Vstup pro předplatitele: |
Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá
Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda
Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár
(Josef Hrubý)
Helena Illnerová: Čas pro světlo. Rozhovor s Pavlem Kovářem. Portál, Praha 2014. 192 s., 16 s. obr. příl. ISBN 978-80-262- 0721-4 (brož.)
Nevím, zda byla ve Veronice recenzována kniha podobná této. Jejím obsahem jsou spíš vzpomínky vědkyně vyvolávané v její paměti otázkami dalšího vědce, profesora Univerzity Karlovy v Praze, známého geobotanika a krajinného ekologa. Ani otázky, ani odpovědi se však netýkají výlučně ochrany přírody. Nicméně vztah kultivovaného a charakterního člověka jak k přírodě, tak k lidské společnosti z knihy přímo vyzařuje.
Profesorka Illnerová vystudovala na Karlově univerzitě biochemii a od roku 1961 pracovala ve Fyziologickém ústavu AV ČR (ČSAV). Je známá nejen jako vědkyně, ale ve veřejnosti především jako bývalá předsedkyně (2001-2005) České akademie věd. Různých dalších významných funkcí včetně těch v mezinárodních organizacích měla nepočítaně, jak ukazuje záložka knihy. Profesně se zabývala postupně až na světové úrovni chronobiologií - tedy časováním životních projevů živých organizmů fyziologickými pochody. O tom všem pojednává první část knihy, ve které si běžný čtenář patrně se zájmem přečte poznatky a názory na změny času letní/zimní. Obecně významnější jsou však asi další části knihy, ukazující mimoprofesní stránku vyhraněné osobnosti v době tak výrazně se společensky měnící. Příznačné bylo již to, že dr. Illnerová nevstoupila do KSČ, což by jí jistě zjednodušilo mnoho věcí, i pracovních. Její výchova však byla od mládí formována především společenstvím spřízněných duší. Vedle stabilního rodinného zázemí to byla turistická organizace, později vlastní děti a třeba i vedení dětských táborů. Zvládnout takový život jistě nemohlo být jednoduché, ale jak kniha ukazuje, je to možné. Z toho všeho však plyne i pozitivní vztah k přírodě, kultuře a především k člověku vůbec. A právě pozitivita tohoto vztahu - vzdor všem peripetiím - je největší devizou z rozhovoru vyplývající. Rozhovor rozhodně stojí za čtení.
Karel Hudec