Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Lazy – místa návratu ke kořenům


Veronika Kicková, č. 2/2016, s. 17-18

Slovenské hory mají pro obyvatele Čech a Moravy stále nádech divočiny i romantiky. Zčásti právem, lesy jsou zde hlubší, kopce strmější a najdete tu rozsáhlé oblasti lazů - samot, které doslova lákají k pokusům o těsnější soužití s přírodou.

Jádrem této snahy se před více než dvaceti lety stala Zaježová, rozlehlá soustava osad a jednotlivých hospodářství roztroušených v lesích a kopcích nedaleko Zvolena. V devadesátých letech minulého století zde dožívala lidová kultura s koňskými potahy, doškovými střechami, kolovraty a kroji.

Do tohoto prostředí přicházeli mladí lidé s ideály o návratu k přírodě, dobrovolné skromnosti a trvale udržitelném životě. Bezprostřední navázání na tradiční zvyklosti se nabízelo samo, a to především v praktických věcech, které zabezpečují běžné fungování domácností. Vedle pokusů (s permakulturou a bezorebnými systémy) vyčtených z knih se prosazovaly i postupy starých lazníků, sice pracnější, ale výnosnější a přehlednější. Zároveň však bylo zarážející, jak málo toho starousedlíci věděli například o chorobách zvířat, která chovali. Koza byla buď zdravá, nebo nemocná - neléčili ji však. Pokud se její stav sám od sebe rychle nezlepšil, prostě ji zabili a snědli. Časem došlo k určité syntéze obou přístupů. Nejen naše rodina ji praktikuje dodnes, je základem naší každodennosti v zemědělství a přístupu ke krajině, ale i v bydlení, oblékání a nakonec i v životní filozofii a v hudbě, kterou tvořím.

Samoty svou polohou na hranici divočiny umožňují vysokou míru nezávislosti, mimo jiné i na veřejném mínění. Domácí zvířata tu nemají komu smrdět a koho rušit, konzervativní vesnické společenství je dost daleko na to, aby se nemuselo cítit bezprostředně ohroženo těmi „divnými tam nahoře“. Pokud sem vede jen polní cesta, snižuje to pokušení mít auto. Nevítané návštěvy si to dost často pod kopcem rozmyslí (doba natolik pokročila, že tuto pomyslnou hradbu může tvořit i tři sta metrů pěšího stoupání) a u těch vítaných víte, že jim to opravdu stojí za to.

Prameny pitné vody bývají většinou v lese, kde je nemá co kontaminovat, vzduch je v zimě méně znečištěný zplodinami po spalování uhlí než ve vesnicích uzavřených v údolích. Zemědělská půda a pastviny zarůstají vším možným a nikdo o ně zpravidla nemá zájem, je to daleko a nevyplatí se to. Úrodnost bývá nevalná. Kamenité horské louky, na kterých se postupně přestávalo pást, ztrácely i to málo hnojení a pravidelné péče a zarůstají souvislými enklávami trnkových a šípkových keřů. Jak přišly dotace na tzv. revitalizaci krajiny, rozmohlo se mýcení těchto porostů ve velkém, a to stroji podobnými traktorům, kterým se zde říká kabary. Tyto kabary obrovskými noži seříznou keře několik centimetrů nad zemí, dřevo rozdrtí a vysypou na zem. V lepším případě družstevníci po takto „vyčištěných“ plochách přehnali stádo ovcí, jež tam ovšem neměly příliš co žrát. Výsledkem této činnosti je (kromě navýšení čísel na účtech pochybných vlastníků zdejších družstev) ještě hustší a souvislejší porost divokých keřů. K této péči o krajinu patří i odstraňování trávy velkými traktory jen kvůli dotacím. Seno nebo polosuchá tráva buď zůstává ležet rovnou na zemi, nebo se vyhodí na kraj lesa, pokročilejší používají rovnou mulčovač. To ale nic nemění na množství mrtvých drobných živočichů, na nichž se doslova pasou čápi. Často mám pocit, že horské louky jsou lidem vlastně na obtíž a měli bychom si přiznat, že jejich udržování je nad naše síly, a nechat je raději zarůst lesem, aspoň zadrží vodu v krajině. A tu menší část, kterou dokážeme využít, obhospodařovat víceméně tradičně, ale důsledně. Novodobou inovací může být celoroční pasení koní, ovcí a krav chovaných na maso tak, jak to dělají moji přátelé na laze Bugárovo.

Co se týče stromů, jsou pro samoty typické původní vysokokmeny krajových odrůd. Pěstovaly se především jabloně a švestky, často speciálně na pálenku, v níže položených oblastech Krupinské planiny také ořešáky a třešně, a to hlavně na prodej, kdy hospodyně snášely ovoce ze vzdálenějších lazů do měst i více než deset kilometrů pěšky nebo na oslech. Bylo také dobrým zvykem štěpit samostatně stojící, původně plané, stromy na loukách. Poskytovaly tak nejen stín, ale i ovoce. Dnes nastává jistá renesance polo- a vysokokmenů, objevují se kurzy péče o ně, mnoho nových osadníků intuitivně chápe, že velké stromy jsou přirozenou součástí krajiny samot a sází je, i když užitek poskytnou až po mnoha letech. Určitě také proto, že draze nakoupeným zákrskům se ve vyšších nadmořských výškách a chudší půdě nedaří, a pokud vůbec rodí, ovoce v žádném případě není jako z reklamy.

Jako nedílnou součást krajiny vnímáme i lidovou architekturu. Na některých místech ji nacházíme poměrně hojně a zachovalou, jinde téměř zmizela už koncem socialismu a v devadesátých letech. Typické podlouhlé gazdovské domy z hlíny, dřeva či kamene dodávají místu víc než jen kolorit, s malými úpravami jsou vhodné na hospodaření i dnes. Rolníci dávali při jejich budování přednost hospodářským prostorám a bydlili velice skromně, někdy pouze v jedné místnosti. To se ale samozřejmě dá řešit citlivými vnitřními úpravami. Za velice praktickou považuji hliněnou podlahu v kuchyni tak, jak se zachovala např. v Hrušově.

Někteří novousedlíci se rekonstrukcemi tradičních staveb přímo zabývají, podařilo se zachránit několik původních domů, někdy i se slaměnou krytinou, a najít pro ně využití. Za pozornost stojí nádherný objekt obecní „pastierne“ - pastoušky na Zaježové i pokusy z již zmíněného Hrušova, kde jsou „chyžky“ trvale obývané. Další možností je novostavba realizovaná více či méně v tradičním duchu, tak vznikla dřevěnice na očovských lazech i několik slaměnohliněných staveb. Zde záleží hlavně na kvalitě architektonického návrhu, na tom, jak do krajiny zapadne, to je ale do značné míry subjektivní a vkus se časem mění. Osobně jsem v tomto tradicionalista a kulaté domy, staré pneumatiky, velké skleněné plochy, jurty a teepee příliš nemusím, vždy ale záleží na konkrétním případě a vím, že s určitou postmoderností se v této věci člověk musí smířit. Podobné je to i s různými kolnami, seníky a přístřešky, kde se divoce kombinují moderní krytiny s archaickým kolovým způsobem stavby.

Zásadní vliv na nová hospodářství mají změny klimatu. Za dvacet let praxe pozoruji samozřejmě oteplení, zkrácení doby sněhové pokrývky, menší množství sněhu, výsušné větry a horká a suchá léta. Půda promrzá jen nedostatečně, jarní voda rychle mizí, stromy začínají kvést příliš brzy a potom za jedinou noc vymrznou…, tradiční agrotechnické termíny ztrácejí smysl. Pastviny na jižních svazích rychle vysychají a v přívalových deštích je ohrožuje eroze. Otava je vyloženě závislá na letních bouřkách, které přijít mohou, ale také nemusejí. Teploty i v horských oblastech dosahují v létě třiceti pěti stupňů Celsia!

Lesy krom rezervací, všechny navýsost hospodářské, jsou doslova rozřezány cestami, často asfaltovými. Smrčiny v nižších polohách už začínají vysychat. I když jsou holoseče oficiálně zakázány, vidíme je všude, kde se těží. Neubývá jich, pouze se zmenšují jednotlivé plochy. Korupce v lesích na vesnicích doslova kvete. Také intenzivní myslivost horám nepřidá, porosty jsou protkány neskutečným množstvím posedů a vnadišť. Vesnická honorace ráda loví, patří to k tomu správnému společenskému statusu. Myslivci jezdí přikrmovat a vnadit terénními auty často až na místo - déšť nedéšť, bláto nebláto. Les je však stále mohutný organismus a mnohé odlehlejší samoty jsou do něj včleněny i se svými stavbami, loukami a políčky. Vlci běhají za humny a medvědi chodí na podzim na ovoce do sadů téměř pod okna. Divoká zvířata jsou tady doma a je to třeba vzít na vědomí a naučit se s nimi žít, což je sice náročné, ale možné.

Z osidlování samot na Slovensku se nestalo zdaleka tak masivní hnutí, jak jsme si před lety představovali. Přesto se podařilo najít cestu k trvale udržitelnému životu ve zdejší nádherné krajině a prožitými lety ji obhájit. Myšlenka syntézy tradičního hospodaření a nejmodernějších ekopostupů se ukázala jako životaschopná a bude jistě v mnohých obměnách východiskem pro další pokusy o návrat k přirozenějšímu způsobu života, snižování ekologické stopy a také obnovu krajiny. Větší komunita se udržela pouze na Zaježové, a to za cenu mnohých kompromisů, zárodky společenství novousedlíků však přece jen pomalu vznikají i na jiných místech, mnozí zůstali osamoceni mezi rozmáhajícími se chalupáři a starousedlíky. I to však má svůj smysl, lidé mohou vidět, že nejde o žádné sektářství a alternativa se pomalu, velmi pomalu začleňuje do jejich vědomí.


Veronika Kicková (1974) před více než dvaceti lety odešla na slovenské lazy, kde s rodinou hospodaří. Věnuje se i tradiční výrobě dřevěného nádobí a je průvodkyní domácím vzděláváním svých synů. Pod uměleckým jménem Horana vystupuje jako písničkářka. O svých zkušenostech s návratem k přírodě napsala novelu Jánošíkov tanec (slovensky, Dajo 2001).

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu