VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Při diskusích o tom, jak si počínat v národním parku Šumava, nevycházejí účastníci z nové reality antropocénu, tedy období, v němž se hlavním geologickým činitelem stalo lidstvo. Jaká vegetace může existovat v podmínkách, kdy lidé nehospodaří, a jakou by bylo vhodné mít v hospodářských lesích, to je potřeba posuzovat jinak než historicky či z pohledu současného klimatu. Stabilní klima, jaké panovalo jen s malými, nepříliš rychlými proměnami po celý holocén, čili v době poledové, jsme již ztratili. V posledních desetiletích se klima i u nás rychle mění a změny se ještě zrychlí. Může za to složení ovzduší, jaké zde neexistovalo už mnoho milionů let, mnohem lépe tepelně izolující než kdykoliv ve čtvrtohorách. Planeta se ohřívá tempem desetkrát vyšším než na konci doby ledové.

Dnešní globální teplotní odchylka již přesáhla holocénní maxima a rychle se blíží teplotám v minulé meziledové době; v polovině století přesáhne všechna minulá čtvrtohorní maxima. Pak buď poroste dále, nebo se klima bude velmi měnit tím, jak bude okolní oceán ochlazován rozpadem ledových štítů Grónska a Antarktidy. Vedlo by to k orkánům takové rychlosti, jaká dosud nebyla zaznamenána.

Průměrná místní teplota je sice pro vegetaci velmi důležitá, ale změna o dva, tři kelviny by ještě sama o sobě nemusela být osudná. Horší je, že narůstá i variabilita klimatu, tedy četnost stavů velmi se lišících od průměrů pro dané roční období. Objevují se a budou stále hojnější i stavy, které v posledních staletích vůbec nenastávaly. To platí zejména pro období sucha spojená s nevídaně vysokými letními teplotami, a tedy i se zvýšeným výparem z půdy a transpirací rostlin. Nedostatek vláhy ohrožuje zejména smrkové porosty, nejsou-li na strmých severních svazích s hlubokými půdami. Souvislé vzrostlé smrčiny nebudou v budoucnu moci přežít gradace kůrovce, podpořené navíc zimami, které budou v průměru stále teplejší, s posunem od sněhových srážek k dešťovým, i když i s epizodami holomrazů. Čím dříve se smrčiny omladí a promění v porosty odolnější, tím lépe. I tak je jisté, že pokud nějaké lesy na hřbetech Šumavy přežijí do 22. století, budou vypadat úplně jinak než ve staletích minulých.

Dnešní péče o Šumavu, chceme-li ji zachovat v co nejpříznivějším stavu - a u lesů je potřeba myslet aspoň na století dopředu - by měla vycházet právě z takového nového úhlu pohledu. Platí to i pro lesnickou činnost všude jinde a nejen při péči o smrčiny, které u nás už nezbývá než považovat za holocénní relikt, který lze udržet jen málokde.

RNDr. Jan Hollan, Ph.D., (1955) - fyzik působící v Centru výzkumu globální změny AV ČR (předtím od r. 1970 na hvězdárně v Brně), jhollan(zavináč)amper.ped.muni.cz