Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Čas pro světlo


Karel Hudec († 10. 11. 2017), č. 1/2016, s. 46

Helena Illnerová: Čas pro světlo. Rozhovor s Pavlem Kovářem. Portál, Praha 2014. 192 s., 16 s. obr. příl. ISBN 978-80-262- 0721-4 (brož.)

Nevím, zda byla ve Veronice recenzována kniha podobná této. Jejím obsahem jsou spíš vzpomínky vědkyně vyvolávané v její paměti otázkami dalšího vědce, profesora Univerzity Karlovy v Praze, známého geobotanika a krajinného ekologa. Ani otázky, ani odpovědi se však netýkají výlučně ochrany přírody. Nicméně vztah kultivovaného a charakterního člověka jak k přírodě, tak k lidské společnosti z knihy přímo vyzařuje.

Profesorka Illnerová vystudovala na Karlově univerzitě biochemii a od roku 1961 pracovala ve Fyziologickém ústavu AV ČR (ČSAV). Je známá nejen jako vědkyně, ale ve veřejnosti především jako bývalá předsedkyně (2001-2005) České akademie věd. Různých dalších významných funkcí včetně těch v mezinárodních organizacích měla nepočítaně, jak ukazuje záložka knihy. Profesně se zabývala postupně až na světové úrovni chronobiologií - tedy časováním životních projevů živých organizmů fyziologickými pochody. O tom všem pojednává první část knihy, ve které si běžný čtenář patrně se zájmem přečte poznatky a názory na změny času letní/zimní. Obecně významnější jsou však asi další části knihy, ukazující mimoprofesní stránku vyhraněné osobnosti v době tak výrazně se společensky měnící. Příznačné bylo již to, že dr. Illnerová nevstoupila do KSČ, což by jí jistě zjednodušilo mnoho věcí, i pracovních. Její výchova však byla od mládí formována především společenstvím spřízněných duší. Vedle stabilního rodinného zázemí to byla turistická organizace, později vlastní děti a třeba i vedení dětských táborů. Zvládnout takový život jistě nemohlo být jednoduché, ale jak kniha ukazuje, je to možné. Z toho všeho však plyne i pozitivní vztah k přírodě, kultuře a především k člověku vůbec. A právě pozitivita tohoto vztahu - vzdor všem peripetiím - je největší devizou z rozhovoru vyplývající. Rozhovor rozhodně stojí za čtení.

Karel Hudec

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu