VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V rámci dobrovolnického tábora Východoslovenských ochrancov prírody (39. VS TOP, Vyšné Remety 1.-7. 8. 2015) jsem uprostřed loňského léta navštívila vodní klenoty sopečného pohoří Vihorlat. Skvělé ochlazení při týdenním táboření na vyprahlé louce a hlavně opětovná návštěva těchto zajímavých lokalit po sedmi letech, v roce 2009 jsme si dopřáli dvoudenní vandr po Vihorlatu při cestě na botanický kurz na jihovýchodě Slovenska.

Ze sedmi sopečných jezírek, která v pohoří vznikla zahrazením potoků sesuvem půdy, se do našich časů dochovala tři: Morské oko, Malé morské oko a Kotlík. Morské oko je srdcem Vihorlatu. Bylo vyhledávaným turistickým cílem již v 19. století. Odtok z jezera byl tehdy přehrazen, hladina se navýšila o 5 metrů a plocha jezera se téměř zdvojnásobila. Tento zásah do krajiny jí dodal nejen přidanou estetickou hodnotu, zároveň ještě zvýšil perspektivu trvání jezera. Eroze (ještě zvýšená v důsledku klimatické změny a částečně i kvůli lesním cestám) a opad z okolních stromů způsobuje přirozené stárnutí jezera spojené se zanášením a zabahňováním, hluboká nádrž tomuto jevu bude déle odolávat.

Ochrana přírody na Morském oku se zde realizuje zákazem koupání, rybolovu, táboření a pohybem mimo cesty. A zde jsme u jádra problému. Tím je atrakce přímo pouťová: z hráze lze pozorovat a krmit tisícihlavá hejna nepůvodního druhu ryb - jelců tlouštů. Po vysazení před několika desítkami let se v jezeře přemnožili a nahradili druhy přirozeně se v jezeře vyskytující. Nadbytek těchto žravých ryb způsobuje ichtyoeutrofizaci (zvyšování množství živin v nádrži v důsledku silné rybí obsádky). Na návrat nemají šanci raci, kteří zde zhruba před 20 lety v důsledku kalamity vyhynuli. Mladý, ještě měkký ráček je pro věčně hladového tlouště (nazývaného rybáři také „vodní prase“) chutnou krevetkou. Nejen tloušť, také pstruh duhový běžně vysazovaný v horských jezerech je nepůvodním druhem. Zde mají ichtyologové radu: nechat duháky dožít (dosahují věku maximálně 10 let) a přirozeně je pak nahradí pstruzi potoční z přítoků, kteří do jezera patří.

Zklamáním pro mě bylo, že pracovník Správy národního parku prezentoval krmení ryb jako největší atrakci, kvůli které neváhají davy turistů vystoupat z parkoviště k jezeru. Na večerním zasedání táborové rady (účastním se ho jako lektor exkurzí) jsem tento problém nanesla. Dotyčný argumentoval tím, že Morské oko není hlavním předmětem ochrany, to že jsou přirozené bukové lesy. Přitom Morské oko je národní přírodní rezervací, požívá tedy nejvyššího statutu ochrany. Paradoxně osvětový pracovník Lesů Slovenskej republiky (závod Sobrance) je řešení této citlivé otázky nakloněn a razil názor, aspoň se o nápravu pokusit. Doporučila jsem tlouště nekrmit, naopak je likvidovat, jak se dá. Co tak nahradit krmení ryb jinou atrakcí - ulov si svého vetřelce? Samozřejmě pod dohledem osvětového pracovníka, který bude návštěvníkům vysvětlovat, proč nepůvodní druh ryby do jezera nepatří.

Osud drobných vihorlatských jezírek Malého morského oka i Kotlíku je odlišný. Obě jezírka jsou bez ryb, Malé morské oko je rájem raků, Kotlík obojživelníků. Obě se vyznačují velkým kolísáním hloubky, v suchých rocích, jako byl ten 2015, hladina silně zaklesává a oživení vody se zahušťuje. Oproti návštěvě před 7 lety jsme na Malém morském oku viděli velmi málo raků, ukrývali se pod kořeny a kameny a ve větší hloubce před prohříváním vody. Barva vody obou jezírek byla loni v srpnu zelená kvůli velkému pomnožení planktonních řas. V Kotlíku (ten měl zakleslou hladinu i při naší návštěvě v roce 2009) zbyla v extrémně horkém létě malá vodní plocha v jeho nejhlubší části. Na obou jezírkách probíhá přirozený zazemňovací proces, který je postupně přemění v bažinu.

Mikroskopické rozbory přivezených vzorků planktonu potvrdily skutečnost odpozorovanou v terénu: velké jezero je prakticky bez zooplanktonu, všechno sežerou ryby. Na obou malých jezírkách převládají druhy řas odolné žíru perlooček. V Malém morském oku se vyskytovaly drobné zelené planktonní řasy ve slizových obalech (Planktosphaeria gelatinosa, Kirchneriella) i větší rezavě hnědé hrudky řasy zvané Botryococcus, obsahující velké množství olejů (před dávnými časy daly tyto řasy hojné v močálech spolu s rozsivkami vznik ropě). Voda Kotlíku byla oživená koloniemi bičíkovců zvaných váleč zlatý (velikost 0,5-1,5 milimetru), u zrašelinělých okrajů byly nalezeny mikroskopické ozdobné řasy krásivky připomínající hvězdici (proto se tento rod jmenuje Micrasterias).

Ochrana specifického života vihorlatských jezírek je tedy tématem diskuse pro ochranářský, lesnický i vodohospodářský okruh. Východoslovenské tábory (TOPky) jsou jedinečné tím, že tuto diskusi otevírají. Pohled odborníka příchozího „odjinud“ k tomu budiž přínosem.

Olga Lepšová-Skácelová