VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

O tom, že v roce 2015 bylo opravdu velké sucho, jaké v mnoha oblastech ČR za období historických přístrojových měření neznáme, dnes už pochybuje málokdo (snad kromě think-tanku našeho bývalého prezidenta). Příčin byla zřejmě celá řada, ale bezesporu k němu přispěly z hlediska běhu počasí dva fenomény. Byly to dvě po sobě jdoucí zimy s malým přídělem sněhu, který se kvůli rychlému tání začátkem jara nemohl příliš vsáknout, a pak nezvykle horké léto 2015, během něhož jsme kromě pádu mnoha teplotních rekordů zaznamenali nezvykle dlouhé, skoro tropické týdny, které hlavně z měst udělaly téměř neobyvatelná místa. My se však spíš než nad klimatickými příčinami tohoto více než jen sezonního sucha chceme hlouběji zamyslet nad tím, proč naše povodí nejsou schopna vodu efektivně zadržovat a jaká řešení považujeme v současné smršti různých nápadů jak problém „rychle vyřešit“ za nejvhodnější.

Pojďme se tedy pozastavit nejprve nad tím, proč voda v naší krajině nezůstává a odchází stále častěji jako přívalová povodeň, která místo aby doplnila deficity v podzemních vodách, prosviští povodím jako pendolino a „bez užitku“ odteče někam k jednomu ze tří moří. Mnoho příčin vedoucích jak k povodním, tak následně k suchu (což jsou jen dvě tváře téhož) je chronicky známých. Z nich jako nejzásadnější problém vnímáme celkový stav naší kulturní krajiny s obrovským množstvím ploch svádějících vodu po povrchu přímo do říčních koryt. K těmhle střechám krajiny, drénujícím rychle každou kapku vody, bohužel můžeme počítat i ornou půdu, která vinou zhutnění, nedostatku organické hmoty, půdních organismů, nevhodných plodin, špatné orbě, obrovskému scelování a desítkám dalších důvodů nefunguje tak, jak by měla. Cesta k nápravě jejího stavu je však dlouhodobá a svým případným propagátorům rozhodně nepřinese rychlé politické body, které jsou potřebné k tomu, aby byli znovu zvoleni a případně (pokud si ještě vzpomenou) započatou práci dokončili. Cestou asi nebudou ani přesvědčovací kampaně zacílené na vlastníky půdy (hospodaří většinou stejně jen nájemci) nebo ojedinělé akce motivovaných nadšenců, které však z hlediska velikosti celého problému mnoho nezmění. Správným směrem je spíš nastavení dotační politiky, která jen slepě nepřispívá na zemědělskou produkci. Vyplácení prostředků by mělo být podmíněno nejen pasivními protipovodňovými opatřeními (hráze, poldry), ale aktivním přístupem vedoucím ke zvýšení retence vody v krajině, tedy nikoliv v nádržích - ať už jsou jakéhokoliv typu.

Proč je vlastně nejdůležitější cestou právě krajina (hydrologicky vzato stav povodí), když mnohem víc je sucho vidět v prázdných korytech potoků a řek či zpola vyschlých přehradách? Brzdění povodní (zejména jejich škod) a zvětšení retence vody rozlivem do nivy (doplnění podzemních vod) by hodně pomohl návrat koryt našich toků k co nejpřirozenějšímu stavu. Vzhledem k tomu, kolik je jich však morfologicky zničených a kolik by stál nutný výkup pozemků v nivě, je tato cesta na mnoho desítek let. To však neznamená, že by se v ní nemělo pokračovat, a například ekonomicky mnohem dostupnější renaturace (samovolný zánik regulace tam, kde je to možné) namísto často drahých revitalizací mohou být schůdnou cestou. Zlepšení stavu degradovaných koryt je důležité a hlavně realizovatelné na malých tocích (do 4. řádu Strahlera), které tvoří víc než 90 % délky říční sítě u nás, a sucha i povodně začínají právě na nich. Mediální pozornost se však během mimořádně horkého léta 2015 soustředila především na velké řeky, kde však pořád zůstávalo relativně dost vody na to, aby v nich mohl zůstat život. Navíc jsme slyšeli, že naměřená minima by byla ještě drasticky nižší (např. oproti legendárnímu suchu 1947), nebýt desítek přehrad zbudovaných hlavně v období socialismu, které průtoky významně nadlepšovaly. Z toho také pro mnohé vyplývalo, že přehrady jsou tím správným způsobem (pro některé dokonce jediným), jak bojovat proti suchu. Jistě, přehradám se nedá upřít, že se z průtoků na větších řekách „snaží ořezávat“ hydrologické extrémy, ale jejich možnosti také nejsou nekonečné, jak dosvědčují v případě vltavské kaskády vyplavená Praha (2002) a poloprázdný Orlík (2015). I kdybychom pominuli mnohá ekologická negativa (migrační překážka, změna přirozené hydrologie i teploty vody, špičkování, transport sedimentu), v jejich neprospěch svědčí zejména astronomické ekonomické náklady a především velmi obtížná realizovatelnost. Přehrada Nové Heřminovy se připravuje i přes protesty veřejnosti od povodní 1997 a po bezmála 20 letech nebyla stavba stále zahájena. I přes ochranu mnoha profilů říčních údolí tak investor přehrady, kterým bude bezpochyby stát, může čekat velmi tuhý odpor a podobně dlouhý čas od úmyslu k realizaci. Je pak otázka, zda za 20 let v roce 2036 už nebude trochu pozdě, a velmi sporná je i investiční návratnost tohoto opatření, o které nelze z ekonomického hlediska mluvit vůbec.

Snad i z těchto důvodů přišla současná, realističtěji uvažující vláda s ideou obnovy a budování spíše malých nádrží typu rybník, popřípadě poldr. Na první pohled se tenhle nemegalomanský přístup ke krajině zdá měkčí, ekologičtější a obecně přijatelnější. I u něj se však objevují mnohá ALE - a v mnoha ohledech jsou ještě větší než u přehrad. I kdybychom věřili politickým stranám, že si jen na velkém množství hůře kontrolovatelných staveb rybníků nechtějí ulít nějaké finance na další kampaň, pořád je zde vidět sázka na prostavění peněz, které jsou dobře vidět, což voliči jistě ocení. Jsou tu ale hlavně věcné argumenty. Rybníky z hlediska hladin podzemní vody či mikroklimatu ovlivňují své okolí jen v dosahu desítek až stovek metrů. Voda v rybníku tak není vodou v krajině (jak slýcháváme), ale jen její zásobou v rybníku. Je pak otázkou, jaký problém týkající se sucha rybník vlastně řeší. V Čechách si lze jen stěží představit, že by nádrž zůstala bez ryb a každý „dobrý“ hospodář se tak v době sucha bude snažit vodu ze zřejmých důvodů neupouštět. Potok či říčka pod rybníkem tak budou mít daleko větší tendenci vysychat, jak o tom svědčí výsledky našeho výzkumu vysychavých toků (viz Zahrádková a kol. 2015), na základě kterého jsme vytvořili Mapu rizika vysychání drobných vodních toků. A to k problému ještě přistupuje poměrně silný výpar z hladiny, kdy hektarový rybník může v nejteplejších dnech odpařit i celý průtok toku decimovaného suchem. Výpar z okolní vegetace přitom už tak velký není, neb rostliny mají hůře dostupné zdroje vody a odparu se mohou bránit přivřením průduchů. Ještě zásadnější otázkou pak je, „komu“ a hlavně na „co“ by voda z rybníka během sucha měla posloužit. Jako zdroj pitné vody se využít nedá a budovat nové centrální závlahové systémy není reálné s ohledem na omezenou retenční kapacitu těchto mělkých nádrží.

Jedinou, snad i ekologicky přijatelnou představou by tak mohly být suché poldry s dostatečným objemem pro částečné zadržení lokálních povodní, které by pak v období sucha mohly být postupně vypouštěny „až do dna“. Alespoň z biologického hlediska by tak mohly vznikat velmi zajímavé periodické biotopy, kterých nám vinou regulací v nivách našich řek dramaticky ubylo, stejně jako holých povrchů obnažených den, které vyžaduje mnoho mizejících druhů naší flóry a fauny. Na první pohled může jít o správný scénář propojeného řešení povodní i sucha, nicméně s budováním takovýchto poldrů jsou spojeny určité konstrukční problémy (řešení úplné výpustě, střídavé zaplavování tělesa hráze). Hledání vhodného řešení však může být dostatečnou výzvou pro ekologicky smýšlející stavaře.

Kruhem se tak navracíme k původnímu tvrzení. Prameny sucha ani klíče k jeho řešení totiž nelze hledat v řekách samotných nebo v budování menších či větších zásobáren vody. Řešení leží v krajině a v nakládání s ní a teď záleží jen na tom, jak dlouhý čas bude nutný k tomu, abychom to pochopili.

RNDr. Petr Pařil, Ph.D.; doc. RNDr. Světlana Zahrádková, Ph.D. - Ústav botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty MU Brno

Další informace a fotodokumentaci k vysychání našich toků lze nalézt na stránkách projektu BIOSUCHO (www.sucho.eu), s jehož podporou příspěvek vznikl.

Literatura

Zahrádková S., Hájek O., Treml P., Pařil P., Straka M., Němejcová D., Polášek M., Ondráček P. (2015): Hodnocení rizika vysychání drobných vodních toků v České republice. Vodohospodářské technicko-ekonomické informace, 57(6): 4-16.