VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Úbytek druhů je obecně dáván především do souvislosti se způsobem hospodaření v krajině. Nejvýraznější pokles byl zaznamenán u široce rozšířených a běžných druhů, jejichž ochrana byla mnohdy zcela opomíjena. V některých případech došlo k tak razantnímu ústupu, že dříve hojné organismy naší krajiny musely být zařazeny na červené seznamy ohrožených druhů, nebo dokonce zcela z naší krajiny vymizely.

Typickým příkladem, na kterém si můžeme tento trend ukázat, je sýček obecný (Athene noctua). Tato malá sovička patřila ke každodennímu životu našich předků, což se odráží v řadě lidových pověr a přísloví. Sýček jakožto typický obyvatel kulturní krajiny a lidských sídel byl ještě na začátku minulého století široce rozšířen a ve starší literatuře je dokonce uváděn jako naše nejběžnější sova.

Kulturní krajina dříve mívala mozaikovou strukturu, protože byla formována maloplošným selským hospodařením. V okolí obcí byly četné husí a dobytčí pastviny, případně nevelké luční porosty sloužící k produkci píce s různou dobou kosení. Nesmíme zapomínat ani na aleje ovocných stromů, jírovců nebo lip. Právě staré stromy s dutinami sloužily sýčkům jako ideální místo pro hnízdění a travní porosty obývané druhově bohatým společenstvem hmyzu jim poskytovaly ideální potravní základnu.

Tento způsob hospodaření vyhovoval i mnoha dalším druhům organismů a představoval tak ideální podmínky nejen pro sýčky, ale i pro jiné ohrožené ptáky zemědělské krajiny, např. chocholouše. V 50. až 70. letech minulého století však došlo k drastickému přetvoření naší krajiny, ke scelování dřívější mozaiky do rozsáhlých půdních bloků a k poklesu rozlohy travních ploch ve prospěch polí, přičemž tento nepříznivý stav trvá dodnes. Plošná ztráta heterogenity krajiny spojená s intenzifikací zemědělského hospodaření měla devastující vliv a mimo jiné vedla k dramatickému poklesu početnosti velkého hmyzu, hlavní potravy sýčků.

První údaje o jeho rozšíření z našeho území byly získány v letech 1973-1977, kdy proběhlo první mapování hnízdního rozšíření ptáků. V tomto období byl sýček ještě běžným druhem, jehož výskyt byl zaznamenán v 72 % mapovacích kvadrátů. Výraznější populační pokles není zřetelný ani na přelomu osmdesátých a devadesátých let (1985-1989), kdy byl výskyt sýčků zaznamenán v 68 % kvadrátů, avšak celková velikost populace byla odhadnuta už jen na 700 až 1 000 párů. Drastický pokles byl zaznamenán v rozmezí let 2001-2003, kdy obsazenost kvadrátů mapovací sítě poklesla na pouhých 27 % a celkový odhad velikosti populace se zmenšil na 250-500 párů. Na základě následného celorepublikového sčítání této sovy v letech 2005-2006 bylo zaznamenáno pouhých 250 párů. Důvody tohoto populačního propadu nejsou dostatečně známy, ale faktem je, že mnohé dlouhověké druhy reagují na změny v prostředí až se značným zpožděním. V současnosti se sýček vyskytuje už pouze v izolovaných oblastech, a to především v severních Čechách a na jižní Moravě. Přitom velikost populace na území našeho státu pravděpodobně nepřesahuje 80 párů, obdobně alarmující situace je udávána i z okolních států.

Hlavní příčinou úbytku je nedostatek potravy

Dramatický pokles početnosti sýčka souvisí především s již zmíněnými velkoplošnými změnami v krajině. Sýčkovi vyhovuje daleko více pestrá krajina s rozptýlenou zelení, starými sady, alejemi, drobnými políčky, pastvinami a lučními porosty. Nejdůležitějšími stanovišti jsou však krátkostébelné travní porosty, a to především pastviny, které umožňují sýčkům lov drobné kořisti, která je ve vysoké trávě pro sýčky „neulovitelná“. Dříve bylo krátkostébelných travních ploch v okolí obcí dostatek, jednalo se především o obecní pastviny. Bohužel v současné době jich většina zarostla křovinami, byla zastavěna nebo přeměněna na ornou půdu. Intenzivní používání pesticidů rovněž výrazně snížilo početnost velkého hmyzu, jako jsou kobylky nebo různí brouci, kteří spolu s hlodavci představují hlavní potravu sýčků.

Pro zbývající sýčky v naší krajině mohou být posledním pomyslným hřebíčkem do rakve i různé technické pasti v podobě vertikálně vedené vzduchotechniky nebo různých nádrží, ale i silniční síť s hustou dopravou, kde hyne velké množství zvířat včetně sýčků. Dříve sýčci hojně využívali aleje, které pro ně bývaly příhodným místem, dnes vzhledem k automobilové dopravě představují pro sýčky spíše ekologickou past.

Nicméně prvním krokem jak pomoci sýčkům je zjistit, kde přežívají poslední jedinci, což nám napoví, kam zaměřit úsilí o jejich záchranu. V současnosti se sýček vyskytuje výhradně v bezprostředním okolí lidských sídel, a to nejčastěji ve vesnicích se stodolami a hospodářskými budovami, popřípadě v areálech zemědělských družstev zabývajících se živočišnou výrobou. Pokus o záchranu sýčka musí spočívat především v úpravě hospodaření v hnízdních okrscích posledních párů sýčků, tj. v udržování krátkostébelných trávníků v bezprostředním okolí hnízda, čímž se výrazně zlepší podmínky pro lov. Průběžně jsou také na vhodných místech instalovány zabezpečené hnízdní budky, ve kterých mohou sýčci pečovat o další generace, aniž by byli ohrožováni predátory - jmenovitě kunou skalní. Tyto činnosti jsou do značné míry zastřešeny národním programem Ochrana biodiverzity. Bez detailní a komplexní koncepce záchranného programu pro tento druh a brzkého zahájení jeho realizace, což zahrnuje také úzkou spolupráci mezi subjekty, které se na ochraně sýčka podílí, je možné, že tato krásná sova během příštího desetiletí vyhyne.

Mgr. Jindřich Sedláček,
Kancelář Ústřední výkonné rady ČSOP