biocenóz, především klimaxových horských smrčin v Krkonošském národním parku. Proto se dosud jediný národní park v České republice ocitl na celosvětovém seznamu nejvíce zdevastovaných území.

Vytváření národních parků už dávno není spojeno s pouhou ochranou přírodních kuriozit a zvláštností, jako tomu bylo v minulém století. Nejde ani o utilitární ochranu „přírody pro člověka“. Vytvářeni národních parků dokládá uznání principu práva přírody na autonomní existenci. Tento etický princip navrhuje spisovatel Ludvík Vaculík zakotvit v naší nové ústavě. Pokud se tak stane, zařadíme se mezi ty vyspělé státy, které se vydávají na cestu trvale udržitelného rozvoje, respektujícího práva člověka na dobré životní prostředí i práva přírody na trvalé zachování. Kulturní vyspělost státu je v současné době právem hodnocena také tím, kolik prostoru je vymezeno přírodě.

Po čtyřicet let byla na hranicích Československa s Rakouskem a SRN spuštěna železná opona, aby zabránila kontaktům lidí. Za souvislou linií drátěných zátarasů došlo i k omezení hospodářské činnosti a využití krajiny. Jediným kladným efektem železné opony bylo to, že v některých oblastech vznikly prostory, kde se příroda začala vyvíjet podle svých vlastních zákonitostí. Za drátěnými zátarasy se ocitl i údolní zářez Dyje mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem. Přírodovědci, kteří zde v roce 1984, poprvé po mnoha desetiletích, měli možnost provádět průzkum, žasli nad hodnotami tohoto území. Jejich zprávy, které sloužily jako podklad pro zpracování územního plánu chráněné krajinné oblasti Podyjí, vyhlášené zde v roce 1978, tyto hodnoty dokumentují. Výsledky přírodovědného průzkumu přispěly k tomu, že ministerstvo životního prostředí České republiky zařadilo Podyjí společně se Šumavou do nově budované sítě národních parků. Pro ty, kdož Podyjí neznají, to může být překvapivé. Vždyť národní parky jsou obvykle vyhlašovány v horských oblastech. A najednou první a možná i jediný národní park na Moravě vzniká v oblasti pahorkatin, v rozmezí nadmořských výšek 210-536 m. Uvědomme si ovšem, že Morava je typickou zemí přechodů a kontaktů, a to jak z hlediska kultury (a lidové kultury především), tak i z hlediska přírody.

Výjimečně velkou druhovou rozmanitost organismů a společenstev Podyjí podmiňuje nejen pestrost trvalých ekologických podmínek, ale i výjimečně příznivá poloha na kontaktu základních biogeografických jednotek střední Evropy. Podyjí leží v přechodném území biogeografické provincie středoevropských listnatých lesů a provincie panonské, charakteristické výskytem stepí a lesostepí. Poloha na východním okraji České vysočiny podmiňuje převahu hercynských prvků, ale přímá návaznost na vněkarpatskou biogeografickou podsoustavu umožňuje i pronikání druhů karpatských. Projevuje se zde i vliv Alp a to charakteristickým výskytem prealpinských a dealpinských druhů v některých společenstvech. Teplomilné druhy pronikají na strmých slunných svazích říčního zářezu Dyje hluboko do oblasti souvislých listnatých lesů.

Typickým příkladem unikátních kontaktních společenstev jsou vřesoviště ve východní části území, tam, kde Znojemská pahorkatina klesá k jihovýchodu, kde se projevují vlivy teplého panonského klimatu. Nejrozsáhlejší je Havranické vřesoviště nad obcí Havraníky. Vřesoviště jsou typickým příkladem přirozeného ekosystému podmíněného člověkem. Vznikla a vyvíjela se díky staleté a možná i tisícileté pastvě dobytka. Zdejší vřesoviště jsou unikátní tím, že se v nich vyskytují teplomilné druhy rostlin a živočichů s těžištěm rozšíření v panonské oblasti. Mezi vřesem tak roste např. koniklec velkokvětý, kavyly, rozrazil klasnatý, zahořanka žlutá, ze vzácných druhů hmyzu můžeme spatřit kudlanku nábožnou nebo ploskoroha pestrého. Vznik a vývoj těchto zvláštních společenstev není dosud plně objasněn. Ani v celosvětové monografii vřesovišť v edici Ekosystémy světa není obdobný typ společenstev popsán.

Osou Podyjí a přírodovědně nejhodnotnějším územím je zaříznuté údolí řeky Dyje od Vranova až po Znojmo. V přechodné oblasti Českého masívu a panonské biogeografické provincie není nikde v takovém rozsahu zachován říční fenomén - charakteristický sled rozmanitých, často ostře kontrastních geobiocenóz. Většina zaříznutých říčních údolí s vyvinutým říčním fenoménem byla již narušena výstavbou přehrad. Ve Státním vodohospodářském plánu je stále ještě zařazen profil Býčí skála na řece Dyji nad Znojmem. Výstavba přehrady by znamenala drastickou destrukci přírody říčního údolí Dyje. V národním parku nic takového nelze připustit, takže se vodohospodáři budou muset s profilem Býčí skála rozloučit. Pro vodohospodářské účely musí dostačovat přehrady stávající - Vranovská a Znojemská. Kaňonovitý říční zářez Dyje tvoří jádrové území budoucího národního parku. Údolí je 500-1000 m široké, ve východní části 60-120 m hluboké, v západní části, v oblasti Braitavy dosahuje hloubka údolí až 220 m. V granitoidních horninách Dyjského masivu tvoří řeka četné zaklesnuté meandry. Geologické poměry jsou pestré, ekologicky významné jsou zvláště vložky krystalických vápenců a amfibolitů. Na strmých svazích údolí jsou významné periglaciální tvary reliéfu - mrazové skalní sruby s navazujícími balvanitými sutěmi, často charakteru balvanových proudů a moří. Rozmanitost hornin, sklonů svahů a expozic společně se specifickými mezoklimatickými a mikroklimatickými podmínkami podmiňuje neobyčejnou pestrost ekotopů a biocenóz. Tomu odpovídá i bohatství živé přírody.

Na poměrně malé ploše můžeme v údolí Dyje sledovat návaznost geobiocenóz od nejteplejších a nejsušších, náležejících do 1. dubového
vegetačního stupně, až po geobiocenózy 4. bukového vegetačního stupně, vázané na chladnější a vlhčí klima severních svahů údolního zářezu v západní části Podyjí. Unikátním jevem jsou Ledové sluje - balvanitá suť, kde kondenzací vodních par dochází k ochlazování, takže v některých letech se zde udržuje led až do pozdního léta. Chladné mikroklima umožňuje existenci některých horských druhů, především mechorostů. Jako relikt postglaciálu zde roste ostřice tlapkatá, druh chladných boreálních stepí. Na strmých jižních svazích naopak vznikla lesostepní společenstva a teplomilné zakrslé doubravy. Kromě převládajícího dubu zimního se vyskytuje i dub pýřitý, vzácně i dub slovenský (cer) a teprve v poslední době zde objevené druhy dubů - dub mnohoplodý a dub žlutavý.

Neobyčejně důležité je to, že kontakty často kontrastních geobiocenóz můžeme v údolí Dyje sledovat v přírodním nebo přírodě blízkém stavu, bez umělých antropogenních bariér. Mezi nejpozoruhodnější společenstva patří reliktní bory na skalních ostrožnách, šípákové a mahalebkové doubravy s lesostepními polankami, suťové lesy s javory a lipami, bukové doubravy a typické bučiny s horskými druhy v podrostu. Teprve budoucí soustavný přírodovědný průzkum umožní zhodnotit komplexně význam tohoto posledního zachovaného moravského říčního průlomu. Neobyčejnou druhovou rozmanitost, jeden z atributů ekologicky stabilní krajiny, dokumentují i výsledky průzkumu fauny. V chráněné krajinné oblasti Podyjí žije 54 druhů savců (65 % druhů České republiky), bylo zde zjištěno 230 druhů ptáků, z toho 132 hnízdících, kromě ještěrky živorodé zde žijí všechny druhy našich plazů. Žije zde i náš největší had, velmi vzácná užovka stromová, dosahující délky více než 150 cm. Oblíbila si zříceniny Nového hrádku, zoologové ji tam při svých výpravách nacházeli takřka pravidelně.

To bylo v době, kdy přírodovědci mohli v údolí Dyje bádat pouze v doprovodu pohraničníků s nabitými samopaly. Uvědomovali jsme si při každém průchodu železnou oponou, když vojáci po vzoru Indiánů větvemi zametali naše stopy na zoraném pásu mezi dráty, že je potřeba zabránit tomu, aby po odstranění drátěných zátarasů zmizely i přírodní poklady dyjského údolí, vystavené živelnému náporu konzumní společnosti. Uvědomovali si to i pracovníci státní ochrany přírody naší i rakouské. V Rakousku již před několika lety vznikla občanská iniciativa na ochranu rakouské části Podyjí - Thayatalu. Jejím původním cílem bylo zabránit zničení údolí Dyje výstavbou přehrady v profilu Býčí skála. První výsledky osvětového působení se ukázaly, když železná opona zmizela a byl obnoven hraniční přechod Hardegg-Čížov. Občané městečka Hardeggu společně s našimi ochránci přírody prosadili zřízení přechodu pouze pro pěší, aby nedošlo k narušení jejich obce a dyjského údolí motorizací.

Přírodovědný průzkum prokázal oprávněnost myšlenky zřízení národního parku mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí. Na naší i na rakouské straně dyjského údolí jsou již vyhlášeny chráněné krajinné oblasti - Podyjí a Thayatal. Jádrové území bilaterálního národního parku bude tvořit údolní zářez Dyje. Na moravské straně je ochrana tohoto území zajištěna vyhlášením státní přírodní rezervace o rozloze 1500 ha. Biocenózy údolí Dyje budou tedy ponechány přírodnímu vývoji. Nárazníkovou zónu tvoří lesy na náhorní rovině. Zde by měly převládat přírodě blízké hospodářské způsoby, využívající především přirozenou obnovu listnatými dřevinami. Řádnou péči o lesy, tvořící převážnou část plochy národního parku bude zajišťovat samostatný podnik v působnosti ministerstva životního prostředí ČR, vznikající díky osobní iniciativě ministra Bedřicha Moldana. Zemědělství v přechodné zóně národního parku by mělo postupně přecházet na alternativní biologické formy hospodaření. Motorizovaní návštěvníci zanechají auta na okrajích národního parku a budou společně s pěšáky obdivovat přírodu překrásného dyjského údolí ze sítě naučných stezek. A až se obyvatelé našich obcí poučí od svých rakouských sousedů, jak se starat o turisty, jak má vypadat obec, jak hospoda a jak penzión, budou mít zaručen trvalý zdroj příjmů.

Ze železné opony, dříve nesmyslně rozdělující střední Evropu drátěnými zátarasy, se stává hranice míru, pásmo kontaktů lidí i přírody. Naše společná budoucnost spočívá v setrvalém rozvoji, v takovém rozvoji lidské společnosti, který zachovává i podmínky existence všech druhů organismů a jejich společenstev. Evropský dům musí být domovem nejen lidí, ale i všech živých tvorů. Bilaterální národní park Podyjí-Thayatal byl evropskými ekologickými iniciativami právem zařazen mezi 24 pohraničních oblastí, tvořících „ekologické stavební kameny společného evropského domu“. Doufejme, že si význam přírodních hodnot Podyjí uvědomí i naši legislativci v ČNR a že si mezi kompetenčními spory a ekonomickými diskusemi najdou brzy čas na schválení zákona, potřebného k vyhlášení národního parku.