VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jeden z hlavních cílů lesnického hospodaření je v dlouhodobém měřítku stabilita lesa a trvalost produkce dřevní hmoty. Soudobý vývoj klimatu s neutěšenou prognózou a eskalace kalamitních událostí v hospodářských lesích postupně nutí lesníky ke změně myšlení a k hledání „nových“ způsobů hospodaření. Ti prozíraví si uvědomili, že již nepostačí pouhá změna druhové skladby, ale je zapotřebí jít ještě dále a změnit i celkovou vnitřní strukturu lesa. Jedním z hospodářských směrů, který takové cíle nabízí, je koncepce přírodě blízkého (raději nepasečného) lesnického hospodaření. Její uplatnění ve stávajících zpravidla stejnověkých a strukturně homogenních porostech označujeme termínem přestavba lesa.

Přestavbou sleduje vlastník jednak posílení stability svého lesa (ekologické i mechanické), jednak změnu ekonomiky - větším využitím přírodních procesů snižuje náklady na výrobu. Přiznejme si otevřeně, že drtivá většina vlastníků požaduje ze svého lesa zisk, a to „až v první řadě“, a proto přírodě blízké často bývá v praxi nahrazováno nízkonákladovým, což bývá silný argument i pro toho největšího odpůrce. Souběžné ekologické efekty se samozřejmě dostaví samospádem.

Přestavba

Prvním krokem přestavby je odklon od schematického holosečného hospodaření, práce s přirozenou obnovou lesa a omezení (ne však vyloučení) umělé výsadby a prodloužení tzv. obnovní doby (doba od prvního těžebního zásahu v dospělém porostu po jeho úplné zmýcení) na více než 60 let. Těžba probíhá po celé porostní ploše, nikoliv ve schematických pruzích, ale většinou jednotlivým výběrem (zdravotním, zralostním) nebo v nepravidelných skupinách. Byl by omyl domnívat se, že bez těžby by bylo lépe. Postupným prořeďováním porostů měníme jejich porostní mikroklima i půdní poměry ve prospěch nové generace lesa, která tak může přirozeným náletem na místech po vytěžených stromech odrůstat pod ochranou okolních mateřských stromů, což je vždy výhodnější. U nově odrůstající generace lesa se začne v důsledku konkurenčních vztahů naplno uplatňovat přírodní výběr, z něhož se později vyprofilují odolní jedinci. Teprve až ty, a to ve stadiu tyčoviny (tloušťka v 1,3 m okolo 15 cm), začínáme podporovat úmyslnými výchovnými zásahy. Takto vznikající nový vysoce stabilní les je charakteristický nepravidelnou strukturou - tloušťkovou, výškovou i věkovou.

Prořeďování má samozřejmě i další nezanedbatelné efekty. Nedochází k úplnému odkrytí půdního povrchu, čímž nejsou výrazně narušeny základní geochemické cykly lesního ekosystému, např. uhlíku (viz článek Uhlíkové lesnictví). Klimatické extrémy jsou tlumeny, voda je zadržována v porostech. Reakce ponechaných stromů na prořeďování, tedy na zvětšování růstového prostoru v nadzemní i podzemní části, je u většiny dřevin pozitivní, tj. stromy více přirůstají - platí tak plně staré lesnické pravidlo „dřevo roste na dřevě“. Náklady na přirozenou obnovu jsou minimální. Prořezávky provádí příroda sama prostřednictvím přírodního výběru. Avšak vše má své ale. Prořeďování nepřipravených porostů s nízkou mechanickou stabilitou může způsobit jejich rozvrácení a tedy nedozírné škody. Přestavba proto musí být realizována vždy pod drobnohledem odborníka lesníka a vždy s ohledem na konkrétní stanovištní a porostní podmínky.

Historie

Filozofie přírodě blízkého hospodaření není dnes ničím novým, neboť ve středoevropském lesnictví má více než 100letou historii. Vývoj u nás byl ovlivněn myšlenkovými směry v německy mluvících zemích. Obecně byl přijat Gayerův (1886) požadavek vrátit se ke smíšenému lesu, na místo jehličnatých monokultur. Od počátku 20. století pak lze vylišit dvě bezholosečné školy - švýcarskou s klasickým výběrným způsobem hospodaření (Engler, Biolley, Ammon a další) a německou s hospodařením nazývaným jako Dauerwaldwirtschaft (Möller, Krutzsch a další). Dauerwald, v překladu profesora Konšela les neustále plně tvořivý, je chápán jako celistvý organismus, kde lesnickým hospodařením nemá být narušena jeho vlastní podstata. Ve 2. polovině 20. století stojí též za zmínku rozvoj slovinské školy pěstování lesů tzv. sproščenou tehnikou - tj. volným stylem (prof. Mlinšek) a slovenské školy výberkového hospodárstva (doc. Bezačinský, prof. Korpeľ).

V historii českého lesnictví můžeme vysledovat různé vlny zájmu o nepasečné hospodaření. První vážné zaměření na uplatňování nepasečných způsobů obhospodařování spadá do období 1. poloviny 20. století, kdy profesoři (zakladatelé vysokého lesnického školství v Brně) Rudolf Haša a Josef Konšel navázali a dále rozvíjeli myšlenky Antonína Tichého o výběrném hospodářství, myšlenky Möllerova Dauerwaldu a bezprostředně pak myšlenky o výběrném lese a kontrolních metodách Henriho Biolleye, se kterým se osobně seznámili při exkurzi se studenty ve Švýcarsku v roce 1924. Už tehdy však profesor Konšel konstatoval, že výběrný les ve svém původním Biolleyově pojetí nelze v našich pěstebních poměrech uskutečnit, a vytvořil proto rámcovou představu ideálního dvouetážového lesa s maloplošně podrostním způsobem hospodaření. Bohužel u zahájených četných přeměn a přestaveb obvykle smrkových monokultur došlo ve většině případů (kvůli potřebné dlouhé době realizace - i více než 60 let) pouze k úpravě dřevinné skladby a jen zřídka bylo dosaženo výraznějšího věkového a prostorového rozrůznění. Existují tak pouze ojedinělé fragmenty objektů v pokročilém stupni přestavby, například na lesním majetku Mendelovy univerzity v Brně. Naštěstí další vlna zájmu českých lesníků o nepasečné způsoby po roce 1989 dnes umožňuje na četných majetcích zhlédnout a analyzovat výsledky uplatňování tohoto hospodářského způsobu v trvání téměř 20 let.

Hnutí Pro Silva

Na základě dostupných poznatků shrnuje nejnověji principy přírodě blízkého hospodaření do tří postulátů celoevropské hnutí Pro Silva Europa (1989, 2012), ke kterým se hlásí i její česká pobočka (www.prosilvabohemica): (1) Optimální využívání produkčního potenciálu stanoviště tvorbou a pěstováním smíšených porostů; (2) udržování nepřetržitosti porostního prostředí obnovními postupy neodkrývajícími půdu; (3) využití produkční schopnosti každého cenného stromu. Tyto základní principy Pro Silva lze uplatnit i v přírodních podmínkách ČR. Model klasického výběrného lesa švýcarského typu jako nejvyspělejší formy lesa trvale tvořivého je dnes (v plné shodě s prof. Konšelem) chápán pouze jako modelový vzor, nikoliv cíl. Cílový stav českého Dauerwaldu lze popsat jako les skupinově až jednotlivě smíšený ze stanovištně vhodných a hospodářsky cenných dřevin, věkově, tloušťkově a prostorově diferencovaný, s víceméně trvalou porostní zásobou na každé dílčí ploše. Pojmově pak nahrazujeme poněkud zidealizovaný termín přírodě blízký jednoznačnějším termínem nepasečný. Na závěr nezbývá než doufat, že bez ohledu na přidělenou terminologickou nálepku se přestane o nepasečném hospodaření jen mluvit a začne se skutečně realizovat. Prvním krokem je ukotvení popsaných principů ve stále poněkud svázané lesnické legislativě, neboť každý vlastník lesa by měl mít svobodnou volbu začít tyto i jiné hospodářské alternativy, byť jen na části svého majetku pro srovnání s konvenčním hospodařením, začít využívat. Státní lesy by v tomto směru měly jít příkladem.

Ing. Lumír Dobrovolný, Ph.D., LDF MENDELU v Brně